Mark

se jen velmi pomalu vzpamatovával ze silného šoku. Něco podobného se snad ještě nikdy nestalo a podle všech tvrzení SDPP se ani nikdy stát nemělo. A přesto to byla pravda. Teď a tady. Neuplynula ještě ani celá minuta od chvíle, kdy jeho věrný android převzal veškerou iniciativu. Na tom nebylo vcelku nic divného. Dělával to často, když se nas různých misích dostávali do složitých situací, které Mark nedokázal okamžitě uspokojivě vyřešit. Ale tohle bylo něco jiného. Ray v tu chvíli Marka zcela zabořil do podlahy a naprosto automaticky provedl dokonalou vraždu někoho, koho ani neznal. To bylo divné. Vždyť neměl dokonce ani žádnou záminku. Tohle se bude těžko vysvětlovat komisi pro nevměšování. Ale nejhorší na tom bylo, že se Ray zachoval naprosto v rozporu s naprogramovanými instrukcemi. Ano, občas něco zcenzuroval, ale tohle by si nikdy nedovolil. A navíc by měl vidět i po tmě naprostro dokonale a poznad příslušníka vesmírné policie. Tak jak se to mohlo stát ?

Plukovník Parker

se třásl jako sulc a pomalu se vzpamatovával ze silného šoku. Bylo to jako ze zlého snu. Ještě před několika okamžiky tu bloudili společně s radarovým technikem, když marně hledali nějaký nouzový východ z této nekonečné chodby. A pak, zničeho nic, se od kamené dlažby odlepila zabijácká postava toho nemilosrdného androida a v desetině sekudy zpečetila jeden lidský osud.
Ohořelé cáry, které zbyly z radarového operátora, právě Ray skládal do úhledné hromádky u stěny chodbby. Cítil se dost provinile. Nebylo mu vůbec jasné, proč to udělal. Musel. Asi má nějakou poruchu. Ale jakou, a proč ? Možná z toho děsivého pádu. Třeba se zpřetrhalo centrální vedení datových zpětných vazeb. Ale pak by byl hodně nebezpečný. Všem. I Markovi. A to nechtěl. Pojala ho děsivá předtucha. Ještě jeden takový impuls a musí se sám zničit. Jinak to nepůjde. Desítky let paměťových záznamů u SDPP půjdou k čertu, ale Markovi nesmí ublížit. Nikdy. NIKDY!

Solanský technik od infiltrační jednotky pohlédl na displej a nevěřil svým očím. Tak brzy to ještě nečekal. Zajásal.
" Máme androida pod kontrolou. Dostal se do dosahu našich tunelových vedení."
Šéf směny odmáčkl stopky a suše pronesl :
" Tak hoši, začínáme. Kontakt se sondou v jeho hlavě máme, teď si ho trochu otestujem. Za chvíli se setkají s druhou dvojicí. Nastavte zabijácký mód."
" Na koho ho mám nasměrovat ? "
" Třeba na toho menšího pozemšťana. Důstojníka si necháme na potom."
" Test připraven."
" Aktivujte."
Monitory v sále se probudily ze svého klidu a nabízely nudný pohled na tichou šerou chodbu. O chvilku později se ze tmy oddělila dvojice postav.
" Takže ten menší ? " chtěl se ujistit technik.
" Jo. Start za šest sekund a pak odpojit."
" Myslíte, že to dotáhne sám ? "
" Musí, byl tak naprogramován."
" Tak jo." dopočítal technik a stiskl spoušť injektoru.
Androidovo nitro zaplavila impulsivní myšlenka. Odrazil se ke skoku na jistý cíll. Desetiny sekund ve vzduchu se v jeho mysli protahovaly na neuvěřitelně dlouhou dobu. Ještě v letu zapnul zářič a vyslal jediný smrtící impuls. Okamžik překvapení byl strašný.

