Teď,

když věděla, co má hledat, objevovala mnohem více pozůstatků po bednění a žebřících. Všechno kdysi dávno zničil požár. V jednom okamžiku si už myslela, že objevila vyústění chodby, ale byl to jen nehluboký výklenek. Horníci začali razit novou štolu, ale nakonec si to rozmysleli. Sestoupila o více než šedesát metrů a narazila na uzel označujíc začátek třetího posledního lana. Podívala se vzhůru , vysoko nad sebou viděla prstenec záře svítilen svých společníků, pohled dolů neriskovala. Hlubinu po sebou si uvědomovala v každém okamžiku. Nakyslý zápach zesílil.

Asmundsen

byl již také vzhůru.
"Co ty o tom můžeš vědět," opáčila šeptem.
Společně na petrolejovém kahanu uvařili čaj a vzbudili zbytek družiny.

Jennifer nechala lano prokluzovat mezi dlaněmi a pomalu slaňovala. Hrana podlahy chodby brzy odstínila záři světel ostatních, zůstala sama. Po deseti metrech zastavila a píď po pídi prozkoumala stěnu šachty okolo sebe, poté opět pokračovala v sestupu. Hornina byla tmavá a matná, občas se jako černý drahokam zatřpytil kus antracitu. Rozeznávala otisky starých nástrojů, špičáků, kladiv, zbytky nosníků vsazených do stěn. Rozhoupala se, zachytila se u stěny za výstupek a jeden z nich si pořádně prohlédla. Dřevo bylo na povrchu zuhelnatělé a barvou splývalo s okolím.

"Můžeme tě hodit dolů,

" navrhl vážně Estehasy.
Čaroděj mlčel.
Nechali ho mlčet.
"Budeme rádi, když se odsud dostaneme." řekla Linda.
"Navrhuji cestu přes hřbitov. Lidé se ho bojí a čarodějové ho považují za nebezpečné místo. Přes všechna ochranná kouzla se občas nějaký mrtvý dostal ven. I nám by se to mohlo podařit. Navíc, většina zaklínadel bude namířena proti mrtvým, ne živým."
Nikdo jí neodporoval. Vyhlídka na bohatou odměnu za nebezpečnou a rychlou akci se rozplynula v nenávratnu, teď hráli o vlastní kůži.
Risner okamžik vypadal překvapeně. Lidé se obvykle poddávali svým strachům.
Lepší návrh nikdo neměl.
Ráno bylo temné. Do slova a do písmene. Jennifer se v polospánku protáhla a ze zvyku se rozhlédla, aby se pokochala vycházejícím slunce, ale místo svěžího jitra ji obklopovala absolutní tma. Aktivovala světlo na helmě a spatřila jen černě se lesknoucí antracitové stěny. První, co jí padlo do oka, byla Linda tulící se k Estehasymu. Potlačila syknutí a stiskla zuby. Tuhle bitvu pravděpodobně prohrála ještě než začala..
"Bolí to, co?"

"Neorientuji

se podle map, mám to tady," řekla Linda a poklepala si na čelo.
"Tyhle jsou hodně nepřesné, spousta věcí na nich není zaznačena a někdy se mi zdá, že jsou do nich vneseny záměrné omyly. Říkám vám, jsme pod centrem Gaardepolis."
Jennifer mlčela, ale souhlasila. S nelibostí si uvědomila, že Linda sedí vedla Estehasyho. A velmi blízko.
"Nikdy se zde netěžilo, alespoň co já vím," dodal Estehasy. Je pravděpodobné, že tahle štola je starší než celé město."
Jennifer se otočila k Texovi a Rexovi, co na to říkají, ale dvojčata vypadala, že jsou zabrána do nějaké ze svých her, které se týkaly jen jich a kterým nikdo jiný nerozuměl. Jennifer si už dávno opravila názor o jejich inteligenci. Nebyli vůbec hloupí, jen je zajímali úplně jiné věci než normální lidí a na jakési telepatické úrovni spolu byli permanentně propojeni.
"Neřekneš nám nic?" obrátila se na Risnera.
Čaroděj mlčel.

