V pozemském křižníku

vládla povznesená nálada. Někteří střelci se sice mezi sebou stále ještě hádali, komu patří prémie za poslední oslnivý záblesk, který pomalu pohasínal v temně rudých skvrnách na monitorech většiny střeleckých kabin, ale členové důstojnického sboru byli vyloženě spokojeni.
" O tom, kdo dostal ten poslední člun, rozhodne až komise na Zemi." vydal svůj verdikt zástupce velícího důstojníka. " Zatím se tady moc nehádejte, nevíme, co nás ještě dneska čeká."
Hlučící mužstvo se pomalu rozcházelo do svých kójí a občas někdo hlasitě zanadával. Prémie za ostré bojové zásahy byly poslední dobou jediným výrazným přilepšením k jinak žebráckému platu řadových příslušníků vesmírné policie, a tak by každý nejraději sám povraždil nejméně polovinu pilotů těch pirátských člunů.
Důstojník pomalu procházel poloprázdným sálem, až došel k radarovému pultu.
" Máte tam něco ? "
" Ne. Nic, co by zatím bylo jisté..." v operátorově tváři se na okamžik mihl falešný úšklebek, ale rozplynul se tak rychle, že si ho nikdo ani nestihl všimnout. Tento specialista byl naverbován několik dní před pohotovostním startem a ledabylý kontrolor si při jeho registraci nevšiml, že většinu ze svých odborných vysvědčení získal na solanských universitách. I kdyby si toho ale býval povšiml, mohl mu pouze do dokladů zanést razítko " ČASTO PROVĚŘOVAT ", což by ale třeba právě dnes mohlo odvrátit osudnou katastrofu.
Tento mladík, stejně jako většina dalších, kteří studovali v solanském systému, pociťoval značné sympatie k režimu, který si vytyčil jako hlavní cíl vzdělanost a vědu. K tomu přispívalo i to, že ho poznal právě z té lepší stránky perfektně vybavených laboratoří špičkových universit.
A tady se mělo prý zasahovat proti tomuto systému. Ne, nebude nikomu škodit, ani nic sabotovat. Bude jenom naprosto přesný a bude dělat všechno přesně podle předpisů. To úplně stačí. Takže třeba ten stín neznámé velké kosmické lodi, která se k nim právě teď přibližuje meziprostorem nadsvětelnou rychlostí, raději nikomu nenahlásí. Ještě není jisté, že se tu vynoří. Její obraz si přece mohl splést s meteorickým rojem, i když ten by asi nevykazoval zápornou gravitaci. Operátor si uvědomil, že všechna měření jedou do záznamu a bleskurychle stáhl gravitační sondu z podezřelé oblasti a začal intenzivně měřit parametry kovových úlomků, které zbyly po výbuchu jednoho z posledních strojů.
Důstojník se naklonil nad obrazovku a podíval se technikovi zpříma do očí.
" Jak to myslíte, že nic, co by bylo jisté ? "
Operátor se nervózně podrbal za krkem a znovu upřel svůj zrak na široce zářící pestrobarevné vzorky na stolním projektoru. Pak zvedl hlavu a začal svou řeč : " Máme tady tisíce falešných odrazů od roztříštěných zbytků malých bojových člunů, pak je tu několik meteorických rojů a navíc mi tu ještě ruší obraz ty veliké holografické projece bojových křižníků ze sousedního asteroidu. Myslíte, že je přes to ještě něco vidět ? Za odrazy nevidím, můžu jenom odhadovat."

Henry byl šťastný.

Podle všeho byl jediný, kdo z celé letky přežil. Bylo to kruté, ale solaňanovi to právě teď připadalo spravedlivé. Všechno to vyptávání před akcí, nepříjemnosti a složité vedení operace, která je předem odsouzena k neúspěchu. Vždyť by to bylo tak kruté, zahynout nevlastní vinou, bez špetky naděje, jako odečitatelná položka ve statistických materiálech. V duchu se mu vybavil hlas : " Počítáme s třicetiprocentními ztrátami. Máte moment překvapení." Ztráty byly devadesátiprocentní a moment překvapení se nekonal. Jak byl naivní ve chvílích, kdy svým velitelům věřil. Už nikdy, nikdy nebude bojovat pod cizím velením. Nést odpovědnost za chyby druhých a pykat za ně. Ne, už nikdy. V Henrym pomalu dozrávalo životní rozhodnutí. Dezerce. A život na volné noze. Třeba se dá s pozemšťany mluvit. Prý jsou tak zkorumpovaní, že přistoupí na cokoliv, z čeho jim plyne zisk. A Henry měl co nabídnout. Perfektní znalost solanských zaměřovacích systémů ho stavěla mezi leteckou elitu v tomto oboru. Měl toho v hlavě víc, nežli mohl kdy jaký pozemský agent nakrást z přísně střežených solanských archivů. Vyplatí se jim. Snad nebudou nevděční.
Rozhodl se. Opatrně vyndal ze zásuvky tavný nůž a centimetr po centimetru vydolovával jedovou kapsli ze své kombinézy. Z lesklé tkaniny se vynořila nejdříve malá plastická nádobka se zelenou tekutinou a hned za ní kovově chladný mechanismus, ze kterého vykukovalo tenké lanko antény, která mizela kdesi v útrobách skafandru. V okamžiku, kdy celé zařízení vysunul ze záhybu látky, jehla s sebou prudce škubla a postříkala palubní desku zelenými kuličkami, které se drolily, odrážely, znovu drolily a znovu odrážely a vytvořily tak v kabině jemnou nazelenalou atmosféru.
Henry se naklonil k ovladači odsávání a nastavil čistící režim. Přestože ho vzduchotěsná přilba chránila před jedem více než dostatečně, obával se, že se zelené kuličky časem dostanou do kombinézy čerstvě vyřízlým otvorem. Naklonil se pro lepicí pásku a pak spatřil svůj zlý sen. Jedna ze zbloudilých solanských střel právě prosvištěla kolem lodi a našla si svůj cíl právě v nedalekém meteorickém roji. Záblesk jasnější než tisíc sluncí ozářil celý planetární systém a vypařil celý roj v několika desetinách sekundy. Pozemské zzaměřovače vzápětí našly svůj cíl a několik raket bleskurychle zamířilo k malému stroji. Solaňan automaticky zatáhl za ruční katapult a v následujícím okammžiku již z volného vesmíru sledoval efektní výbuch své lodi. Udělal, co mohl a všechno by bylo v pořádku, kdyby... Kdyby mu pod nafouknutý krunýř kombinézy nezačal pronikat mrazivý chlad a ručička zásoby kyslíku neklesala prudce k nule. Vyjeveně zíral na temný otvor v levé nohavici, kterým zprudka unikal životodárný kyslík a v tisících drobných krystalcích zmrzlého plynu se rozplýval v otevřeném prostoru. Henry nebyl hlupák. Věděl, že je konec. Život mu už žádnou další šanci nedá. Smutně se zahleděl k solanskému asteroidu a v hrdle mu zamrzl němý výkřik beznaděje.