Oba agenti SDPP

šli již nekolik minut jednou z příčných podzemních chodeb. Syrový zatuchlý vzduch ztěžoval Markovi dýchání. Pozemšťanem zacloumaly každou chvíli prudké záchvaty dusivého kašle. Ray se na kapitána sklesle podíval.
" Dal bych ti něco pro uklidnění, ale nejde to."
Mark přemohl nutkání ke kašli a vyjeveně na androida pohlédl.
" Proč to nejde? Jindy mě na misích cpeš preparáty, že ani nemusím jíst místní stravu a dneska to nejde. Zrovna když je mi doopravdy zle. Nezapomeň, že jsem po operaci."
Další kapitánova slova se vzápětí ztratila v explozi dusivého kašle, který Ray sledoval s očividným znepokojením.
" Ty sis musel při pádu způsobit nějaké zranění."
" To je možné, vždyť jsi na mne spadl i ty a bez antigravu vážíš přes sto kilo."
Android se zamyslel.
" Počkej Marku, tuhletu hlášku budu muset zcenzurovat, jinak budu mít u techniků z SDPP problémy."
" A to ti vůbec nevadí, že já mám problémy už teď ? " sípal Mark." Jsi povinen mi pomáhat, tak mi proboha něco dej."
" Útlumové prostředky způsobují otupělost a proto jsou na bojových akcích nepřípustné. Ray 2 mi nedovolil, abych si cokoliv bral s sebou."
Mark se zarazil v půli kroku a vysypal ze sebe nesrozumitelný proud nadávek těžkého kalibru. Pak se znovu začal dusit. Když se po chvíli vzpamatoval, prohlásil :
" Na to, že jsme tu jako záchranná mise, jsme v dost špatný formě. "
" Co se dá dělat. Johnsona odsud dostat musíme. Snad pro nás Ray 2 pošle nějaký modul. " odpovědel android nejistě a naznačil Markovi, ať zastaví. Udělal několik kroků vpřed a zahleděl se do dálky. V temném šeru mírně se svažující chodby se z dálky ozýval šelest pravidelných kroků. Musel tam někdo být. A nebyl jeden. Kroky nabývaly na síle. Teď už je slyšel zcela bezpečně. O tom nemohlo být pochyb. Blížili se přímo k nim. Od šera chodby se odloupla dvojice tmavých siluet a s děsivou pravidelností bot dopadajících na kamennou dlažbu chodby se přibližovala blíž a blíž. Ray strhl Marka k podlaze a zadusil mu v hrdle další nával dusivého kašle. Teď se nesměli prozradit. Ray se změnil ve smrtonosnou šelmu. Generátory v hrudi běžely na maximum a nabíjely syntetické svaly hustými proudy energie, potřebné k smrtícímu skoku. Android pustil Marka a v okamžiku, kdy jedna z postav zastavila a znepokojeně se rozhlédla, skočil. Zářič měl nastavený na plný výkon.

V okamžiku,

kdy celí rozdrásaní konečně vstoupili na volnou mítinu, vyhoupla se nad obzor vzdálená řízená střela. Líně za sebou táhla svůj bílý chvost a nezadržitelně se sunula vstříc oběma pozemšťanům. O chvilku později se z dálky ozvalo slabé zaburácení.
Byl to souboj času. Oba příslušníci vesmírné policie vyrazili přes mítinu k úzkému otvoru ve skalní stěně a ani netušili, že kromě elektronických senzorů blížící se střely je právě zaregistrovala i dvojice temně rudých očí krvelačné šelmy, v klidu vyčkávající v křoví vedle zdánlivě poklidné mítiny.
Pak se stalo několik věcí najednou. Šelma se mohutným skokem vynořila ze svého úkrytu a při dopadu na planinu roztrhla svými ostrými drápy právě probíhajícímu Parkerovi titanovou kombinézu na zádech. Technik, který běžel za ním, zpanikařil a vytrhl zpoza pasu příruční plamenomet. Proměnil všechno kolem sebe včetně bot svého nadřízeného v hořící spoušt. Parkr se vzápětí odvallil stranou a strhl ze zad hasící přístroj. V poslením okamžiku si stihl zachránit zbytky obuvi. Mezitím skučící psovitá šelma mohutným skokem zmizela opět kdesi v křoví a v praskotu burácejících plamenů bylo slyšet už jen její hlasité a pronikavé kňučení.
Oba pozemšťané setrvačností spíše proletěli, nežli proskočili otvorem do skalní stěny a propadli se kamsi do hlubin skalního masívu, který vzápětí bez problémů absorboval radiaci jaderné exploze nevídané síly. Nutno dodat, že to nebylo poprvé, ani naposled, kdy dobře načasovaný sled akcí dohnal trosečníky na pokraji šílenství až sem, kde byli vydáni na milost a nemilost pánům z podzemí. Právě dnes odsud vedla pouze jediná chodba. A ta se měla v příštích hodinách stát i jejich osudem.