"Řekla bych,

že jsme je ztratili. Přespíme a rozhodneme se, co dál." řekla Jennifer.
Mrzelo ji, že nezastavila o pár set metrů dříve. Ve vzduchu se vznášel zvláštní kyselý zápach, znervózňovala ji nekonečná hloubka komínu. Věděla, že je to hloupost, ale bála se, aby se něco nevyšplhalo až k nim. V tichu se přichystali ke spánku, střídmě pojedli a namačkali se v těsném kruhu kolem Estehasyho lampičky. Obyčejné světlo ohně je k sobě vábilo jako svíčka hmyz.
Linda dlouho studovala mapu a když ji odložila, vypadala zamyšleně.
"Odhaduji, že jsme někde pod středem Gaardepolis."
Asmundsen tiše hvízdl.
"Podle mapy, kterou máš v ruce, tady žádné štoly nejsou."
Linda odložila pergamenový svitek a sklonila se k plamínku. Její oči se utápěly ve stínu očních důlků, hra světla a tmy změnila na okamžik obličej v pitoreskní ďábelskou masku. Jennifer si až po chvíli uvědomila, že sedí na dece napružená jako šelma před skokem a v levačce svírá nůž. Hlasitě vydechla uvolnila se. Věděla, že to je hloupost, ale připadalo jí, že se jí důl zažírá pod kůži, že ovlivňuje její chování. Přinutila se soustředit na to, co říkají ostatní.

Červená šipka

mířila na severoseverovýchod a do hloubky pod úhlem pětačtyřiceti stupňů. Jennifer nemínila zbytečně sestupovat do nižších pater, ale severoseverovýchod nebyl o nic horší směr než ostatní a proto se ho držela.
Snažili se využívat hlavních šachet, klopýtali mezi pražci kolejí pro těžební vozíky, několikrát křižovali svislé těžební komíny vedoucí k povrchu První chtěla Jennifer vyzkoušet, ale dvojčata ji zarazila.
"Kůži husí máme," pronesla střídavě na přeskáčku.
"A co?" nechápala Jennifer.
"Tex s Rexem jsou citliví na kouzla, komín je zapečetěn.," vysvětlil Estehasy.
Jennifer neoponovala a pokračovali v cestě. Snažila se případným pronásledovatelům co nejvíce stížit stopování. Třikrát změnili směr, svislé šachty s obvodovým lešením využili k pohodlnému sestupu o dvě patra, po pár stech metrech slanili do nižšího patra přirozenou puklinou ve skále. Naučili se chodit ve dvojicích vedle sebe, jeden osvětloval čelním reflektorem prostor v dálce, druhý dával pozor na zem pod nohama. Po pár hodinách se z toho stal podvědomý zvyk. Občas nacházeli pozůstatky po starých hornících. Zapomenutý špičák, kladivo, nedojedenou svačinu. Bylo zde sucho a chléb ztvrdlý na kámen přetrval celé věky. Chvíli před tím, než chtěla Jennifer vydat pokyn k bivaku, šachta skončila. Ústila do svislého komínu o průměru nejméně deseti metrů a na druhé straně už nepokračovala. Zhruba uprostřed volného prostoru viselo lano. O třicet metrů výše bylo upevněno k dvěma příčným nosníkům, dole se ztrácelo v nedohlednu.

" Risnere?

Co jste to nahoře prováděli?" zeptala se čaroděje.
Hubený mužík se od okamžiku, kdy ho zkrotil Estehasyho obojek, tvářil k smrti vystrašeně.
"Zapečetili jsme vchod," odpověděl.
"Proč?"
Místo odpovědi zavrtěl hlavou.
Jennifer pokrčila rameny.
"Nevím o co jde. Měla to být obyčejná, i když trochu nebezpečná práce. Ale na důraznější vyptávání," úkosem se podívala po Risnerovi, "budeme mít dost času později. Jsme příliš blízko vchodu, mohli by nás najít a potom, co jsem jim zabili dva muže a zajali tady čaroděje se s námi mazlit nebudou."
Risner se při jejích slovech sarkasticky ušklíbl. On věděl. Do dolu Quake by nyní nikdo z čarodějů nevstoupil ani za všechny poklady světa.
Jennifer vyzkoušela A - kompas. Neukazoval k severu, ale k magickému artefaktu, pro který byl vyladěn.

Nechápala,

jak Linda tak jistě a rychle konstrukci ohodnotila, ale bylo jí to jedno. Tam dole se na ni bude muset spolehnout mnohokrát a pokud to nemá vyjít už tady ... . Nechala myšlenku nedokončenou.
Po dvou hodinách sestoupili o dvě patra níže a vzdálili se od místa vstupu do podzemí o více než dva kilometry. Teprve potom Jennifer vyhlásila pauzu na odpočinek. S úlevou shodili bagáž z ramen a usadili se podél stěn. Estehasy položil doprostřed mezi ně věčnou lampičkou. Po nepřirozeném světle svítilen to byla příjemná úleva, i když seděli téměř po tmě.
"Co budeme dělat dál?" zeptal se Asmundsen svým tradičním šepotem.
Jennifer doufala, že ostatní šeptat nebudou. Už tak jí připadalo, že je zavřená ve kryptě a umrlčí šepot dojem ještě posiloval. Rozum jí říkal, že Quake je obyčejný opuštěný důl, ale její podvědomí tvrdilo něco jiného. Někde na dně svého já byla vyděšená jako nikdy v životě a měla pocit, že tentokrát si osedlala koně, kterého nedokáže zkrotit. Po Asmundsenově otázce se na ni všichni otočili.