Henry se v prudkých poryvech přetížení potil v pilotním křesle a zděšeně sledoval oslňující exploze, ve kterých se ztrácely stroje většiny jeho kolegů. Těsně za sebou měl stále několik naváděných střel, které mu velmi zákeřně nadbíhaly, aby na něho vzápětí střemhlav útočily, netrefily se a celý vyčerpávající hon mohl pokračovat dál. Solaňana deptala představa, že ten, kdo ty prokleté střely řídí, sedí v klidu za konzolí svého počítače a s joystickem v ruce se oddává dojmu, že hraje videohru. Ani by se nedivil, kdyby na takové akce armáda používala děti, které byly co se týče reakcí a rychlých rozhodnutí v průběhu hry, mnohonásobně rychlejší nežli jejich dospělí kolegové. Jednou, ještě za školních let, četl na Solanu studii, ze které jasně vyplývalo, že čím méně toho řídící osoba ví, tím rychleji se rozhoduje. A v boji, kdy na rychlosti reakcí a momentu překvapení záleží často více, nežli na dalekosáhlých strategických úvahách, to platí dvojnásob.
Prudce uhnul doleva a vyděšeně sledoval jednu ze střel, která jen o několik metrů minula levé křídlo. Ne, to nevydrží. Z jednotky už zbývalo jen pět strojů a husté mraky kovových úlomků, kterými prolétával, mu připomínaly jeho již neexistující kolegy, kteří se rozplynuli v duhových zásazích smrtonosných střel. Netušil, že tři z pěti solanských strojů již letí pouze ze setrvačnosti, protože kapsle s jedem v kombinéze vykonaly své poslání v okamžiku, kdy se piloti pokusili katapultovat.
Další zásah. Oslniivý záblesk Henryho na okamžik oslepil a když se mu opět vrátil zrak, zjistil, že jeho pronásledovatelé zmizeli. Hlavice prolétávaly bezcílně prázdným prostorem a nafialovělé paprsky pro ně marně hledaly vytoužený cíl. Prémie nebudou. Mezi malým bojovým strojem a pozemským křižníkem se jako dar z nebes objevil meteorický roj, který Henrymu zastínil výhled na nepřátelský stroj. Opatrně srovnal rychlost lodi s rojem a nechal se unášet pryč, daleko od vraždění, utrpení a nemilosrdných jatek v provedení odpovídajícím třiadvacátému století datování pozemské unie.

O Sargu

se pokoušel infarkt. Tolik se na bitvu těšil. Ale jeho válečná lest nevyšla. Jak to ? Nebyla sice úplně dokonalá, ale velitel lodi měl být přeci dost unáhlený člověk. Prvděpodobnost chyby a impulsivního rozhodování byla u plukovníka Parkera velmi vysoká, tak jak je tedy možné, že dělá, jako by solanské křižníky vůbec neviděl ?
" Ani vaše křižníky vám nepomáhají. " hřměl z vidoerádia demagogický hlas. " Než aby vypnuli své silové pole, raději se podívají na vaši zkázu. "
Tak a je to. Silové pole. Neútočí na ně prostě proto, že si netroufnou. Proč si ale myslí, že mají silové pole ? Že by je kontrolovali zblízka ? Nebo mají nějaké nové přístroje ? To je ale smůla.
" Za pět sekund přestanete existovat. Máte poslední šanci. "
Sarga se vztyčil a zařval : " Na to nemám nervy. Každého, kdo se vzdá nebo se pokusí katapultovat, okamžitě zabíít. " pak poněkud tišeji nařídil " Vydejte příkaz nejbližšímu solanskému křižníku, aby okamžitě zamířil k našemu systému."
Generál se pomalu posadil a snažil se nemyslet na to, co se děje nahoře v kosmu. Armádní psycholog se k němu nenápadně natočil a v průběhu několika minut odpoutal Sargovu mysl od děsivých galaktických problémů k šokující vizi překvapivé návštěvy generálovy manželky. Detaily jejího možného příjezdu do rekreačního centra vybaveného pro generálovu potřebu Sargu vyděsily natolik, že by se nejraději na celý kosmický konflikt vykašlal a okamžitě odjel zahladit stopy své bujaré relaxace, rozpustit tým masérek a přeuspořádat videotéku. Představa, že je jeho manželka mimo kontrolu přidělených expertů služby byla děsivá. Těch nepříjemností a ty zdlouhavé, úmorné a nikdy nekončící hádky. Skoro jako tekrát, když jí jakýsi pozemskký agent prodal za několik tisíc dolsů rozsáhlé materiály o generálových večírcích na Venusii. A to tam ještě ani nebylo všechno, ale nepříjemnosti z toho měl přímo kosmické. Tehdy se také rozhodl, že už nikdy nepojede na žádnou svoji dovolenou nikam mimo kolonie solanu. A dobře udělal. Zatím. Ale kdyby na něho mělo zase něco prasknout, pak zodpovědné osoby nedožijí rána.
Generál na chvíli zapoměl, co se děje v sektoru Alfa čtyři a to bylo dobře, protože se tam právě odehrávaly samé pro Solan velmi nepříjemné věci.