Parker zpopelavěl.

" Musíme pryč. Rychle." vykřikl a vykopl plastexové dveře modulu. "Zaměřili nás."
" Kolik máme času ? " zajíkl se technik.
" Podle šelestů ve spojení moc blízko nebudou. Tipuju tak tři minuty." zaječel plukovník a ponořil se do husté trávy. Operátor jeho příkladu bleskurychle následoval a tak se za několik okamžiků oba energicky prodírali zvlněnou trávou se zjevnou snahou dostat se co nejdále od modulu.
" Au. Co to bylo ? " hekl technik a s úžasem si vytrhl ze zápěstí dlouhý trn.
" Nevšímej si toho, žádné další trny tu nevidím. Jdeme rychle dál." sykl plukovník.
A pak se to stalo. Oběma pozemšťanům chybělo už jen několik kroků k okraji paseky, když tráva kolem nich náhle zhoustla desítkami ostrých trnů, které v jemných vibracích čeřily okraje temně zelené masy dlouhých stonků.
" Jak to ? Vždyť to tu ještě před chvílí nebylo. " vztekal se technik a opatrně si vyšlapával agresivní vegetací úzkou cestičku vpřed. Plukovník ho následoval, ale nepřetržitě ho nabádal ke spěchu. Ten byl také zcela na místě. Minuty nemilosrdně plynuly a velitel právem očekával v následujících okamžicích něco strašného. Jenom doufal, že solaňané nepoužijí jaderné zbraně. Marně.

Technik

se zamyslel. Žádný jiný modul nevystartoval. Všedchny byly v boxech. Kdo to tedy může být ? Má dost solanský přízvuk.
" Neznáme svou pozici."
" Tak udejte nějaký výrazný bod v krajině." zchrchlalo to znovu z bedny.
" No, jsou tu takové tři...." náhle se zarazil. Proč to potřebují vědět ? Jestli přistáli v modulu, už stejně nevzlétnou. Záchranné moduly jsou jednoúčelové. Přistát a konec. A že by je hledali pěšky ? Přece nemohou znát zdejší krajinu.
" Tři coo ?..... Pyramidy ?? " zahřměl divný hlas z tlampače. Silný solanský přízvuk se již nedal zastřít. Bylo to jasné a zaslechl to i Parker.
" S kým se to bavíš ? "
" Nevím ."
" Coo ?? "
" Říkám, že nevím." technikovi začaly povolovat nervy. Rozhodl se, že se zeptá přímo.
" Z jaké jste sekce ? "
Hlas z komunikátoru okamžitě odpověděl, jako by na tuto otázku čekal. " Sektor bé čtyři."
" A hodnost ? "
" Já jsem pilot a další tři se mnou v modulu jsou velící důstojníci."
" To není možné ! " rozzuřil se technik. " Viděl jsem je všechny umřít."
Parker se prudce otočil a pátravě se na technika zadíval. Tak a je to venku. Operátor trpce litoval své unáhlenosti a přemýšlel, jak se z toho dostat. Ještě mu nakonec na Zemi přišijou soud. Tato starost, stejně jako většina ostatních byla zcela zbytečná, ale o tom naštěstí zatím nikdo nic netušil. Snad jen majitel hlasu na druhé straně étheru, který se náhle začal hlasitě smát a blábolit do stanice něco v solanštině.
" Co říká ?" obrátil se technik k Parkerovi, který si ho stále ještě měřil vytrvalým podezíravým pohledem. Po chvilce ticha plukovníkovi posunky naznačil, ať se nakloní k bedně. Pak zesílil příjem na maximum.