"Je to v pořádku,"

řekl Estehasy a tvářil se téměř vesele.
Asi jako kluk, když se mu podaří obrat sousedovu jabloň hlídacímu psovi přímo před čenichem, napadlo Jennifer. Risnerovi se pomalu vracela zdravá barva, obroučka, která mu před okamžikem málem prořízla hrtan pomalu povolovala.
"Pokaždé, když se pokusí shromáždit energii ke kouzlení, ho to přidusí," vysvětloval Estehasy.
"A jestliže se bude snažit přes míru, uřízne mu to hlavu. A sám si to sundat nedokáže, dopadl by podobně."
"Kde ses tohle naučil?" zeptala se podezíravě Jennifer
"Tam, kde ses ty naučila tak hezky střílet od boku."
Estehasy se pobaveně usmíval. Bylo na něm vidět, že podobné situace miluje. Otočila se k ostatním.
"Prozatím dost klábosení. Na to budeme mít dost času později. Musíme se ztratit dříve, než se jim to podaří otevřít." zavelela.
Risner vypadal zničeně a jeho rezignovaný pohled svědčil o tom, že v brzkou pomoc nedoufá.
Dvojčata s Asmundsenem rozdělovala vybavení, Estehasy, si dával dohromady vlastní nádobíčko a Jennifer zkoumavě prohlížela výtahový koš zavěšený na nosníku vetknutém do skály sousedící s plošinou. Na pohled bytelná konstrukce, ale dřevo vypadalo staře a ztrouchnivěle. Zkusmo poklepávala na trámy, zvuk jí však nic neprozradil. Linda se přiblížila, párkrát dřevo očichala, poté do hlavního trámu dvakrát rázně bouchla pěstí.
"Je to v pořádku. Můžeme se spustit nadvakrát."
Jennifer pokrčila rameny.
"Fajn, já s dvojčaty pojedeme první. Dostaneme se jak nejhlouběji to půjde, vyložíme věci a počkáme na vás."

Jennifer otevřela oči.

Tma. Bunda ji pří pádu ochránila, nebyla odřená ani potlučená. Někdo rozsvítil světlo. Bylo bílo - zelené a studené. Přímo vedle ní ležel Risner, víčka se mu začínala chvět. Pro jistotu ho ještě jedno udeřila do spánku. Pokud byl skutečně tak dobrý čaroděj, jak to před chvíli vypadalo, stačilo, aby se probral k vědomí a mohl jim v okamžiku usmažit mozek přímo v lebce. Asmundsen vytáhl z ruksaku další helmu a aktivoval svítící pás vytvořený briliantovým prachem nalepeným na leštěné ocelové čelo. Jennifer se opatrně postavila.
"Proč?" zeptala se nechápavě.
"Podívej se nahoru," ukázal.
Dvě poloviny kužele nyní tvořily jediný jednolitý celek.
"Zavřeli to ještě lépe než před tím," řekl Linda.
"Proč?"
"Nevím, ale měl jsem tušení, že chystají nějaký podraz. Chtěl jsem ho proto mít sebou."
Asmundsen ukázal na bezvládného Risnera.
"Je to čaroděj, musíme to s ním skončit, než se probudí."
Bylo to vlastně jedno, protože pokud je nezabije on, zabijí je jiní čarodějové. Tuhle beznadějnou myšlenku si ale nechala pro sebe. Obvykle to tak s beznadějnými myšlenkami dělávala.
Estehasy. se vzpamatoval jako poslední.
"Počkejte s tím, třeba nám pár věcí vysvětlí."
Dřepl si vedle stále bezvládného Risnera a nasadil mu kolem krku obroučku připomínající vrbový proutek spojený stříbrným kolínkem. Stáli a čekali.
Risner otevřel oči a nechápavě se posadil. Do očí se mu vkradlo poznání, okamžik vypadal naprosto vyděšeně, vzápětí ho přemohl vztek. Rozhlédl se, Jennifer si uvědomila, že to je jejich konec. Přímo cítila jeho magické soustředění. Čaroděj však najednou zachroptěl, chytil se za hrdlo a zhroutil se k zemi.