Nafialovělý paprsek pronásledoval jeho člun stejně tak jako většinu ostatních v těsném závěsu a nevěstil nic dobrého. Vyděšení piloti splašeně prolétávali solanskýmmi křižníky, čímž pozemšťanům, kteří vše z dálky sledovali, způsobovali těžké šoky.
Na obrazovce videorádia zablikala tvář pozemského důstojníka.
" Solanští piloti, vaše vlast Vás poslala na smrt, ale my vám dáme šanci. Pokud se okamžitě vzdáte, deaktivujeme naše hlavice a vezmeme vás do zajetí. "
Henry měl pocit, že se jehla s jedem v kombinéze nepatrně zachvěla. Jediné špatné slovo a skončil jednou provždy. Sarga to všechno určitě na asteroidu poslouchá.

Proč

proboha používají naváděcí paprsky ? Kdyby vyslali normální řízené střely, měli by mnohem větší šanci na úspěšný zásah. Přece nemohli vědět, že piloti nebudou mít v přilbách ochranné filtry a již pouze zaměřovací paprsek bude stačit na to, aby je zcela paralyzoval.
Ticho v kabině prolomil palubní počítač : " Nepřátelská loď vystřelila salvu jedenácti raket s laserovým zaměřováním. Hlavice jsou konvenční. Doba do zásahu půl minuty. "
Henry se vzpamatoval a vykřikl : " Odlet. Všichni ze svých pozic. Kličkujte a útočte střemhlav. Oči otevřete, teprve až po dvou manévrech naslepo. První manévr všichni doprava a pak nahoru."
Prudké přetížení jej zalisovalo do anatomické sedačky a solaňan si uvědomil, že mu v záhybu kombinézy cosi cuklo. Odjištěná kapsle nepříjemně studila na holé kůži a Henryho se zmocnil pocit zoufalství. Tak tohle jsou ty jejich vitamíny a výživné látky. Při prvním náznaku nebezpečí se odjistí a jekmile se pokusí se katapultovat, jehla mu automaticky vpálí do žíly svou dávku smrtelného jedu. Vždyť se to proslýchalo už na letecké škole, i když tomu nikdo z pilotů nevěřil. Tolikrát ho cvičili, aby ovládal svou pamměť a ani při nejhlubších psychických sondách nic nevyzradil a teď mu evidentně nevěří. Raději ho zabijí, než by riskovali prohru. Ten technik, co tvrdil, že dnes nejsou na strojích výsostné solanské znaky asi nevtipkoval. No a co. Už je stejně pozdě. Deprese vrcholila a Henry sevřel řídící páku a opatrně otevřel oči.

Do zásahu

zbývalo dvacet sekund, když v bojovém člunu nastal polach. Kontrolky na displeji zářily jasně červeně a solaňan nechápal, co se děje. Falešný polach ? Ohrožení systému ? Ne, to nebyl omyl. Henry zpozoroval úzký laserový paprsek, který spojoval jeho člun se vzdáleným pozemským strojem. Ozařoval kabinu a každou chvíli solaňana oslnil. Naváděcí paprsek. To není dobré. Snažil se překonat mihotavé mžitky před očima a tápal po komunikátoru.
" Volám zástupce velitele roje. Mám tu poplachové hlášení z vašich strojů. Nede jak jste na tom ? "
" Zaměřili nás. Všichni jsme pod jejich lasery. Máme vyčkávat v pozici ? "
" Jak jsou na tom naše holovizní křižnníky ? Míří na ně nějaký paprsek ? "
" Ne. Všechny jdou na nás. Já mám na sobě dva. " Relaci přerušilo praskání a lomoz v kabině. " Nic nevidím, vůbec nic nevidím. Ty bastardi mi vypálili oči. Dostal jsem přímý zásah do obličeje..."
Henry se ovládal a snažil se nepanikařit. Se zavřenýma očima se soutředil na vývoj situace. Každou chvíli měl přijít signál úspěšného zásahu jaderných hlavic, ale sekundy se nekonečně táhly. Zvědavost ho nutila otevřít oči, ale žhavý tlak na víčkách ho utvrzoval v přesvědčení, že pohled, který se mu naskytne, bude poslední v životě.

Henry je uviděl první. Ale radost z toho neměl. Okamžitě po zaparkování stroje po boku jednoho z kosmických obrů, ve chvíli, kdy ještě celý útočný a zaměřovací systém nebyl plně aktivován, prozářily bezednou vesmírnou temnotu nafialovělé naváděcí paprsky, které pomalu vycházely zpoza čtvrté planety soustavy. Podle všech odhadů by se měl v průběhu následujících několika sekund vynořit celý bojový křižník vesmírné policie.
" Nepřítel lokalizován. Pozice těsně za Alfa čtyři. Jednička a dvojka mají povolení odpálit." vydal Henry svůj verdikt.
" Rozkaz potvrzen. Odpalujeme první salvu. "
Od dvojice bojových strojů v čele formace se oddělilo několik raket a zvolna zamířilo k vycházející lesklé kovové konstrukci pozemského stroje. Ten se velmi pomalu otáčel, až nabral směr přímo na solanskou flotilu. Naprogramované letící hlavice se v sevřeném šiku blížilly přímo k hlavním motorům. Několik pořádných detonací by mohlo v několika sekundách vyřadit celý generátor z provozu a pak by byl osud křižníku zpečetěn. Silové pole nebylo zapnuté a to bylo pro solaňany dobré znamení. Už nezbude čas na odvetnou salvu, kterou armádní předpisy povolovaly až po prvním útoku nepřítele. Henry byl nadšen. Vypadalo to na čisté vítězství. A beze ztrát. V duchu děkoval solanské tajné službě, ža přišla na ten skvělý nápad spolupracovat s nejvyššími pozemskými veliteli při vytváření jejich složitých a nepřehledných armádních předpisů. Leccos se tam ztratilo, ale dost věcí se tam podařilo i přidat. Třeba právě tato položka zabraňující meziplanetárním incidentům a nedorozuměním. Až dostanou zásah, bude jasné, že nejde o nedorozumění. Ale to už bude pozdě. Henry se uvolněně usmál.