To se mu stávalo poslední dobou celkem často. Už se těšil, jestli ho Mark zase jako vždycky zachrání, jak mu bude admirál Neumann předávat vyznamenání. Za co ? Ono už se něco najde. Když jsou ztráty, musí být projev v televizi. A to je pak vhodné aby promluvil velící důstojník o odvaze, hrdinství a podobných věcech. Někdo už před lety zjistil, že úplně nejlépe vypadá, když dostanou oběti posmrtné vyznamenání. Pak ale musí něco dostat i důstojník, který přežil. Tím se mu zvedne i plat a pak je to lepší a lepší.
Parker se těšil ze svých soustavných úspěchů. Náhle si však s údivem uvědomil, že na něho technik nějak podezřele zírá. Napadlo ho, že by měl asi něco neutrálního říct, ale to už bohužel nestihl.
" Konečně, že jste se ozvali. Tak přece někdo přežil. Udejte polohu, ať vás odtamtud dostanem." ozvala se znenadání lámaná galaktština z komunikátoru.
" Kdo to může být ? " divil se technik.
" Nevím ." ucedil Parker, který si až nyní uvědomil, že musí hodně napínat sluch, aby technikovi rozuměl. Už je to tak. Sluchový implantát se zřejmě při otřesu poškodil a teď asi dodělává. Ještě pár minut šelestů a pak úplné ticho. Nesnesitelná myšlenka.
" Tady je posádka druhého záchranného modulu. Podařilo se nám přistát. Udejte svou pozici."

Z palubní desky

náhle zašumělo a z komunikátoru zazněl ohlašovací sled tónů právě probuzené nouzové vysílačky. Následovala dutá rána, kdy sebou plukovník leknutím trhl a temenem proplešatělé lebky konečně zavadil o spínač vnitřního oosvětlení. Vedle sedící technik se probral z apatie a otočil se k nadřízenému.
" Proč jste to udělal ? Zaměří nás dříve, než se stačíme leknout."
Parker se svým samolibým úsměvem si právě masíroval levou rukou rostoucí bouli na hlavě. Již několik let byl poněkud nedoslýchavý, ale před svým okolím tuto závadu dovedně skrýval. Dokonce zjistil, že jeho zamyšlené mlčení ve chvílích kdy někdo vznesl nepříjemnou otázku, bývá často mnohem úspěšnější, nežli vyhýbavé odpovědi kolegů v důstojnickém štábu. Jednou dokonce díky nedoslýchavosti získal vyznamenání za rozvahu, protoože nezpanikařil, když za ním někdo prohlásil, že dochází vzduch. Získal si důvěru všech tím, že jako jediný se ani nehnul a dělal, že neslyšel tu děsivou zvěst. Ostatní po chvíli šílení následovali jeho příkladu a v klidu vyčkávali vstříc osudu. Pomoc přišla kupodivu včas a Patrker se až dodatečně dozvěděl, že je vlastně hrdina.

" No, hlavně, že jsme to přežili." odtušil plukovník Parker " Jen tak mimochodem, na jakém trenažeru jste se, mladíku, učil létat s modulem ? "
" Na trenažéru galaktické policie, dvě hodiny před odletem." odvětil technik." Moc mi to nešlo, ale patří to k výcviku."
" Měl jsi mě na to upozornit dříve, pilotoval bych já."
" Byl jste v bezvědomí, pane."
" To nevadí ! ", odsekl Parker." I v bezvědomí bych pilotoval lépe, než vy."
" Dobře." ucedil technik " Až budete příště v bezvědomí ...."
Nedořekl. Nebyl zvyklý příliš často lhát a v tuto chvíli upřímně litoval, že vůbec kdy Parkera do modulu bral. Taková nevděčnost. Kdyby měl alespoň špetku uznání. On je přece radarový specialista, a dobrý. To potvrzovala i skutečnost, že se předpokládaný solanský křižník z mezipropstopru skutečně vyloupl. To přece nikdo jiný nepředpokládal. Ale létat s modulem ? Proč ? Transvozidlo se řídí jinak a podstatně lépe. Míň škube a přistává automaticky. Tyhle zastaralé moduly stejně vyhrabali určitě odněkud z předpotopních skladů. Někdo musel dostat pěkný úplatek, aby je policie zařadila do výzbroje.
Technik celý vzteklý seděl ztuhle u řízení a přemítal o nevděku a příkořích světa, zatímco Parker s hlasitým šátráním hledal spínač osvětlení kabiny. Tisíce stonků rostlin se nad kopulí z průhledného plastexu opět sepjaly do neproniknutelných snopů a v modulu přestávalo být vidět.

To bylo i na Elsu moc. Okamžitě zavěsila a další telefonát již patřil firemnímu právníkovi. Mark i Parker v sestřeleném křižníku šli stranou, protože teď jde o všechno. Akcie, prodat, rychle.. V těchto chvílích by Elsa mohla klidně nahradit tři spojovatelky naráz v mezinárodní ústředně. Telefonní smršť, kterou vyvolala, doznívala ještě dlouho do noci a nazítří se burzy s cennými papíry pěkně zprudka otřásly.


