„Tak, elfe, teď se vypořádám s tebou."
Felix kolem sebe ucítil vlnu horka a bzučení ustalo. Otevřel oči a uviděl, jak se z něj sype zuhelnatělý prach. Sevření cha¬padla kolem jeho žeber bolestivě zesílilo, až se mu nedostávalo dechu. Zoufale svíral meč a snažil se s ním dostat k mase chapadla, ale držel ho ve špatném úhlu.
Slyšel Gotrekův válečný pokřik a zasvištění sekery. Vzduch zaplnila zlatá záře a větřík odvál únavný zápach netvora. Co se děje? uvažoval, zatímco záře sílila a tělem démona projely ohnivé čáry. Působila tu magie — to bylo očividné. Šel Max za nimi?
Než měl čas si to promyslet, chapadlo povolilo a Felix zjistil, že letí vzduchem. Mimoděk zavřel oči. Věděl, že jestli při téhle rychlosti dopadne z této výšky na zem nebo narazí do zdi, přinejlepším si poláme kosti, ale spíš skončí jako hro¬mada rosolu. Zaťal zuby a připravil se na bolest, kterou oče¬kával každým okamžikem.
Místo toho cítil, jak ho pohltil chlad. Otevřel oči a uviděl, že je na druhé straně zářící bariéry, zachycen mezi vířící barvy. Měl jen několik vteřin na to, aby to vstřebal, a pak cítil, jak ho táhne nějaké zrychlení. Jako by jeho rychlost, už tak dost značná, byla ještě několikrát znásobena.
Zoufale se rozhlédl, ale to, co viděl, nedávalo smysl. Zdálo se, že se řítí dýchatelnou atmosférou v nekonečné chodbě, jejíž stěny měnily s každým úderem srdce barvu. Procházely jí také podivné třpytivé koule, pulzující a proměnlivé, které se spojovaly jako kapky rtuti. Jakoby uvnitř každé z nich byla chvějící se vize. Neměl tušení, kde je nebo kam letí. Pocit
dezorientace, který cítil ve ztemnělých chodbách, se vrátil ještě desetinásobně horší.
Co hůř, byl sám a zachycen v nějaké obrovské magické pasti, z níž věděl, že nikdy neunikne.

Teclis pohlédl na trpaslíka a zvažoval možnost, že by mohl zemřít. Čím déle se na sekeru díval, tím víc narůstal respekt k její moci. Nebylo pochyb, že to byla stará runová zbraň nejvyššího řádu. Aura dávnověkosti, která ji obklopovala, byla čistá. Runy zářily jasně, silněji než všechny, které ve své době viděl, a nebylo jich málo.
Ten, kdo ji třímal, byl neméně strašlivý. Vypadal jako oby¬čejný trpaslík, i když velký a fyzicky silný, ale jeho aura vypo-vídala Teclisovu bystrému a citlivému magickému zraku jiný příběh. Trpaslík byl v mnoha ohledech změněn. Magie prou¬dící ze sekery prostoupila jeho bytost a změnila ho. Měnila jej doposud. Byl mnohem otužilejší a silnější, než měl který¬koli trpaslík právo být, a také mnohem imunnější vůči působení magie. V Teclisovi zápasil zájem s obavami. Před sebou měl bytost v procesu transformace způsobené vlivem magie starší než elfí civilizace. Teclis by dal královský poklad za to, aby tu zbraň mohl studovat, ale v této chvíli měl jiné starosti.
„Nemám s tebou žádný spor, trpaslíku," řekl.
„To můžu změnit," odpověděl trpaslík. Přiblížil se, sekeru výhrůžně zvednutou.
Teclis zvážil, jaké má možnosti. Vypotřeboval velkou část moci uložené v holi. Magické energie, které by si mohl přivolat tady na Stezkách, byly nakažené Chaosem, a proto by pravdě¬podobně kladly sekeře odpor. Nevsadil by žádné zlato, že za těchto okolností dokáže přemoci ochranné runy na ostří sekery. V Ulthuanu by to bylo jinak, ale tohle nebyl Ulthuan.
Přijatelnou možností nebylo ani tasit meč a trpaslíkovi se postavit. Byl dobrý šermíř, ale jeden pohled na trpaslíka mu napověděl, že ani magická čepel v rukou dobrého bojovníka by nemusela nutně stačit k vítězství.

„Zachránil jsem tobě i tvému společníkovi život," řekl a couvl k oblouku. Za jistých okolností mohla být rozvážnost lepší částí odvahy. Dosud však netoužil prostě utéct. Měl v so¬bě pýchu Aenarionova rodu. Navíc cítil, že tenhle trpaslík je pro něho důležitý, že toto setkání nebyla náhoda.
„To, co naznačuješ, se mi nelíbí," zavrčel trpaslík hlasem, jako když kámen škrábe o kámen.
Samozřejmě že ne, pomyslel si Teclis, když se podíval na zvláštní účes, tetování a trpaslíkovo všeobecně nevrlé chování, ty jsi trolobijce, přísahal jsi najít smrt v boji. Takže jsem ti neprokázal žádnou laskavost. Pořád si držel trpaslíka dál od těla. Přemýšlel, jaké má možnosti, a hledal vodítko, které by mu poskytlo nějakou výhodu. Napadla ho jediná věc.
„Pokud chceš zachránit svého společníka, musíš teď se mnou spolupracovat," řekl.

Felix začal vidět různé věci, když vletěl po hlavě mezi koule. Nejdřív byly téměř beztvaré, ale pak začínal vnímat obrazy, letmé pohledy na sebe i ostatní. Některé z nich byly očividně vzpomínky. Ostatní mu nic neříkaly. Možná to byly sny ně¬koho jiného, až na to, že se v nich poznával.
Viděl sebe jako mladíka v otcově domě, jak se hádá se starcem. Viděl sebe jako mladého studenta - radikála na uni¬verzitě v Altdorfu, jak pije, předvádí se a píše verše, které za moc nestojí, v putykách pochybné pověsti. Viděl svůj souboj s Wolfgangem Krassnerem a jeho mrtvolu, jíž dosud vytékala krvavá pěna ze rtů, u svých nohou. Viděl divokou noc, kdy se setkal s Gotrekem u Sekery a kladiva a přísahal, že jej bude doprovázet a napíše o jeho smrti. Viděl své osudné střetnutí s císařskou jízdou během nepokojů kvůli okenní dani.
Oči mu naplnily další obrazy, zatímco jeho ostatní smysly byly jaksi skutečnější a zároveň snovější. Co se tu dělo? Co to bylo za médium, v němž se pohyboval? Zdálo se, že ma¬gickou rychlostí reaguje na myšlenky a vzpomínky. Nechápal to. Nebyl čaroděj a ani jím nechtěl být. V nějakých knihách