Co na tom, že byli špatně vyzbrojeni, že neměli odpovídající vybavení a že jich většinou bylo příliš málo. Plukovník dobře věděl, že když se stihne katapultovat včas, určitě někdo vyšle záchrannou výpravu. Ať již dříve nebo později, nakonec ho někdo najde a pokud nebude v průběhu nudného čekání vylézat z modulu nebo neudělá nějakou jinou hloupost, při které by ho něco sežralo, sežehlo nebo beze stopy rozpustilo, na Zemi ho čeká sláva a pocty náležející fanatickému bojovníkovi za pořádek, spravedlnost a práva pozemské unie.
" Říkal jste, že jaderných hlavic máme pět. " ozval se znovu poručík ." Ale solanských křižníků je tam přece sedm. " dodal vyčítavě.
" Miřte přesně a ono to nějak ddopadne. Hájíme tady zájmy unie a celý civilizovaný svět se na nás dívá." pronesl pateticky Parker a odešel se připoutat do sprchového koutu, kde trávil většinu podobných útoků. Proudy vody mu přinášely uvolnění a antigravitační vybavení hygienických bloků vyrovnávalo nepříjemná přetížení lépe, nežli většina křesel v pilotní kabině. Bloky byly dodány do lodi později a výrobce již měl zřejmě modernější přístrojové vybavení.
Na tento svůj objev byl plukovník hrdý, ale nikomu o něm neříkal. Všichni jeho podřízení si mysleli, že je stále na příjmu a pouze striktně dodržuuje fakt, že předal velení svým důstojníkům, přičemž si zapisuje a analyzuje chyby všech zůčastněných. Bylo to tak lepší. Všichni se báli mu cokoliv říct a Parker měl úplný klid. Sprchu většinou opouštěl až v okamžiku, kdy se záchranný modul i s hygienickým blokem odpoutal od lodi a vydal se k nejbližší planetě. Ani dnes nepředpokládal, že by to mohlo dopadnou jinak.
" Celý svět se na nás dívá ? Já vidím jen solanské křižníky, jinak nikde nikdo ! " remcal velící důstojník a rychle překontrolovával všechny bojové sekce. Desítky chvějících se dlaní na ovládacích mechanismech připravených a odjištěných raket vyvolávaly v jeho mysli mrazivé nadšení. Musí zaútočit co nejdříve, nežli začnou nervózní střelci otupovat. Vzpoměl si na jeden z cvičných útioků, kdy čekali v bojové pozici tak dlouho, až selhalo všech patnáct střelců, kteří nevydrželi muka čekání a nakonec vypálili své rakety nazdařbůh, jen aby odlehčili svým vypjatým nervům. To byl extrémní případ. Nikdo nevydrží čekat čtyři hodiny s prstem na spoušti. Ale teď je ta pravá chvíle. Napětí vrcholí a střelci se svých smrtonosných svěřenců rádi zbaví. Zásahy se zaznamenávají a ti nejlepší získají po návratu na základu od letectva prémie. Musí se snažit.
" Za dvacet sekund vyletíme ze stínu planety. Okamžitě se zaměřte na cíle a palte. "
Poručík prudce vydechl a sehnul se nad konzoli ovládacích jednotek. Stiskl červené tlačítko a bojový křižník se dal do pohybu.

" Tak je necháme zaútočit jako první. Budou muset vypnout štíty a pak je zasypeme mířenými střelami."
" Slyšel jsem dobře ?? Říkal jste mířenými střelami ? Proč nepoužijeme naváděné hlavice ? " zíral důstojník na svého nadřízeného.
" V době našeho startu byly dvě třetiny našich řízených hlavic na pravidelném seřízení a nevidím důvod, proč by dálkově řízené střely měly mít nižší vojenský efekt. Výcvik na to máte, tak zaujměte své místo u řízení. Prvních pět střel řídíte vy. A miřte přesně ! "
" Přesně na co ? "
" To je snad jasné, že na malé útočné stroje. Až když zachytíte gravitační obraz solanských křižníků, znamená to, že vypnuly silové pole a pak použijeme našich zbývajících pět řízených střel s jadernou náloží. Okamžitě po jejich odpálení letíme zpět za čtvrtou planetu. Nevím, kolik toho náš štít dokáže vstřebat." plukovník se na svého podřízeného povzbudivě usmál a doufal, že tím diskuse skončí. Už mu docházela fantazie a v povzbuzování posádky měl již od prvních letů značné problémy. Nikdy mu nevěřili, že to dopadne dobře. Nechápal proč. Je pravda, že většinou ztroskotali a prohráli co šlo, ale to už je asi věčný úděl galaktické policie. Parker měl tuto práci rád. Cítil se důležitý a hlavně užitečný. Vždyť je to vlastně on, kdo tvoří dějiny pozemské unie a zbývajícího vesmíru, kdykoliv bojuje s piráty, se solaňanny nabo s dezertéry z vlastních řad. Kdyby tu nebyl on a jemu podobní, tak by téměř polovina pozemských novin neměla o čem psát. Skutečně. Vždyť poslední dobou už pravidelně dostával od některých redaktorů provize za záznam dostatečně dramatických kosmických soubojů, o které poslední dobou nebyla vůbec nouze. Postupně mu tak vznikl docela slušný vedlejší příjem.

Bojový křižník galaktické policie se s velmi efektní materializační explozí vyloupl z nicoty a vzápětí se ponořil do mrazivého stínu čtvrté planety soustavy. Plukovník Parker měl plné ruce práce a snažil se předvídat všechny následující situace. Celá posádka ve stavu maximální bojové pohotovosti zaujala svá místa u jednotlivých obranných sekcí a plukovník marně přemýšlel, jak mohla průzkumná sonda vystřelená z lodi okamžitě po vstupu do standartního prostoru, přinést tak šokující informace.
" Mám na monitorech sedm solanských bojových křižníků obklopených rojem útočných strojů. " hlásil velící důstojník.
" Připravte útok." zavelel Parker.
" Cože ?? " vyjekl překvapený důstojník. " Vždyť to je jasná sebevražda. Nikdy nemůžeme odolávat takové přesile."
" V nařízeních stojí, že jsme vyzbrojeni dostatečně pro jakoukoliv situaci. Tak si to vyzkoušíme."
" Ale pane, to přece nemůžete myslet vážně. Vždyť všichni víme, že admirál Neumann je zastáncem přehnané úsporné politiky a těm jeho odhadům se nedá věřit. Zavoláme posily. Za hodinu jsou tu a můžeme začít akci. "
" Poručíku, vy pochybujete o kvalitě naší výzbroje ?? Ještě jednou uslyším něco podobného a dám to do hlášení. Jsme vybaveni zcela dostatečně k likvidaci všech těch solanských zastaralých lodí. "
" Ale plukovníku. Ty lodě asi vůbec nebudou zastaralé. Kontrolovali jsme jejich gravitační i magnetické obrazy a nic. Musí mít kolem sebe neprostupné silové pole. Při přímém útoku nemáme šanci. "