Modul se několikrát zprudka zachvěl a potom tvrdě dosedl do bujné vegetace, která se pod ním rozestoupila aby ho zase vzápětí dokonale pohltila.
" Jestli nás budou zkoušet z oběžné dráhy hledat, tak nemají žádnou šanci." zahlaholil s uspokojením radarový technik.

Elsa

v zamyšlení vyťukala další číslo, pomocí softwareového klíče se probourala přes pět kódových blokád, které byly kromě jiného také produktem z jejích laboratoří a už tu bylo spojení.
" Ááá, slečna Swensonová..." usmál se z obrazovky telefonu sympatický čtyřicátník se samolibým úsměvem v tváři. " To jsem rád, že voláte. Myslím, že mám pro vás dost důležitou zprávu..." dramaticky se odmlčel.
" Já pro vás taky." nevydržela Elsa. " Máte o jeden křižník méně a generál Neumann mi něco slíbil."
Muž na obrazovce se ušklíbl a nasadil autoritativní tón. " Sliby bývalého generála mne nezajímají. A ztráty křižníků jsou při naší práci jevem, se kterým se počítá. Piráty sledujeme a až nás dovedou k cíli, zaútočíme..."
" Cože ???..." nechápala Elsa. " A co záchranná výprava ? "
" Podle našich informací nikdo nepřežil, takže není koho zachraňovat. Je to daleko a i pouhý průzkum by byl příliš nákladný na naše možnosti."
" Ale já to zaplatím." vyjekla Elsa.
" To asi ne." tvrdě odsekl nový generál. " Energetické generátory z vašich laboratoří, které máme ve výbavě, vykazují poslední dobou vysoké procento selhání. Dáváte desetiletou záruku, nejdelší v celé pozemské unii. Proto jste také vyhrála konkurs. Takže teď chceme vrátit naše peníze, protože Solan nám přinesl bezkonkurenční nabídku spolehlivějších zařízení."

Admirále, to je neslýchané.

Váš křižník byl zničen a vy děláte jako by nic." čertila se Elsa.
" Promoňte madam, ala v tuto chvíli hovoříte pouze s civilní osobou, tak vás žádám, abyste mi nezdělovala žádné přísně tajné informace. " ozvalo se z druhého konce telefonního vedení.
Elsa se snažila obraz na monitoru vyladit, aby alespoň ropzpoznala tvář, ale marně. Podpětí, které poslední dobou z nepochopitelných důvodů zachvátilo severní břeh atlantiku, ovlivňovalo i telefonní spojení. Vědci tvrdili něco o poruchách energetických generátorů. Že je prý napadla nějaká bakterie nebo co, ale tomu Elsa nerozumněla. Zato velice dobře rozuměla svému informátorovi, který jí před hodinou sdělil, že zachytil nouzovou zprávu z křižníku vesmírné policie.
" Hovořím s admirálem Neumannem ? " otázala se příkře.
" Neumann u telefonu, ale před deseti minutami jsem byl zbaven hodnosti, takže už vám asi nikdy nebudu muset pomáhat. Zkuste to s mým novým nástupcem. Sbohem."
Ve sluchátku suše zapraskalo a Elsa zůstala vyjeveně zírat do tmavé obrazovky. On zavěsil. To by si normálně nikdy nemohl dovolit. Elsa vlastní polovinu firem, od kterých bere kosmická policie za paušální ceny své vybavení. To tedy znamená, že ho skutečně vyhodili. Ale proč ? Vždyť se tak snažil. Byl na svém postu již více než deset let. Tohle se přece normálně nikdy nedělá.

