Někdy byly scény trošku jiné. V některých se díval do knihy a viděl zde kouzla spletitého zla, jež ho vedou do temnoty. V některých bitvách nebojoval s Čemokněžným králem, ale sám se sebou. Byl oblečený v temné zbroji, která byla jen odrazem Malekithovy. V dalších se viděl, jak stojí nad svým umírajícím dvojčetem a směje se. Přestože cítil hrůzu, uvědo¬moval si, že tyto věci odrážejí něco z něho samého, nějakou možnost. Byly to jeho tajné sny a noční můry, nebo to bylo něco víc?
Dotkl se ochranného amuletu na hrudi a soustředil se na vypuzení těch obrazů ze svých myšlenek. Jak se mu vracela příčetnost, napadla ho fráze, výraz z Tasirionovy knihy: Stezky Prastarých nakazil Chaos, ale musíte se mít na pozoru před Pokřivenými stezkami.
Nyní věděl, co měl ten šílený mág na mysli. Tasirion prohla¬šoval, že Pokřivené stezky jsou tam, kde se dílo Prastarých protíná s bublinami čirého Chaosu. Ta věc je velmi tvárná. Reaguje na myšlenky, sny a někdy na prostou přítomnost vní¬mavé mysli. Uvědomoval si, že jimi propadl a tím je změnil.
Byla tu jakási okna do jiných světů, dočasné jevy, bubliny zvedající se v kypícím mimodimenzionálním moři Chaosu; místa, která existovala jen na dobu jednoho úderu srdce, možná na deset úderů, či snad na sto let nebo milénium. Věděl, že kdyby chtěl, mohl by k nim dovést sám sebe a vstoupit do nich.
Jaké by to bylo, pomyslel si, být zachycen v takové bublině, v miniaturním vesmíru vytvořeném ze svých nejhlouběji po¬hřbených přáni, která odrážejí mou vlastní tajnou historii? Mohl by vytvořit ráj? Mohl by vytvořit místo, kde by nebyl nemocný, kde by byl silný a dokonalý jako Tyrion, kde by se temnota v něm nikdy nemusela objevit na světle, kde by nikdy nemusel žárlit, závidět nebo cítit zatrpklost?

„Alespoň jsou tu zase ta světla," řekl Felix a uvědomil si, že kňourá. Opět viděli. Stezka se stáčela vzhůru, nebo to možná bylo v podivném úhlu dolů; už to nedokázal určit. Věděl jen, že i když má pořád pocit, jako by šel po rovině, vidí zakřivení Stezky. To bylo nejvíce dezorientující. Koneckonců, možná teď chápal to, o čem mluvil Gotrek dřív - jak je matoucí, že už nedokáže vycítit hloubku. Vodítka, která mu poskytovaly oči, teď nesouhlasila s tím, co cítilo tělo. Vytvářelo to nezměr¬ný pocit zmatku.
„Je tu jiný zdroj světla," řekl Gotrek. Felix si uvědomil, že má pravdu. Stezka se tu rozdělovala na dvě, jedna vedla vzhů¬ru, druhá dolů. Obě končily zářícím obloukem asi po padesáti krocích. Ne, došlo mu, to nezářil jen oblouk, ale i to, co bylo uvnitř něj. Jako by byl naplněn nějakou substancí podobnou rtuti, jenže tahle zářila a pulzovala všemi barvami. Po povrchu přebíhaly chvějivé skvrny jako olej na vodě. Celkový dojem byl záhadný a určitě nadpřirozený.
Už když ho to napadlo, uslyšel za sebou ohromný plazivý zvuk. Z temných tunelů, jimiž prošli, se vleklo ven něco obrov¬ského. Předtuchy se nakonec splnily!
Ze tmy se vyplazila nestvůra s vypaseným tělem. Hlavu měla dračí, ale tam, kde by čekali tlamu, byla jen spousta zmítajících se chapadel, jaké má chobotnice. Felix si všiml,
že se mezi nimi otvírá pijavčí tlama velká jako poklop šachty. Pokud mohl říct, byla ještě odpornější než ta nestvůra, se kte¬rou se setkali předtím.
Příšerně páchla a vypadalo se, že jí zahnívá kůže. Při bliž¬ším zkoumání zjistil, že se jí pod ní hemží obrovští červi, kteří si občas prokousali cestu ven a plazili se pryč. Felixovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co to je - mláďata. Tu věc požírali za živa její potomci, i když se nezdálo, že by to nějak pokazilo její vlastní apetit. Na tom vzhledu a zápachu bylo něco, co mu připomnělo vyznavače Morového boha Nurgleho, které viděl při obléhání Praag. Bylo možné, že tento tvor byl nějakou infekční démonickou nestvůrou Pána nákazy? Předpokládal, že by na tom nezáleželo, kdyby ho ta potvora sežrala. Vtom jej napadlo, že by se mu mohlo stát něco horšího. Červi, kteří vylezli ven, se plazili k němu.