" Kontakt s pozemským křižníkem za čtyři minuty. Holografické projektory už pracují na plný výkon. " hlásil zpravoddajský důstojník.
" Teď jsou na tahu pozemšťané." pronesl generál " Ale jestli budou hrát podle mých pravidel, mají smůlu."
Pozorně se naklonil nad projekční stůl, kde mu přesně tak, jak požadoval, právě promítali stručný rozbor osobnosti, chyb a klíčových způsobů rozhodování velitele pozemského křižníku. Jakýsi plukovník Parker. Svědomitý, vytrvalý, přesný, trochu komisní. Dokonalý voják, jeho jedinou slabinou byly špatné odhady, na které již několikrát doplatil. Ano. Byl povrchní.
Sarga se zmítal ve svém živlu. Teď, když znal svého protivníka do nejmenších detailů, cítil se mnohem lépe. Proti němu nestojí smrtonosný nepřítel, ale pouze člověk. Člověk, který má svá slabá místa, o kterých často nevědí ani jeho nadřízení a většinou ani on sám.
Již dvakrát se nechal hloupým pirátským trikem, nebo špatným odhadem palebné síly i se svým křižníkem sestřelit, ale pokaždé se mu podařilo se katapultovat na nějakou blízkou primitivní planetu. Sám by tam samozřejmě nikdy nepřežil ani dva dny, ale pokaždé ho zachránil kapitán Stone, který byl náhodou vždy nablízku. Pěkná náhoda. Vždyť Stone je tu dnes taky. A Parker mu teď asi letí splatit dluh. No tak uvidíme.

" Zřejmě vám to neřekli, protože se jednalo o utajovanou skutečnost. Měli jste se to dozvědět až v kabině, ale když to potřebujete vědět už teď, tak vám to řeknu o něco dříve."
Nechal svá slova doznít a s uspokojením sledoval pohledy, kterými se ostatní piloti s despektem dívali na Henryho. Ten v tuto chvíli už jen trpce litoval, že se kdy na něco vůbec ptal.
" Jedná se o akci bojovou, kdy je váš nepřítel vyzbrojen o něco lépe než vy. Počítáme s třicetiprocentními ztrátami na strojích, ale nechceme ztratit nikoho z vás. V případě zásahu vás stroj automaticky okamžitě katapultuje a vy se dostanete do volného kosmického prostoru. Pokud bude mít nepřítel převahu, můžeme mít problémy se k vám dost rychle dostat. V ampulích skafandru máte kapsle s nitrožilní výživou, kterou vám bude malé zařízení, zašité ve vnitřní kombinéze, vstřikovat v pravidelných intervalech. Můžete tak přežít ve vesmíru bez naší pomoci i několik dní. "
Henrymu se zdála taková péče o piloty dost nepravděpodobná, ale nechtěl si ještě více komplikovat život. Dneska už si uškodil až dost.
" Děkuji za informace." odpověděl a odpojil vysílač.
Nad budovami se rozsvítila zelená světla a stroje se začaly třást. Nové solanské energobloky v reaktivních motorech pracovaly naplno a kotvící desky se prohybaly extrémní zátěží. Vzduch se chvěl ionizací a Henrymu se pod helmou zježily všechny vlasy.
" A to nám tvrdili, že přilba má radiační i magnetické stínění. Houby ! "
Piloti se rozeběhli ke svým strojům, zatímco odcházející technici s přáním dobrého letu prchali z letištní plochy. O několik okamžiků později již byli všichni na svých místech a oblaka modré mlhy, která se uvolňovala z roztaveného povrchu plastotitanových držáků řvoucích strojů, zakryla celou plochu letiště i s přilehlými budovami. Čističe vzduchu pracovaly naplno a v Sargově štábu byla atmosfééra k zalknutí.
" Tak jedeme do toho ! " vyštěkl generál.
Letouny se mírně zachvěly, a pak v okamžiku odpojení kotvících desek, jediným skokem zmizely naráz v blankytně modrém nebi. Ionizace pominula a tichý větřík pomalu rozfoukával zbytky nafialovělého oparu po přilehlých farmách, kde se drobné splodiny zvolna snášely do zrajících lánů žlutých zrajících klasů.
" Zase o pár stopových prvků v potravě víc." ušklíbl se Sarga a napil se pěnivého povzbuzujícího nápoje.

" Jste přepojen do velitelské místnosti. Můžete mluvit."
" Promiňte, že ruším předletové přípravy, ale objevil jsem ve svém skafandru plastikovou ampulku s tekutinou, o které mne před akcí nikdo neinformoval. Chtěl bych vědět, jestli se jedná o něčí omyl, nebo jestli jde o nějaký záměr, pokud to není tajné." potil se do mikrofonu Henry a kdovíproč měl právě teď pocit, že udělal velikou chybu. Kdyby mu snad zbývalo více života, nežli následující dvě hodiny, mohl by toho velmi litovat.