" Vypni záznam pohybu, zvířata nás nezajímají."
Technik převolil logiku a sledoval dlouhé černé pásy temné krajiny, která se pod nimi míhala závratnou rychlostí. Obrazovky změnily jas.
" Mám to." vykřikl operátor a zabrzdil modul. Přepnul na normální vidění a neubránil se výkřiku zklamání. Přímo pod nimi právě zuřil velký lesní požár.
" No nic." uklidnil ho Parker. " Letíme dál."
Po dalších pěti obletech zmohla plukovníka dřímota a tak překvapeně vytřeštil oči, když ho při sedmém obletu technik probudil.
" Mám to. "
" Už zas ? "
" Ne, teď to doopravdy mám. Klidný energetický zdroj přímo pod povrchem . Teplo, radiace, prostě super. Civilizace, jak má být. Mám sestoupit ? " tázal se nadšený technik.
Parker se zamyslel. Nebude to jednoduché, ale moc možností nemají.
" Jedem dolů ve spirálách a zkusíme objevit nějaký vchod. Dej mi obraz na normální spektrum." Parker se zadíval na obrazovku, kde ho upoutala trojice vysokých pyramid o několik kilometrů dál, tyčících se hrdě v zelené pustině.
" Něco vidím. " prohlásil technik. " Boční otvor ve skalní stěně pod námi. " podíval se na monitory, "Jde odtamtud teplo. Musí to vést dolů."
" Tak ať už jsme tam." Plukovník se nemohl dočkat. Když kapitulovat, tak co nejrychleji. Vysoká hodnost mu zajišťovala určité výhody i v zajetí a nyní měl v úmyslu jich pro tentokrát hojně využít i za cenu vyzrazení některých závažných vojenských tajemství. Bohužel netušil, že solaňané je v tuto chvíli znají již z první ruky přímo od nově jmenovaného velitele galaktické policie, který právě nastoupil do svého úřadu.

Plukovník

Plukovník zamrkal a upřel na technika svůj stále ještě mírně zakalený zrak.
" Kdo jste ?"
" Radarový operátor šest, pane. Podařilo se mi zachránit modul i vás. Právě provádíme třetí oblet nad asteroidem."
Parker zavzpomínal. V útržcích se mu vybavovala vana, vytékající bojler s teplou vodou, porouchané antigravitační zařízení a vyčerpávající cesta dlouhou chodbou napříč křižníkem. A pak nic.
" Co se stalo s lodí ? "
" Nevím, pane. Ale je možné, že už neexistuje."
" A posádka ?"
" Nikdo nepřežil." technik cítil výčitky svědomí, ale uvědomoval si, že je to všechno už dávno pryč. Třeba tomu ani nemohl zabránit. Velitel byl takový natvrdlík, že než by mu to došlo, přímý zásah by už stejně mezitím měli. Uklidnil se.
" Promiň." plukovník si jeho rozpaky vyložil jako hluboké pohnutí a litoval ho. Parker byl starý voják a o posádku již několikrát přišel. Nebylo to nic nového. Bude to pěkná dřina, zapamatovat si jména nových členů posádky, až se vrátí na Zemi. Jestli se vrátí. Ale tenhle nováček, kterého ani neznal, to zřejmě nesnáší nejlépe. Bude nutné rozjet nějakou akci, aby neměl čas podléhat depresím. Parker si vzpoměl na poslední protišokové školení, které absolvoval krátce před odletem a zavelel : " Jdeme na přistání, ať to máme za sebou."
" Ale kam ? " podivil se technik. " Už jsem to oblétl potřetí a žádné centrum civilizace jsem nenašel. "
" Zapni infradetektor. Zjistíme, kde mají energetické zdroje."
Zelená barva obrazovek se přelila v červeň, která se hemžila desítkami drobných pohyblivých bodů."

" Asi jsme Raye 2 něčím dost naštvali."
Android kroutil zamyšleně hlavou a pravidelným krokem táhl svého téměř bezvládného přítele pryč, dál temnou chodbou.



Radarový technik si prohlížel terén na ploché obrazovce záchranného modulu a se znepokojením si uvědomoval, že tento asteroid je až příliš živý. Má téměř pozemskou atmosféru. Řekl by spíše, že solanskou, ale ta vegetace, to je neuvěřitelné. Právě ppřelétávali nad rozlehlou džunglí a tak sledoval dvojici bleskurychlých šelem, jak vytrvale pronásleduje zběsile prchající stádo vyděšených býložravců. Něco se mu na tom nezdálo, ale stále si nemohl uvědomit, co to je. Až pak na to přišel. Obraz divočiny něco takového nezná. Šelmy nikdy neloví pro zábavu, ale z nutnosti. Tohle však bylo něco jiného. Za stádem se svíjely desítky umírajících zvířat, ale dravci vytrvale hnali stádo před sebou někam pryč. Kam ? Těžko říct.
Plukovník Parker na vedlejším sedadle se právě začal probírat z bezbvědomí a proto se technik, ač nerad, odpoutal od sledování děsivého dramatu na obrazovce a nařídil modulu další oblet asteroidu.