"Jdeme na to." zavelela.

Poměrně dlouho jim trvalo, než snesli dolů veškerou výstroj. Asmundsenovi se pod zem očividně moc nechtělo, neustále pokukoval po okolí a úkradkem pozoroval polovinu Risnerova doprovodu, který se zatím držel opodál. Konečně měli všechno na místě. Stáli vedle nákladu, hrana šachty jim omezovala výhled, z nebe viděli jen polovinu, samozřejmě tu zataženou. Jennifer napadlo, jestli ještě někdy spatří slunce.
"Mnoho štěstí," popřál jim Risner a jeho úsměv byl ještě o poznání křivější než obvykle.
Mávl na někoho mimo jejich zorné pole.
"Krej mě," sykl Asmundsen na Jennifer
Jedním skokem se přenesl přes deset schodů, druhým vyskočil z jámy. V polovině jeho letu se pravému bodygárdovi v ruce zaleskla ocel. Asmundsen ho, stále ve vzduchu, kopl nártem levé nohy do ohryzku, druhý muž se pokusil ztrhnout Risnera dozadu do bezpečí, ale Jennifer ho bez přemýšlení střelila do břicha. Asmundsen dopadl těsně před Risnera, hadovitým záškubem zápěstí ho udeřil do spánku a shodil ho dolů. Lana zaskřípěly, prostor se zaplnil fialovou záři, Asmundsen, v okamžiku, kdy ho obklopilo pole magie, na okamžik zpomalil, ale potom se přesto vrhl dolů. Lana praskla, vychýlený půlkužel se zvrátil a udeřil do svého protějšku. Zazvonění bronzu zaznělo v stísněném prostoru jako hrom, okraj rozptýleného energetické pole je všechny srazil na zem.

"Ts," zasyčela pohrdlivě polohlasem.

Poloviční mrzák, starý a ošklivý. Přesto se jí, když stála vedle něho, zrychloval tep a rozčilovalo ji, když se bavil s Lindou. Navíc se jí zdálo, že ti dva se baví zbytečně často. Raději se soustředila na práci.
Jedna polovina kužele byla odkloněna v úhlu pětačtyřiceti stupňů, jeho váhu teď nesla trojice konopných lan. Několik mužů, kteří se nezúčastnilo fyzické práce, vypadalo vyčerpaně. Jennifer si zapnula koženou bundu s ochrannými vycpávkami na ramennou a loktech a naposledy v duchu zkontrolovala, zda na nic nezapomněli. Světla, stovky metrů lan, zásoby jídla na čtrnáct dnů, vodu, nástroje na kopání, zbraně, munici. Nedokázali to všechno najednou ani pobrat, ale plánovala, že hned na první úrovni chodeb těsně pod povrchem, vybudují základní tábor, do kterého se v případě potřeby budou vracet. Risner se na ní tázavě podíval. Jennifer, i když si připadal směšně, spustila kuši na řemeni do pohotovostní polohy, přistoupila k okraji jámy a podívala se dolů. Černá díra pokračující do nekonečna se na ni zašklebila a po zádech jí přejel mráz. Denní světlo odhalovalo čtyři patra chodeb a štol, komplikované dřevěné konstrukce kladkostrojů, vahadel, žlabů a kolejí pro vozíky. Dál panovala tma. O tři metry níže byla na jedné straně štoly vytesaná plošina, která zřejmě kdysi sloužila jako překladiště. Vedlo k ní hrubě tesané schodiště.

Podrážděně

okřikla kadeřnici, ať dává pozor a na ex vypila sklenici vína. Obvykle bývala před akcí v lepší podobě.
Vstup do dolu, který pro ně Risner nechal otevřít, ležel mimo území města pár desítek metrů od polorozpadlých chatrčí opuštěné hornické vesnice. Těžní věž ještě stála, ale šachta byla zakryta komolým bronzovým kuželem vytvořeným ze dvou polovin přesně přiléhajících jedna na druhou. V noci pršelo, pod nohama jim čvachtalo rozbředlé načervenalé bláto. Risner přikázal gestem svému doprovodu, aby se dal do práce. Jennifer neměla schopnost magii používat, ani ji vycítit, ale dobře věděla, že bronzový pancíř zdaleka není jedinou bariérou. Kladkostroje skřípěly, háky se zaklesávaly do úchytů, kov skřípěl o kov a kužel se pomalu otevíral. Pohledem přelétla své společníky. Byli dobří, cítila to v kostech, ale přesto ji neopouštěla divná předtucha Jestliže při prvním setkání považovala Risnera za poskoka nějakého čaroděje, teď si tím nebyla tak jista. Třebaže neměl žádné formální znamení hodnosti, jeho muži se k němu chovali uctivě a Jennifer si byla jistá, že dva chlápci s prázdnými obličeji, kteří se od něj nehnuli ani na krok, jsou jeho bodygárdi. Okamžik pozorovala Estehasyho. Líbil se jí. Nevěděla proč, ale nemohla si pomoci.

