Ve chvíli, kdy kapitán vylezl na hřbet svahu, se náhle stalo několik věcí najednou. Z keříku za Markovou hlavou se zasyčením vyrazily zubaté jazyky plamenů, které se rychle rozšiřovaly všude kolem tak, jak automatický laser ze strážní věže propaloval okolí obou pozemšťanů. Zároveň se odněkud z nitra největší budovy rozezněl tichý hvizd polašné sirény.
Ray hodil Markovi svůj laser a prudce vyrazil vpřed. Dezorientovaný Mark chvíli zíral, jak mu po silovém poli generovaném jeho opaskem, sjíždějí namodralé stuhy prskajících laserových výbojů. Pak generátor v přezce náhle hlasitě zabzučel a kapitán si s hrůzou uvědomil, že energetická rezerva opasku je pryč a každý další zásah už bude smrtelný.

Ostnaté dráty byly nepříjemně ostré a kdyby je Ray neuzemnil včas, jiskřily by ještě teď, když přes ně s vypětím všech sil přelézal unavený a narkotiky otupělý Mark. V postupu mu bránily i nízké keříky a spousta bodavého hmyzu. Každý krok byl provázen nesmírnou námahou a terén byl neskutečně strmý. Nakonec to však přeci jenom dokázali. Otevřel se jim výhled na kosmickou základnu, která nijak nezapadala do struktury tohoto relativně klidného a důmyslně vybudovaného turistického centra. O to však byla impozantnější a děsivější s desítkami podivných strojů zaparkovaných po stranách od startovních ramp a ohromným bojovým monstrem kosmického křižníku, pevně zaklesnutým v hlavní rampě. Tlumené vibrace zpod letištní plochy dávaly tušit, že se antigravitační motory tohoto výkonného stroje roztáčejí na plné obrátky.

"Ještě dvakrát mi vymyjí mozek a můžu jít rovnoou do důchodu.", zahučel Stone.
"Já myslím, že bys měl jít do důchodu hned." přesvědčoval ho android.
Marka zaplavily stísněné pocity, jak se k smrti nudí v některém pozemském luxusním sídle své přítelkyně a jediné dobrodružství, které ho může potkat je, že se jim rozbije sekačka a bude ji opravovat pod proudem, což se mu konec konců už stejně jednou stalo. Naštěstí tentokrát posbíral Ray amputované prsty včas. Chvála bohu technikům z SDPP.
"Kam to vlastně jdeme ? " , zeptal se kapitán, když překračoval jeden z mělkých hrobů, kterých tady bylo všude plno.
"Za hřbitovem je kontrolní zóna a pod ní jsem lokalizoval transmisní stanici. Musíme se tam dostat a nechat se paprsknout zase zpět na naši oblíbenou primitivní planetu. "
"Když to tak hezky vyprávíš," zasmál se Mark a zastínil si oči před ostrým svitem zapadajícího solanského slunce, " skoro bych věřil, že se nám to i povede."

Ale stihli jsme to o fous. Pochvaloval si úspěšnou akci Ray, zatímco v pozadí s velmi efektními erupcemi odhazovala do výšky jednotlivá patra centrální budova pořádkové správy tohoto sektoru. Když explodovalo i přízemí, Markovi se konečně vrátil hlas.
"Máme ještě nějaké termické granáty ?"
"Ne. To bylo posledních padesát, co jsem měl sebou."
"Každou misi ti musím znovu a znovu připomínat, že s nimi musíš šetřit." rozčílil se kapitán, který se už viděl doma, jak mu část vyplýtvaného arzenálu strhnou z platu.
"Když tě zachraňuji, tak s ničím šetřit nebudu." zaprotestoval Ray.
"Tak ti dík." usmál se Mark a pozorně se podíval na svůj lokalizační displej, o který před chvílí dvakrát málem zakopl. Malá skříňka hýřila všemi barvami a přestože kapitán absolvoval mnoho speciálních kurzů, jak ji používat, nemohl se stále rozpomenout, co by mohly ty pípající tečky znamenat.

"Který idiot objednal bouřku ?" divil se Mark.
"To je určitě dárek od Raye. Asi se urazil, že jsme ho nepozvali." mávla rukou Elsa.
"Kdo to tu o mne tak špatně mluví." ozvalo se z oblohy, odkud se za pomoci antigravu právě snášel usměvavý Ray.
"Už to nevydržím ani minutu !" zařval Solaňan u řídícího monitoru. "Spusťte hloubkovou sondu úroveň bé šest. !!"
"Bé šest ?" divil se technik, "Ale podle tabulek má teď přijít á čtyři. Jinak by mohlo dojít ke spálení nervových tkání."
"Vy mi nebudete radit nebo dostanete bé šestku taky a hned !!" rozlítil se šéf.
"Tak jedem. Bé šest."
Všechny obrazovky pohasly.
"Co se děje ?"
"Nevíme."
"Proč svítí jenom nouzová světla ?"
"Spusťte poplach. Někdo se nám dostal do systému !"
Místnost zahalilo ticho.
"Dejte vyslýchanému paralyzující injekci, ať nám neuteče."
"Kde je ? Teď tu byl ." ozval se vyděšený hlas z výslechové komory " A co je tohle ?"
V popelavém svitu právě probuzeného nouzového osvětlení zíral solanský technik na dva malé odjištěné termické granáty.