O chvilku později zaznělo z hustého dýmu táhlé zavytí a úzký sloupec energie odkudsi z nitra chodby přeťal jeden z vnějších sloupů držících klenbu. Kamenné štěpiny se rozstříkly do okolí a stavba se začala hroutit. Ray se na poslední chvíli odrazil od stěny skočil za Markem do útrob podivného jehlanu. Nutno dodat, že ani on nepředpokládal, že za hustou clonou dýmu se nacházejí dlouhé, prudké kamenné schody, které mizí kdesi v podzemí. O několik okamžiků později následoval svého kolegu od SDPP, škobrtl o první schod a pak mu již nebylo pomoci. Gravitace zde byla sice podstatně menší než na Zemi, ale správně sešikmené schodiště dokáže pravé divy. Alespoň že se ovládl a nevystřelil z dezintegrátoru. Mohlo být ještě o něco hůř.
Když se těžce pomlácený Mark znovu postavil a podpírán Androidem váhavým krokem vykročil do spletitého labyrintu chodeb, zazněl odněkud shora hromový rachot.
" Tlaková vlna výbuchu člunu zřejmě právě dorazila." hlásil Ray.
Mark se podivil. " Není to nějak moc silné ? Co to bylo za bombu ? "
" To nejsilnější, co na křižníku bylo."

Duté lupnutí

a všude bylo plno světla. Po puklé kapsli zbyla spousta tmavých střepů, které dokonale absorbovaly energii nárazu. Mark se zhoupl do kolen a okamžitě vyrazil vpřed po mírně šikmém povrchu rampy nebo co to vladtně bylo. Koutkem oka stihl ještě sledovat Raye, který o několik metrů vlevo držel své křídlo přesně v souladu se všemi předpisy o útočné formaci a právě dobíhal s laserovým dělem v ruce k oválnému kamennému sloupu, jenž podpíral klenbu vstupní bránny od úzkého vchodu do pyramidy. Napočítal do tří a hodil před sebe dýmovnici. Ta vzápětí zakryla celý vchod hustou směsicí šedavého aerosolu, který zanechával na temně černých kombinézách obou astronautů velké šedivé skvrny. Ray se neklonil ke vchodu a vysypal dovnitř celou energetickou dávku ze své zbraně. Vzápětí couvl a přitiskl se ke stěně. To byl ten pravý okamžik pro Marka. Vyrazil vpřed a vší silou proskočil kouřovou clonou dovnitř s prstem na spoušti svého akustického zářiče. Byl v pohotovosti, připraven okamžitě střílet.

Mark se zamyslel. " To tedy začíná pěkně. Na nepřátelském asteroidu, bez prostředků, bez základny, bez spojení...." Začaly ho pomalu přemáhat deprese.
" Prostředky máš. Jsi vybaven pro přežití na týden a na zádech máš atomovou bombu."
" Jo." ucedil sarkasticky kapitán." Až budu chtít spáchat sebevraždu, tak kolem sebe alespoň všechno zamořím."
" To vyřešíme. Věnuj se řízení." pobídl Marka android. "Vchod do podzemí má být podle snímků někde mezi pyramidami."
Obě kapsle vzápětí zavířily nad trojicí obrovských kamenných jehlanů a o chvilku později dopadly na malý výčnělek na boku jedné z nich.