Večer se rozešli

každý do svého obydlí. Jennifer si objednala luxusní koupel, masérku a kadeřnici a vychutnávala poslední okamžiky luxusu, před tím, než se ponoří do špíny. Na celém podniku jí začínalo znepokojovat, jak marnotratně se Risner chová. Nejprve královský honorář, který by člověk jinde nedostal ani za královraždu, potom přístup ke zbraním, s nimiž obvykle pracovali jen speciálně vycvičení zabijáci. Rozhodla se, že bude dvojnásob opatrná. Ke všemu jí pila krev Linda. Zajímala se o Estehasyho a nijak se tím netajila. Byla ráda, že ti dva neodcházeli z obchodu společně. Na druhou stranu se jí nepodařilo pozvat Estehasyho na panáka.

"To vystačí na dvakrát

větší počet výstřelů, než je životnost celé zbraně." řekl s pyšným úsměvem.
Jako dezert si přihodila do kapsy dva zásobníky s explozivními hlavicemi.
Estehasy nakoupil několik desítek kilogramů různých látek, prášku a drtí, o kterých Jennifer naprosto netušila, k čemu vlastně jsou. Linda se vyzbrojila dvěma lehkými šipkomety a odstřelovačskou puškou. Tady se prodavač začal cukat, protože zbraň patřila na červený index což znamenalo pouze pro klanové žoldnéře. Naštěstí však do obchodu přišel Risner a jeho rozkazu obchodník neodporoval. Odstřelovačku poháněly rubíny, stejně jako Estehasyho protézu, tyhle však byly velké jako špendlíkové hlavičky Čím se ozbrojil Asmundsen, Jennifer netušila, protože začala vybírat proviant a ostatní vybavení. Nakonec nakoupili téměř tři metráky materiálu a museli si objednat nosiče, kteří jim vše odnesli na určené místo. Když chtěli odejít i se svými novými hračkami, Risner je rozhodně zadržel. Zbraně patřily do kontrolované kategorie. Měli je pouze zapůjčeny pro použití v dole Quake. Až práci skončí, budou je muset vrátit. Jennifer chvíli protestovala, ale nakonec to vzdala. Risner nechal všechno naložit do beden a slíbil, že zítra ráno je i s jejich smrtonosnou výzbrojí bude čekat u šachty.

8

"Vždycky na to zapomenu," zabručel.
Jennifer si všimla, že těch prohlubní tam bylo více a v té největší byl vložen nádherný rubín velikosti holubího vejce. Tak velký drahokam představoval malé jmění. Nedokázala si představit, že by ho někdo používal jako zdroj energie. A už vůbec ji nenapadlo, k čemu by tak intenzívní magické zřídlo mohlo sloužit.
Druhý den ráno společně navštívili obchodníka, u kterého jí Risner otevřel účet. Měl povolení na prodej veškerého zboží a nijak se necukal, když si chtěli prohlédnout sklad zbraní. Rex a Tex se vyzbrojili těžkými hřebíkomety. Rex si vybral příruční kanón s šesti dlouhými hlavněmi, Tex zvolil osmihlavňový velkorážný. Jedna zbraň byla extrémně účinná na krátkou vzdálenost a pokrývala palbou celý prostor před střelcem, druhá dokázala krátkou dávkou na třiceti metrů srovnat se zemí třicet centimetrů širokou kamennou zeď. Obě dokázaly vychrlit za minut více než padesát kilogramů železných šrapnělů. A tím vystřílet veškerou munici, jak si uvědomovala Jennifer. Sama vyměnila svou starou dobrou kuši za automatickou, s podvěsným zásobníkem na deset šipek. Když se sháněla po aktivním křemenu na pohon lučiště, prodavač jí ukázal komůrku v těle kuše zaplněnou jemně mletým křemenným prachem.