"Cože? " divil se Mark "Ona měla být pryč ? Před chvílí jsem měl pocit, že jí támhle vidím."
"Třeba je to někdo jiný. Dnes večer se měla přijít podívat na mou zahradu předsedkyně komise pro evidenci majetku." dodala Elsa.
"Tak to si předsedkyně vybrala dost špatnou chvíli." ucedil Mark.
"Pomoc !" zaznělo znovu z druhého konce zahrady.
"Ještě, že tu není Ray, ten by zase zachraňoval, až by hlavy lítaly a SDPP by pak musela dělat nový nábor agentů." oddychl si Mark.
"To máš pravdu." povzdechla si Elsa "Raye už na party nikdy nepozvu. Vždyť dělal jenom ostudu a nepořádek. Já nevím, jak s ním můžeš na těch misích vůbec vydržet."
Mark chtěl něco říct, ale jeho slova zanikla v mohutném hromobití blesků, které ozářily celé luxusní sídlo.

Admirál se ušklíbl.

"Moje nejsou, jsou mé ženy. To je ještě horší. Jak jí to teď vysvětlím ? "
Mark bezradně pokrčil rameny a Elsa se dusila záchvaty smíchu ještě ve chvíli, kdy se admirál prodíral masožravým houštím na druhém konci zahrady.
"Zítra mu nechám poslat něco proti opuchlinám, ať si ho udobříme."
"Tak jo." řekl Mark a s obavami sledoval potácející se postavu svého nadřízeného.
Zdáli zaznělo tlumené volání o pomoc.
"To je zase dneska párty. Ještě že jsem poslala služebnou pryč, aby jí tví kolegové neznásilnili jako posledně."

"Co je ? Co... co tu děláte, pane generále ? " zíral Mark do vzteklé tváře generála Khova posilněného alkoholem, který nad ním vztekle přešlapoval.
"Celý večer se každého ptám, jestli náhodou neviděl mé brýle. Prohledal jsem kde co. A teď, když jsem dal data do centrálního počítače a on analyzoval moji cestu po této zahradě a brýle lokalizoval...... " admirál celý vzteky zrudl a Stone mimoděk zalapal po dechu.
" Teď vás tady najdu, Stone, jak se mi tu se svojí přítelkyní válíte po brýlích. Že vám není hanba. To jste si nemohli lehnout kousek vedle ?"
Mark sebral obroučku i obě sklíčka a podával je zuřícímu admirálovi. "Promiňte, neviděl jsem je a ani jsem nevěděl, že jsou vaše...."

"Viděla jsem ty nahrávky, co Ray zcenzuroval a chtěla jsem se tě zeptat jaké to bylo."
"Ale co ? S tou medvědicí v jeskyni jsem nic neměl. To jenom tak vypadalo..."
"Ty víš co, jen se tak hloupě nevymlouvej."
"Víš o tom, že mi na poslední periodické prohlídce doktor našel soustavný pokles inteligence ?" zkusil Mark odbočit hovor.
"To mě nezajímá, to s tím nemá co dělat." zvýšila hlas Elsa.
"Já myslím, že jo. Nic si totiž nepamatuju." vymlouval se Mark.
"Jo od toho je tam vždycky Ray, aby to nahrál."
"Víš co ?" změnil Mark tón.
"Co ?"
"Zkusíme si to zrekonstruovat. Třeba si vzpomenu."
Elsin obličej se roztáhl do širokého úsměvu a monitory zahalil růžový šum s hlasitými vzdechy. Elsa byla tak aktivní, že se již i technici začínali potit a obsluha musela zapnout automatickou cenzuru nepřetržitého proudu citoslovců.
Náhle prořízl syntetické ticho hromový hlas : "Kapitáne Stone !!"