Zpěněná krev,

prudký tlukot srdce, bolest v celém těle. Kapitán cítil, že se začíná probírat. Nemá moc času. Kryt v přilbě se s tichým šelestem pomalu odsouval a odhaloval fantatastický výhled na neznámou krajinu. Vysoké tóny generátoru postupně sílily, až donutily Marka úplně otevřít oči. Opatrně zamrkal a snažil se najít nějaký orientační bod. V této neznámé krajině to nebyl žádný velký problém. Trojice pyramidových výčnělků nad obzorem byla jediným spolehlivým ukazatelem v této nepřehledné změti zeleně a horských masívů. Aniž si to uvědomil, nasměroval kapitán svoji kapsli tím směrem.
" Cíl identifikován, vysílač Johnson lokalizován tři kilometry pod povrchem severně od pyramid. " hlásil Ray.
" A co modul, jak je na tom ? " zeptal se Mark.
" Zatím se bez problémů navádí na přistání v džungli." konstatoval suše android.
Kapitánem zacloumala vlna spravedlivého hněvu. Takové utrpení, spousta bezpečnostních opatření a všechno zbytečně. Taková byrokracie.
Náhle Markovi zadrnčel v přilbě vzrušený Rayův hlas. " Modul právě dostal přímý zásah jadernou střelou. Okamžitě přestal existovat. Od této chvíle jsme bez spojení se základnou. "
Kapitán pocítil zcela nepatrný záchvěv spokojenosti. Alespoň, že to nebylo zbytečné. Naklonil se ke komunikátoru. " A proč ta panika. To se přece dalo čekat, že na nás zaútočí."
Vzápětí se ozval opět chladný syntetický hlas. " Jenže oni nezaútočili."
" Cože ? A kdo tedy ?"
" Střela přilétla zvenku. "
" Takže ne z asteroidu ? Jak je to možné ? Vždyť tam nikdo kromě nás nebyl."
" No právě." ucedil android. " Podle mých výpočtů vyslal střelu Ray 2 z našeho křižníku, ale nevím proč a nemohu se s ním spojit."
" Jak dlouho nemáš spojení ? "
" Teprve několik sekund. Od výbuchu."

" Tři sekundy do odpálení."

Samočinné popruhy se zařízly do svalů. Silný tlak ponořil kapitána do rosolovité anatomické vystýlky. Oba uzávěry kapsle současně cvakly a uvolnily pojistky projektilu. Mark se začal potit. Musí myslet na něco příjemného. Za několik okamžiků se propadne o desítky kilometrů do hloubky, kde bude muset sám řídit svůj pád. Vzpoměl si na Elsu. Vybavila se mu usměvavá, krásná, zářící vitalitou a štěstím. Byla přesně taková, jakou ji chtěl právě teď mít. A pak se to stalo.
Mohutná exploze zatřásla realitou a obě kapsle naráz opustily výsadkový modul, který pokračoval v pozvolném předem naprogramovaném sestupu. Mark s Rayem se ve svých uzavřených elektronických rakvích bleskurychle provrtávali atmosféérou níž a níž dolů ke svému cíli.

SDPP

Podle interních směrnic SDPP se jednalo o vojenskou záchrannou akci na cizím území a proto musely být použity kapsle. Marka to nijak nepotěšilo a když zjistil, že mu palubní počítač přibalil do výbavy i malou příruční jadernou pumu, proklel všechny fanatiky, kteří v teple svých kanceláří v pohodě vymýšlejí válečné směrnice. Vždyť jdou jenom zachránit nějakého agenta, kterého podle Markova čistě soukromého názoru stejně není vůbec žádná škoda. Tak proč, proboha, plýtvají tolika prostředky a energií. A teď ještě ty kapsle.
" Dvacet sekund do odpálení." hlásil strojově chladným hlasem Ray.
Mark se začal potit. Přetížení dvanáct gé, které ho v příštím okamžiku očekávalo, mu dělalo dost těžkou hlavu. A bude ještě těžší. Bude to sice jenom okamžik, kdy speciální nálož v kapsli zmírní náraz výstřelu, ale stejně to bude strašné. Kapitán proklel všechny Solaňany, kteří přišli na ten hloupý nápad, vybavit své křižníky tímto pozemským válečným vynálezem. Kapsle byly sice praktické pro vojenské akce typu komandos, kdy jste ze stratosfééry vystříleli nad kontinent svou elitní jednotku a pak už jen s uspokojením sledovali, jak tam všechno hoří a doutná, ale na akcích SDPP se podobných vymožeností obvykle nepoužívalo.
Pravda. Patřilo to k základnímu výcviku. Ale to už je dávno a Markovi na to zůstaly jen hrůzné vzpomínky ve kterých mu splýval děs a utrpení z odpáleného výsadku s bolestmi hlavy z levného alkoholu, kterým se snažil nabýt opět duševní rovnováhy. A teď je to tu zas. Zlomyslný počítačový program Ray 2 pro něho připravil hotové peklo. Dokáže to přežít ? Nebyl si vůbec jist.