Jennifer

Jennifer objednala panáka pro každého, aby zpečetili dohodu, Estehasy si nechal přinést večeři. Jennifer ho při jídle zvědavě pozorovala. Jeho ocelové prsty se pohybovali právě tak přesně a elegantně jako ty skutečné. Estehasy musel svýma rukama dokázat mnoho věcí. Ta představa ji pobavila. Usmála se a v tom okamžiku si uvědomila, že ji přimhouřenýma očima pozoruje Linda. Věděla, že i ona ví a najednou ji přepadl záchvat žárlivosti. Ten pocit ji vyvedl z míry.
Uprostřed jídla Estehasyho umělá ruka znehybněla a změnila se v nepoužitelný kus mrtvého kovu. Estehasy polohlasně zaklel, zdravou rukou otevřel drobný panel na předloktí, do malé prohlubně vložil malý rubín a zase panel zasunul. Protéza opět začala pracovat.

"A nezapomínejte na hřbitov," nakousla Jennifer téma, do kterého se nikomu nechtělo.
Na Gaardepoliském hřbitově byli pochovány desetitisíce padlých z astridské války. Dva klany bojovali před třemi stoletími o vlastnictví ložiska magicky aktivních drahých kamenů a oba dva porušili válečnou konvenci. Astridi byli později smeteni z povrchu zemského a nikdo se už nedozvěděl, jaká kouzla vlastně použili. Stávalo se, že mrtví z té války, se občas budili jako zombie. To byl ten lepší případ. Někdy se budilo něco jiného, co vládlo naprosto netušenými schopnostmi. Gaardepoliský hřbitov, byl vybudován, aby chránil svět živých před pohrobky minulosti.
"Poslední zombie se dostal ven před dvaceti lety," zašeptal Asmundsen.
"Ano, do ulic města. Ale Quake se rozkládá i pod hřbitovem." řekl Estehasy.
"Já už jsem peníze přijala, vy ne. Stojí vám to za vaší mzdu?" zeptala se Jennifer.
Najednou si uvědomila, že si přeje, aby řekli ne. Měla pocit, že v celé záležitosti něco skřípe. Šestice sedící okolo stolu se chvíli vzájemně prohlížela.
"Mzda je dobrá. Pokud se nám to povede, bude to má poslední akce, chci se usadit. Já jdu do toho" zabručel Estehasy..
Nakonec souhlasili všichni.

7

"Zpočátku se v něm těžilo uhlí, potom se dolování přestalo vyplácet a na sto let ho zavřeli. Pak se našel někdo, kdo si spočítal, že s novou technologií by to mohlo jít a začali opět kopat. Místo uhlí našli v nejnižších patrech zlato. Doba konjuktury těžby vyvrcholila před dvěstěpadesáti lety. Dneska se Quake rozkládá pod celým Gaardepolis a neexistují žádné mapy. Nejméně sedmdesát let už se v něm netěží."
"Proč?" zeptala se Jennifeer.
Estehasy se usmál. Jennifer zjistila, že v tom úsměvu je něco klukovského. A uvědomovala si, že si toho všimla i Linda.
"Správná otázka. Já nevím." odpověděl Estehasy.
"V průběhu druhé vlny dolování se v dole ztratila velká skupina lidí," vmísila se do debaty Linda.
"Byli to náboženští fanatikové, vyznávali filosofii třetí strany mince. Označovali se za Tumerský klan a prý tam dost dlouho přežívali. Ještě dvacet let potom, co odešli, je občas potkávali horníci.
"A vy si myslíte, že je tam můžeme potkat?" zeptal se Asmundsen.
"Ne, to ne. Ale mezi členy sekty bylo hodně čarodějů. Můžeme potkat něco, co tam po nich zůstalo."

6

"Já jsem," řekl Rex.
"Proti." Dokončil Tex.
"Je nás pět." prohlásili oba najednou.
Jennifer se podívala kolem do kola a začala otráveně vyjmenovávat jednotlivá jména a počítat je na prstech, ale Estehasy ji přerušil.
"Oni se počítají za jednoho, že ano pánové."
Rex i Tex souhlasně přikývli.
"A chcete jen jeden díl?" ujišťovala se Jennifer.
"Ano."
"Fajn, je někdo proti?"
Nikdo nebyl proti.
"O.K. Šest dílů, dva pro mě, jeden pro vás. Tím jsme dojednali peníze a teď k práci. Co víte o dolu Quake? Proč by mělo být vyzvednutí nějakého šutru tak nebezpečné, že za to Risner platí desettisíc?" zeptala se.
Sama si už nějaký názor udělala, ale víc hlav více ví a ona nezanedbávala žádnou příležitost, jak zlepšit pravděpodobnost na úspěch.
"Důl Quake, je velmi starý," řekl jako by sám pro sebe Asmundsen, "starší než město."
Estehasy přikývl.