Co hůř, z místa někde nahoře, kde by ten tvor měl mít lebku, vyrazil ohavný pištivý smích. Když se podíval, uviděl, že jeden z výrůstků připomínal podezřele lidskou hlavu. Sotva si to uvědomil, uslyšel, jak ta stvůra mluví. „Kdysi jsem byl jako ty... a ty brzy budeš jako já... haha! Dary pána Nurgleho budou tvé a ty budeš jeho... haha!"
Felix kdysi viděl housenku zaživa požíranou larvou vosič¬ky, která jí byla nakladena do těla. Uvažoval, jestli by se mu stalo tohle, kdyby ho kousl ten nateklý, mlaskavý pytel hnusu. Obrnil se a připravil se k boji s červy, zatímco se jejich odpor¬ný rodič vztyčil nad ním. Zahalil ho jeho stín spolu s odpudi¬vým zápachem. Pak se netvor sklonil kupředu jako lavina masa a hnisu.
Už jsem bojoval s příšernými tvory, pomyslel si Felix, ale tenhle je určitě nejhorší.
Proudy magie smetly Teclise do nekonečné chodby s různo¬barevnými světly. Dotkl se různých věcí, proletěl tenoučkou sítí energie a vynořil se na druhé straně. Než se stihl zorien¬tovat, zhroutil se. Ovládly ho podivné halucinace. Procházel scénami, které si dobře pamatoval. Dětství, první knihy kouzel,
bitvy ničící Ulthuan, když na něj zaútočili Temní elfi, byl tenkrát ještě dítě. Úžasné střetnutí na Finuvalské pláni, kde bojoval s Čemokněžným králem a nakonec zvítězil. Obrazy se mihotaly kolem. Mezi nimi nastávaly okamžiky, kdy se řítil dlouhou mimodimenzionální chodbou.

Poprvé byl Felix přinucen skutečně vzít v úvahu fakt, že by tu mohli zemřít. Nebylo tu nic k jídlu ani k pití, pokud se nevrátí zpátky k bestiím, nesní jejich mrtvoly a nevypijí jejich krev. Nedokázal si představit, že by trolobijce tohle udělal. Stejně byly asi jedovaté, navíc to bylo uskutečnitelné jen za předpokladu, že je ještě nesežrali jiní strašliví obyvatelé těchto nadpřirozených cest.
Vzpamatuj se, řekl si. Stačí chvilka a už uvažuješ o tom, že budeš jíst bestie a bohové vědí jaké jiné hrůzy. Ještě na to nedošlo. Už jsi byl v horší kaši. Už jsi byl v bitvách, obležení a výpravách ve zmrzlých horách. Bojoval jsi s draky, démony a všemožnými netvory. Ještě nejsi mrtvý. Navzdory tomu se Felix nedokázal zbavit myšlenky, že se nikdy necítil tak izolo¬vaný ani tak daleko od domova.
Teclis sledoval podivně zářící runy na římse. Stezka před ním končila dalším obloukem, kterým proplouvaly podivné různo¬barevné víry energie, jaké viděl už dřív. Vědomí, jak obrovské ovládnuté síly tu jsou obsaženy, mu nahánělo hrůzu. Na oka¬mžik se zastavil. Věděl, co musí udělat, ale nebyl na to tak zcela připraven.
Tohle byla Stezka, o níž psal Tasirion. Musel jí kdysi projít. Všechny tyhle podivné mimodimenzionální chodby, jimiž do¬sud prošel, byly pouze přípravou na tohle. Byly to prostě jen přístupy ke skutečným Stezkám Prastarých. Nyní jejich struk¬turu cítil. Byly jako tunely prokopané povrchem reality. To, co se tyčilo před ním, bylo spíše jako vstup do podzemní řeky.
Cesta byla zřetelná. Proč váhá? Odpověď už znal. Od dob Prastarých se mnoho věcí pokazilo. To bylo očividné. Jejich práce byla mocná, ale pronikly do ní síly Chaosu a poničily ji. Kdo dokáže říct, jestli budou fungovat tak, jak mají, nebo snad tak, jak fungovaly, když jimi procházel Tasirion před takovou spoustou let?
Měl na výběr jenom dvě možnosti. Mohl se otočit a vrátit se tam, odkud přišel, a snažit se najít jiný způsob, jak odvrátit
záhubu od Ulthuanu. Pokud je to vůbec možné v tak omeze¬ném čase, který má k dispozici. Nebo mohl jít dál a důvěřovat svým znalostem a magii, jako jim důvěřoval vždycky. Bezděč¬ně se pousmál. Mnozí o něm říkali, že je arogantní, a předpo¬kládal, že už je příliš pozdě dokazovat, že se mýlili.
Postoupil vpřed a dotkl se povrchu zářící substance. Cítil, že je chladná, tekutá, proudí mu kolem prstů a pohlcuje je. Zhluboka se nadechl a šel dál. Během úderu srdce ho to zavlek¬lo dál do zuřících proudů. Rychle zahlédl obrovskou chodbu, v níž se převalovaly tisíce a tisíce mnohobarevných třpytivých koulí, které fičely kolem jako asteroidy vesmírem. Vycítil tem¬nou nepřátelskou bytost a připravil se na setkání s ní.