Záblesky. Tisíce záblesků a ohnivý svist trhající ušní bubínky. Tak nějak by mohl Mark ve stručnosti líčit zážitky následujících několika hodin. Psychická sonda už pronikla hluboko do podvědomí a obrazovky kontrolních snímačů zaplnily útržky vzpomínek z nedávného bujarého večírku SDPP, který bohatě zasponzorovala Markova přítelkyně Elsa. Její půvabná štíhlá postava, hýřící smyslnými gesty v mlhavém svitu lampiónové zahradní slavnosti přiváděla operační techniky v solanské výslechové komoře do vytržení. Ve chvíli, kdy hlahol Markových kolegů utichl kdesi v dáli a kolem blízkého křoví se mihla lysá lebka generála Khova, který zřejmě něco hledal, zazářily z monitoru jasně zelené Elsiny oči.
Její nádherná tvář náhle zvážněla : "Tak mi to řekni."
"Zapněte záznam !" zařval od monitoru šéf směny.
"Ale co ?? " divil se Mark.
"Záznam jede !" potvrdil technik.
"Nedělej že nevíš, co mě tak zajímá !"
"Nevím. U tebe člověk nikdy neví. "

Obrátil se zpět ke své partnerce. Pohlédl jí upřeně do očí, ale víc už nestihl. Celá jedna stěna bytu s oslnivým zábleskem explodovala a když se Mark rozkoukal, zíral do dlouhých trubic laserových zaměřovačů příslušníků pořádkových jednotek, kteří se hrnuli do místnosti jako mravenci.
"Kapitán Stone ?", zaslechl za sebou povědomý hlas.
"Coo.... Já jsem....."
"Já vím. Obchodní cestující zvedající morálku kolonií náležících Solanu. Půjdete se mnou. " vyštěkl mu do tváře šéf přepadové jednotky.
Ještě když Mark nastupoval do modulu, naposledy si prohlédl nádhernou budovu obklopenou zelení, ze které ho před chvílí vyvedli. Ta, jakoby náhle tála před očima, se velmi rychle propadala pod zem.
"Rayův dezintegrátor asi teď jede na maximální výkon." ucedil Mark a nemýlil se.

Mark se přistihl,

že si někdy přeje, aby se v androidovi něco porouchalo a aby se alespoň chvíli nemusel snažit dohánět Rayovy kaskadérské výkony, které ho někdy doháněly k šíllenství. Vždyť tu dívku proti sobě ani neznal. Připadala mu tak mladá, krásná, nezkušená..... A ten pitomec Ray si tam vedle bez jakýchkoliv skrupulí užívá jako by se nechumelilo. Ne, to ne. Bude muset technikům v servisu domluvit, aby dali Rayoivi nějaká omezení. I když..... Pak už by Markovi nikdo nepomohl, kdyby se stalo něco podobného, jako když se před půl rokem ukrýval v královském harému na jedné primitivní planetě a nebýt Rayových schopností, tak by to tam nepřežil. I tak se z toho léčil ještě dva měsíce a dodnes se necítí úplně v pořádku.

" Koukám, že se ti vrací barva do tváří. "zahlaholil Ray a opatrně nasedal do modulu, aby nepřilehl dívku, kterou držel v náručí.
" Hmmmm...." zahučel Mark, políbil svojí novou spolujezdkyni a sešlápl pedál akscelerace.
" Kde jste se naučil tak skvěle řídit ?" zeptala se uštěpačně dívka, když všichni celí zelení tápavě vysedali před nádhernou vilou z transvozidla.
Mark přemohl nutkání zvracet a s ledovým klidem odpověděl " Ani nevím. Asi nejsem dnes ve své kůži."
" Ale to se dá spravit " zasmál se Ray a přátelsky poplácal kolegu po zádech. Nechybělo mnoho a ono poplácání mohlo mít osudné následky. Naštěstí se kapitán ovládl a přemohl svoji nevolnost.
O chvíli později již seděl Mark o samotě se svojí novou dívkou a oba s rozpaky poslouchali ze sousední místnosti tlumené vzdechy.

"Měli jsme veliké štěstí. "

oddychl si venku Ray a vzal do náručí smějící se dívku se stříbrnou čelenkou, kterou si evidentně pro dnešek vybral.
Mark, přestože znal androidovy sklony k prozkoumávání všeho možného i nemožného včetně křehkých mezilidských vztahů se nestačil divit.
" Za rohem mám zaparkovaný modul." ozvala se rozpačitě druhá dívka. Dlouhé havraní vlasy jí jemně splývaly s přiléhavými šaty a mnohoznačný úsměv ani jiskřičky v očích nenechávaly Marka na pochybách o dalším průběhu výpravy. Mimochodem si vybavil slova kněze, který mu před každou výpravou na Elsinu prosbu zvláště kladl na srdce některé položky z desatera, které se teď právě chystal porušit. Ale co, alespoň dá jednou zapravdu té děsivé pověsti, kterou o něm roznáší Ray po všech stopatnácti patrech ústředního sídla SDPP. Tomu, že není sukničkář už nevěřila ani upjatá sekretářka nejvyššího šéfa generála Khova a jeho odměřená manželka mu dokonce při poslední návštěvě učinila takovou nabídku, že zčervenal i teď, když si na to vzpoměl.