5

Naposledy se to týkalo potyčky se zmutovanými zvířecími strážci horské tvrze, kde se pokoušel vykrást rodový trezor. Estehasy byl expert na výbušniny a vůbec na veškerou technickou práci. Když si ho Jennifer podruhé prohlížela, zjistila, že se jí i přes všechny deformity, popálený a zjizvený obličej, líbí. A všimla si, že si ho se zájmem prohlíží i Linda. To by neměl být problém, ušklíbla se v duchu a vrátila se k práci.
"Fajn, tady je certifikát, o kterém jsem s vámi všemi dopoledne mluvila."
Nechala papír kolovat. Asmundsen a dvojčata ho jen přelétli pohledem, Linda si ho prohlédla velmi podrobně, ale Estehasy ho zkoumal téměř celých deset minut.
"Rivetský papír a Maacká pečeť, obojí pravé." řekl nakonec
"Nevěděl jsem, že si kouzelnické klany takhle půjčují nástroje." pronesla Jennifer trochu znepokojeně.
Estehasy pokrčil rameny.
"Riveti a Maaci jsou po dlouhou dobu spojenci. Nevím, co tím sledují, ale pro nás to nic neznamená. Pro jistotu bych ho dal zaknihovat ke smírčímu soudci, ať to máme na beton."
"Jste velmi opatrný," řekla Linda.
Jennifer s mírným znechucením zpozorovala v Estehasyho očích zájem.
"Musím být. Čarodějové často používají špinavé triky."
"Ale vy také," vmísil se do debaty svým tichým hlasem Asmundsen.
Jennifer cítila, jak se jí ježí chloupky na zátylku. Zabiják čímsi připomínal hada.
"Jaké špinavé triky?" zeptala se.
"Pan Estehasy se často angažuje ve záležitostech spojených s magií, někdy i bez patřičných povolení."
Estehasy se pousmál, Jennifer si všimla, že kůže na celé polovině obličeji není jeho,ale byla mu transplantována."
"A šel byste do toho, i kdybych neměla certifikát?" zeptala se.
Estehasy zavrtěl hlavou.
"Tady v Gaardepolisu ne, tohle je kouzelnické město skrz na skrz, první klan se zde usadil před více než pětisty lety."
"Ale jinde?"
Estehasy pokrčil rameny a zase se usmál.
"To je otázka peněz a zajímavosti úkolu."
"Fajn," ukončila debatu Jennifeer.
"Je nás šest, mzda činí deset tisíc. Já jsem velitel a získala jsem zakázku. Desettisíc rozdělíme na sedmi dílů. Já dostanu dva, vy ostatní po jednom. Je někdo proti?"
Jennifeer mohla o něco snížit sjednanou částku, a tvářit se, že si neber více než ostatní, ale byla zvyklá jednat s partnery na rovinu. Tohle považovala za slušnou a poctivou nabídku.

4

Roztržitě otáčela v prstech certifikátem, který ji přinesl Risner. Alespoň tak se jí její nový zaměstnavatel představil. Nechal jí i adresu, na které ho mohla kontaktovat, a jméno obchodníka, u něhož jim prý otevřel účet. Taková starostlivost ji překvapila, ale Risner tvrdil, že mu na vyzvednutí kamene velmi záleží, a že udělá všechno, aby byli úspěšní. Jako první přišla dvojčata Tex a Rex. Dva kluci, na pohled kolem dvaceti let, oba podsadití ramenatí a svalnatí. Jennifer by se líbili, jen kdyby nevypadali tak omezeně. Většinou mlčeli, a pokud výjimečně něco řekli, dávalo to smysl jen částečně. Člověk si musel spojit, co říkal jeden i druhý, aby se vůbec dobral smyslu věty. Vzala je, protože se i přes svou hmotu pohybovali jako baletky a na první pohled měli vynikající reflexy. Druhý, nebo třetí, zatím se nerozhodla, zda-li bude dvojčata počítat za jedno nebo za dva, přišel Asmundsen. I on byl mladší než ona, odhadovala, že mu není více než pětadvacet, byl štíhlý, měl ve zvyku ustrnout uprostřed pohybu a dokončit ho naprosto nečekaným způsobem. Mluvil tiše, vypadal vždy trochu zádumčivě, ale neustále se usmíval. Smutně. Jennifeer k němu měla dvojznačné pocity, přitahoval ji a odpuzoval zároveň. Bezpečně v něm však rozpoznala zabijáka. Čtvrtá přišla Linda. Podsaditá ramenatá ženská kolem čtyřiceti let. Na první pohled se zdálo, že je tlustá, ale to by byl omyl. Linda měla robustní kostru, velká ňadra a ještě větší zadek, jenomže všechno to bylo doplněno dokonalé fungujícími svaly a mozkem. Současně však působila velmi žensky. Jennifer si uvědomovala, že ji od pohledu nesnáší, ale tady šlo o práci a nemohla si vybírat lidi jen podle toho, jak moc se jí kdo líbí a nelíbí. Linda pár let dělala velitelku stráží v mužských harémech vládkyň Amazonek a Jennifer věděla, že tam berou jen ty nejlepší. Chvíli přemýšlela, proč cítí k Lindě takovou nechuť, ale nedokázala na to přijít. Nakonec usoudila, že je to její nafoukaností. Nebylo to přesné. Linda v kterémkoliv okamžiku působila spokojeně a vyrovnaně, současně kolem sebe šířila jakýsi přirozený klid. Poslední přišel Estehasy. Zavalitý padesátník s absurdně širokými rameny. Z dálky připomínal pochodující skříň. Kdysi ztratil pravou ruku od předloktí dolů a používal kovovou protézu vyrobenou Mayjským klanem. Když si Jennifer prohlížela zubatou linie, ve které se kov připojoval ke tkáni, neubránila se zachvění. Nedokázala si představit, co mohlo tak bizardním způsobem oddělit končetinu od těla. O Estehasym už slyšela. Čas od času se o něm tvrdilo, že umřel.