Zesilovač na Sargově stole vychrchlal pilotovu zprávu a generál se usmál na své důstojníky.
" Tak tady vidíme typycký důsledek zařazení člověka do nevhodné funkce."
Pak si na monitorech všiml, že se o pilota pokoušejí mrákoty a vypnul mikrofon přístroje.
" Ten chlapec měl být u rozvědky nebo kdekoliv jinde, kde je zapotřebí samostatně myslet. Tam by se mohl ptát do omrzení. Ale tady musí být zticha a poslouchat."
Letecký důstojník se nahnul k Sargovi.
" Je to jeden z našich nejlepších lidí. Vede tým v akci a má skvělé výsledky. "
" Tak to je skvělé, jestli se toho dožije, tak ho zítra za odměnu přeřadím do nějaké kancelářské funkce. Nemám rád tyhle dotěrné myslitele na výkonných místech. Jsou nespolehliví. Pochyby, emoce a zase pochyby, dříve nebo později se začnou viklat. Nesmějí se přetěžovat, protože pak jsou ještě více všímaví. Takové nepotřebujeme. Teď máme o problém navíc, ale já ho řešit nebudu !"
Sarga se otočil ke svému psychoanalytikovi, který postával za jeho křeslem.
" Jste psycholog, máte armádní výcvik a také máte omezovat moje nervové vypětí po dobu dovolené. Tak si něco vymyslete."
Psycholog byl velmi pohotový a bleskurychle přistoupil k aparátu. Stiskl tlačítko mikrofonu.
" Chytrá otázka." pronesl klidně a mezitím intenzivně přemýšlel. Byl jedním z těch lidí, jejichž duševní vypětí vyvolávalo pohybové změny v okolních prostorách. Na Venusii, odkud pocházel, se mu to dařilo dost dlouho tajit, ale když s tím vyděsil jednoho svého velmi bohatého pacienta, poškodil si pověst tak, že musel uprchnout až na Solan. Teprve zde mu se vstupem do armádních služeb začala přicházet skutečně dobrá klientela. S financemi už problémy také neměl a někdy byla jeho práce dokonce velmi vzrušující, jako třeba teď. Na jeho výroku závisí duševní rozpoložení všech letců v akci. Jestli budou s vypětím všech sil čekat, až jim jehla s jedem na dálkový pokyn vnikne pod kůži, nebude to dobré.
" Nevím, jak je to možné, že vám o dnešním speciálním vybavení neřekli." pokračoval a uvědomil si, že teď už bude muset říct něco opravdu konkrétního, aby to pilotům nebylo podezřelé.
Na stěně místnosti se pohnul obraz a v sousední kanceláři vyskočilo od telefonu sluchátko a s hlasitým řinčením dopadlo mezi kancelářské potřeby generálova zapisovatele.
Psychlog se usmál. Měl to. Konečně životaschopná výmluva, za kterou se nemusí stydět. Mezitím, co zapisovatel sbíral rozházené tužky a diktafony, naklonil se analytik nad přistroj a začal vysvětlovat.

Všichni piloti

si s údivem prohmatávali záhyby svých kombinéz a objevovali to samé. Překvapeně na sebe zírali a nikdo nevěděl, co říct. Někde mezi nimi vsklíčilo temné tušení, kterému však raději nikdo nechtěl uvěřit. Lepší klidná nevědomost, nežli krutá skutečnost.
Výjimkou byl Henry. Již od školních let měl problémy se svou zvídavostí, která ačkoliv by podle oficiálních instrukcí měla být v solanských školách vítaná, přinášela mladému solaňanovi nevraživost učitelů, které svými dotěrnými otázkami přiváděl až na pokraj šílenství. Tehdy si ještě neuvědomoval, jak neúnosná může být otázka, nad kterou učitel nikdy nepřemýšlel a která je natolik složitá, že ji nedokáže před čekající třídou zodpovědět. O to horší bylo, že všichni žáci jako naschvál dávali pozor, čímž pedagoga uvedli do rozpaků. Ten, kdyby přiznal, že neví, ztatil by nad svými studenty převahu i část autority. Když začal improvizovat a vykládat bludy, to zvídavé dítě ho zesměšnilo dalšími dotěrnými otázkami.
Teď Henry své dávné učitele zcela chápal a proto právě intenzivně přemýšlel, jestli by svou doplňující otázkou nemohl někomu ublížit. Těžko. Když jim něco zašili do kombinéz, museli o tom vědět. Třeba jim to neřekli pouze nedopatřením a když se teď zeptá, budou všichni piloti klidnější a celá dněšní ostrá akce bude úspěšnější. Myslel to vlastně všechno dobře. Stiskl vysílačku.
" Žádám spojení s velitelským centrem."
" Máte minutu do startu. Je to nutné ? " zachraptěl mu do uší operátor.
Ostatní piloti se na Henryho udiveně dívali a žasli nad jeho odvahou. Za možné důsledky své zvědavosti si teď už může sám, ale všichni se dozvědí, co chtěli vědět. Někteří mu byli vděčni, ale většina si právě myslela něco o do nebe volající hlouposti.
" Je to nutné." odpověděl klidně solaňan.

Předstartovní přípravy na odvrácené straně asteroidu právě vrcholily. Sedm lesklých bojových strojů pomalu rolovalo k hlavní ranweyi. Byla to nádhera. Desítky tun pancéřované oceli ve spojení s nejmodernější technikou dávaly úderným stíhačkám solanského letectva impozantní vzhled a neobvyklé letecké vlastnosti. Tyto nové prototypy zde nechalo letectvo pouze přechodně uskladnit, ale před několika hodinami velení rozhodlo, že půjdou do boje hned napoprvé naostro.
Skupinka pilotů opustila pohotovostní vozidlo a zamířila ke strojům.
" Henry, to je nádhera, když za nás ty automaty naparkujou i na start a my se na to můžeme klidně koukat zvenku." otočil se vousatý pozemšťan ke svému solanskému kolegovi.
" Já tomu moc nevěřím. První zkouška a hned naostro. Brede, to je nějaký divný." zasyčel solaňan a udiveně nahmatal na lýtku podivný polštářek s kapalinou, zašitý v kombinéze. Pozemšťan ho s údivem pozoroval.
" Co je ? Ty si ten chlast musíš tahat s sebou i do akce ? "
" Já nevím, co to je ? Podívej se, jestli to nemáš taky. "

" Vydrž a pokus se přežít. Zaměřili jsme tě a dostaneme tě odtamtud."
Solaňan záviděl pozemšťanům jejich sebedůvěru a trochu škodolibě se těšil, až se pokusí domělého Johnsona skutečně zachraňovat. To bude teprve legrace. Musí si dobře naladit odposlechovou vlnu. Specialisté ze zásahové jim prý připravili spoustu překvapení. Dokonce už se sázeli, jak dlouho kdo z nich vydrží. Vsadil si nejvíc. Celých dvacet minut. Kdyby to vyšlo, měl by velmi dobrý sázkový poměr. A jestli ne, alespoň se pobaví. Kdyby tu tak chtěl přistát někdo z pozemského výzkumného ústavu. Solaňan však cítil, že se mu toto přání asi nesplní.

Solaňan připravil vysílač a zamířil parabolickou anténu směrem, kde se měl podle posledních informací nacházet nepřátelský křižník. Chvíli mu trvalo, nežli oživil všechny okruhy a z éteru se ozvalo přerývané :
" Ozvěte se. Pomozte mi. Nenechte mě tady. Přece mě tady nenecháte.... Jsem Johnson. Agent Johnson od SDPP. To mi opravdu nikdo nepomůže ? Jsem ztracen....." syntetický hlas ubohého pozemšťana propukl v depresivní pláč zlomeného člověka, když se z přijímače ozvalo.
" Tady Ray 2. Udejte přesnou pozici, zapněte si zaměřovací vysílač a my vás najdeme."
V éteru zapraskalo a pak se rozhostilo ticho. Solaňan přemýšlel, jaké emoce asi musí cloumat zlomenou bytostí, uvězněnou v biočipech kovově lesklého hranolu.
" Vy..., vy jste tady ? Skutečně ? Já...já...tomu nevěřím. Já umírám....Pomoc ! .....pom...."
Solaňan postupně zeslaboval výkon vysílače a poslední pozemšťanova slova utichla v šumu. Nechtěl riskovat, že jeho výtvor řekne něco nemístného, jako že třeba nemůže najít zaměřovací vysílač, protože nemá žádné tělo nebo něco podobného.
Nadefinoval zaměřovací kmitočet SDPP podle nejnovějších tabulek a zapnul solanský vysílací automat. O chvilku později dorazily slabé vlny a tiché hvizdy i k zaměřovacím detektorům u kterých vyčkával Ray 2.

" Tady agent Johnson. Slyšíte mě ? "
Solaňan vydechl úlevou. Podvědomě stále ještě nevěřil, že jeho zařízení bude skutečně spolehlivě fungovat. Simulované situace nikdy nejsou dokonalé a vyvolat sérií elektronických impulsů u biologického média tu správnou odezvu, bylo většinou úspěšné stejně, jako když se sází v loterii. Úspěchu v elektronicky simulovaných projektech dosáhli teprve minulý měsíc, když jim ten nový génius ze Země, o kterém přišla hláška, že je tajným agentem vesmírné policie, poradil nový postup. I když to byl špión, byl skvělý a solaňan si s ním docela rád povídal. Měl rád ty jejich pseudorozhovory, kdy z něho pozemšťan nenápadně páčil detaily o místním výzkumu a solaňan mu je v bohaté míře poskytoval. Jednou měsíčně pak nasadili pozemmšťanovi pracovníci infiltračního sektoru psychosondu a ve spánku mu implantovali vzpomínku, že právě včera odvysílal všechny své poznatky a údaje zpět na Zemi. Ten pak v klidu pracoval celý další měsíc a pak se vše znovu opakovalo. Ani neprahnul po povýšení a peníze ho zřejmě také nezajímaly. Skvělý pracovník a kromě toho má dokonce i výsledky.
" Tady agent Johnson. Slyší mě proboha někdo ? Ozvěte se." stísněný hlas nabíral na intenzitě.

" Ale já jsem rád, že to funguje. Proč bych tam měl něco přidávat ? Ten projekt je ucelený."
" Tak ho přepracujte. My už jsme všechny vaše materiály skartovali a nahradíme je novými. A až s tím skončíte, máme pro vás letenku na Solan. Povedete vědecký tým a dotáhnete váš nápad k dokonalosti, ale ne pro pozemskou unii. Platí ?"
Analytik se na něho pátravě zahleděl. Ještě dnes, když si na to vzpoměl, mu běhal mráz po šlachovitých zádech. Nebyl si tím jist, ale v případě nesouhlasu by ho zřejmě okamžitě zabil. Naštěstí se rozhodl správně. Úplně správně. Nikdy nemohl zapomenout na to, jak ho před vedením ústavu jeho nadřízení shodili jak malého kluka, jen aby ukázali, že v jeho projektu dokázali najít chybu, kterou jim sám podstrčil. Těch dvou dalších už si nevšimli.
Pak přišla žaloba z ústavu slečny Svensonové za sabotování práce jejího týmu a poskytování nepodložených vědeckých podkladů. Nežli se nadál, přišel o místo a při pověsti, kterou stihl získat, se s odpovídající kvalifikací mohl v klidu rozloučit. Několik článků a polemik ve vědeckých časopisech na téma jeho spekulací mu udělalo děsivou reklamu na většině planet pozemské unie. Teď se mohl v klidu vydat na Solan a pak sem, přímo do výzkumného ústavu.
Doklapl výlisek s biočipy do vysílacího zařízení a oživil integrační okruhy. Několik minut vybíral simulované situace z kombinované nabídky, nežli našel konečně tu pravou. Potvrdil vstup. Elektronický zázrak se nepatrně zachvěl a z mikrofonu se vydral přerývaný mužský hlas.

Projekty pro udělení podpory vybírali stejní lidé, kteří je předkládali k posouzení. Ti nejvyšší. Byly to také většinou jejich projekty, nebo z nich alespoň měli slušný zisk. A výsledky ? Ty nikdo nechtěl. Ti lidé měli vědeckou autoritu, kterou získali svou opatrností v přijímání čehokoliv nového. Proč by tedy riskovali a právě kvůli nějakému solaňanovi.
Když potřetí nepotvrdili podporu jeho projektu datového záznamu osobnosti, byl rozhodnut odejít. To byl krok, ke kterému se v ústavu odhodlal jen málokdo. Většina vědců by se v soukromém sektoru neuživila. Pravda, měli občas nějaké vedlejší projekty, třeba pro tu podnikatelku Elsu Svensonovou a její laboratoře, ale to byly většinou jen opisy vědeckých prací nováčků, kteří měli ještě nápady a ty pak pozemské soukromé laboratoře rozpracovávaly do komerčně použitelných zařízení.
Na ten den, kdy přišel ten nenápadný chlápek v tmavém saku, si solaňan velmi dobře pamatoval. Přinesl mu nabídku, i když to v tu chvíli nevypadalo úplně jasně.
Řekl : "Jsem analytik z týmu pro vývoj paměťových technologií a právě teď pracujeme na vašem projektu. Je zapotřebí, abyste na něm udělal několik změn."
" Jak to myslíte ? " divil se solaňan " Ten projekt je v pořádku."
Analytik se zachmuřil. " No právě. V tom je ten problém. Váš projekt se na Zemi musí zamítnout. Trochu to zpochybníme, najít pár nepodložených odhadů nebude problém, ale co kdyby přece jenom někdo časem zkusil něco takového postavit ? Podle modelu v našich počítačích to funguje a to je ta chyba. Musíte tam něco přidat."