3

Jennifer se na něho podívala s překvapením a zájmem. U Leppota si vydělávala stovku měsíčně a to nebylo málo.
"O co jde?"
Chlapík se pomalu rozhlédl, jako by se obával, že je někdo poslouchá a posadil se ke stolu.
"Potřebuji něco odněkud přinést."
"Ukrást?"
"Ne přinést. Nikomu to nepatří. Ti, kterým to patřilo, jsou už dvěstě let mrtví."
"A proč za to nabízíte tolik peněz? Musí v tom být nějaký háček."
Muž přikývl.
"Je v tom háček. Ta věc byla po dlouhou dobu ukryta a mně se podařilo zjistit kde. Pokud se to dozví i někdo jiný, bude velmi obtížné ji vyzvednout."
"Aha," řekla se zájmem a v zamyšlení ťukala ukazováčkem do své levé náušnice. Onyx narážel do kovu a sotva slyšitelně zvonil.
"Prozraďte mi, co to je, kde to je a já se rozhodnu."
"Jde o vyvolávací kámen, magický artefakt. Je ukrytý v posledním patře dolu Quake."
Jennifer tiše hvízdla.
"Vezmu to, pokud se smlouvou dodáte certifikát, že vyzvednutí není na indexu žádného z kouzelnických klanů. Pokud takový certifikát nebude, chci smlouvu podepsanou velmistrem - čarodějem, že mě najímá jako žoldnéře, a že se na mě a mé lidi vztahuje konvence o klanových válkách."
Chlapík Jennifer okamžik zamyšleně pozoroval.
"Dobře, dostanete certifikát."
Jennifer by raději měla žoldnéřský dekret, ale přikývla.
"O.K. Jdu shánět lidi. Zítra večer tady?"
"Domluveno."
Jennifer se převlékla do pracovního, což znamenalo volnější kožené kalhoty, pánskou lněnou košili s kapsami, koženou kazajku a k tomu několik více či méně skrytých zbraní, které by stačily pro dva velké chlapy palácové ochranky. Obešla pár v branži známých hospod a ještě týž večer si připíchla na inzertní zeď inzerát s adresou penzionu, kde bydlela a číslem svého pokoje. Uvedla v něm, že hledá společníky pro nebezpečnou práci za velkou odměnu. Zbytek večera strávila v hospodách a poslouchala, co si lidé povídají. Málem se nechala sbalit od docela pohledného chlápka, jenomže jí po čtvrtém drinku začal plakat na rameni a to nesnášela.
Ráno jí bolela hlava od špatné kořalky a musela si zaplatit extra lázeň, aby se vykoupala a zbavila své vlasy hospodského pachu. Na své dlouhé černé vlasy, které si obvykle splétala do těžkého copu, byla pyšná. Věděl, že v akci se jí nemusejí vyplatit, ale nedokázala se jich zbavit.
Během dne měla asi dvacet návštěv, polovinu zájemců vyhodila během první minuty, s pěti se bavila trochu déle a pět si jich pozvala na večer k Baaldovi.