Od tmavé stěny se odtrhla nízká silueta dezinfekčního robota a pomalu se sunula k plastikovým dveřím. Android si setřel z čela syntetický pot. Robot se náhle prudce rozjel k Rayovi a zamával kolem něho svými detektory. Kovová tykadla jemně pleskala po androidově hrudi, aby ji vzápětí zalila odporně páchnoucí neutralizační hmotou. Ray si zdrcenně sedl. Nedá se nic dělat, musí to tu nějak přečkat. Ale jak dlouho může taková operace trvat ? Dvě hodiny ? Pět ? Možná, že i víc. Doufal alespoň, že bude úspěšná.



Mladý solaňan, který opatrně vysouval obsah datové banky, se na dnešní den velice těšil. Jako mnohaletý student většiny kybernetických oborů univerzit pozemské unie získal rozsáhlé technické znalosti, ale až zde, ve vývojovém centru solanské civilizace, mohl nalézt uplatnění.
Dnes už nemusí, tak jako na Zemi, trávit celé dny nad počítačovými projekty, které se ke své realizaci nepřiblíží nikdy o nic víc, nežli Solan ke svému slunci. Už je konec nudné a úmorné práce vědeckého pracovníka, který předává své návrhy a nápady desítkám dalších zasloužilých vědců, kteří sedí ve vědecké hierarchii o pár stupínků výše, protože jim kdysi dal někdo šanci nebo prostě čekali tak dlouho, že někoho konečně nahradili. On šanci neměl. Byl solaňan. Jeho samostatné vědecké projekty se na sympóziích rozmělnily do nicneříkajících neověřených teorií. A ty ostatní práce pro pozemské ústavy nesly už teď jména desítek lidí, kteří s projekty neměli nic společného a jejich jediná zásluha spočívala v tom, že našli odvahu, poslat spis o jednu kancelář dál. Přemýšlel nad tím, co si od té práce tam vlastně sliboval. Byly to státní laboratoře. Nízké platy, dlouhodobé jistoty, finanční podpora zajímavých projektů. Plat ho moc nezajímal. Jistoty také ne. Ale od podpory projektů si hodně sliboval. A to byla chyba.

Android zprudka vydechoval a třel si rozžhavené dlaně. Z ukazováčků se ještě kouřilo. Opatrně se nahnul nad operační stůl. Mark vypadal příšerně, ale přístroje signalizovaly slabé dýchání a nepravidelný tep. Náhle všechny displeje zhasly , lůžko s pozemšťanem s sebou škublo a závratnou rychlostí zmizelo v úzké chodbě do sousedního sálu. Ray byl tak vyděšený, že ke svému těžce raněnému příteli doběhl až za několik sekund, kdy mu již roboti ze záložní operační čety nasazovali kyslík a dezinfekční automat s namodralými záblesky ionizoval sterilní vzduch, který vháněl pod tlakem do uzavřené místnosti. Ray si uvědomil, že všechny východy byly právě neprodyšně uzavřeny kvůli desinfekci a aktériím. Nápis " Oživovací operace zahájeny " ho informoval, že se právě teď stane nechtěným svědkem jedné z nejnároočnějších operací vůbec. Nejraději by utekl. Ne, na tohle se přece nemůže dívat. Jeho nejlepší přítel zde bojuje se smrtí a on je nucen nečinně přihlížet a trnout hrůzou s každým dalším zaříznutím skalpelu.
Otočil se k nejbližším dveřím do chodby. Dva bezpečnostní roboti za neprůstřelným plastikem nepřetržitě hlídkovali nad přesným dodržováním hygieny na operačním sále. To Rayovi až zas tolik nevadilo. Daleko více ho děsil nápis nade dveřmi : " Celý operační sál pracuje v nezávislém režimu ". Takže Ray 2 se na to vykašlal. Zřejmě je stejně přecitlivělý jako já, pomyslel si android, a nemohl se na to dívat. Hrůza. V rohu místnosti se náhle cosi pohnulo.

Android zamířil ke vchodu do lékařského bloku. Vstupní propust se automaticky otevřela a to, co uviděl pak, nemohl zapomenout prostě nikdy. Ve ztichlé hale byla tma, jen nad operačním sálem zářily dva silné reflektory. Všechny monitory pro kontrolu životních funkcí svítily červeně a hlásaly pacientův kritický stav. Markovo tělo leželo bezvládně v zakrvácených zbytcích biologického sarkofágu, který se při snížené tělesné teplotě velmi rychle rozkládal. Odporné monstrum s mnoha chapadly v pravidelných časových intervalech mlátilo něčím těžkým do bezvládné hmoty na operačním stole a zbývajícími pěti chapadly s ostrými nástroji odhánělo dotěrně útočící malé úklidové roboty, z nichž několik s proříznutými hadicemi od hydraulických převodů tiše skomíralo u zakrvácené stěny.
Ray neváhal ani vteřinu. Dezintegrátor se mu automaticky vysunul za zápěstí a ve zlomku sekundy ožehl polovinu operačního sálu. Jen na poslední chvíli dokázal zděšený android ztrhnout svoji děsivou zbraň stranou, aby nezničil jedinou naději na Markovu záchranu. Jednal bleskurychle a téměř instinktivně. Už když se odrážel ke skoku, aktivoval lasery, které mu v obou ukazováčcích tiše bzučely. Ještě v průběhu letu odsekl ze zubařského robota nejnebezpečnější chapadla a po dopadu roztavil zbytek. Ubohý robot neměl ani čas zaregistrovat Rayovu přítomnost a změnil se v hromadu rozžhavených na jemno naporcovaných trosek, které začali zbylí roboti z úklidové čety okamžitě odnáášet do kontejnerů.