Felix byl ohromený. Všechno proběhlo tak rychle, že ani neměl čas si zakrvácet meč. Když o tom uvažoval, cítil se téměř v rozpacích. Když Gotrek viděl jeho výraz, řekl: „Neměj i strach, človíčku. Budeš mít šanci zabít ty zplozence Chaosu, až je budeme pronásledovat do jejich doupat!"
„Bál jsem se, že to řekneš," povzdechl si Felix. Vešel do i trosek hospody. Všude ležela mrtvá těla. Na sněhu se válely lidské kosti, rozlámané kvůli morku a rozkousané silnými če¬listmi. Felix cítil, že se mu zvedá žaludek, ale ovládl se.
„Vypadá to, že se tu zastavily na svačinku," poznamenal Gotrek.
O dvě hodiny později se nad nimi skláněly koruny mohutných stromů. Sníh padal tak hustě, že Felix stěží viděl deset stop před sebe. Už dávno ztratili stopu bestií. Nyní se sotva vlekl sněhem s očima upřenýma na Gotrekova široká záda. V uších mu hvízdal vítr. Ve vlasech se mu rozpouštěly sněhové vločky. Vydechoval oblaka zmrzlé páry. Prsty měl příliš ztuhlé, než aby v nich udržel meč. Kdyby na ně teď zaútočili, nebyl si jistý, jestli by dokázal bojovat. Upřímně doufal, že trolobijci jsou na tom líp. Zoufale si přál, aby býval šel s Kislevany. Teď nebyla vhodná doba na to nechat se v sylvánských lesích zastihnout sněhovou bouří.

Zbývající bestie

neměly ani čas uvědomit si rozsah kata¬strofy. Obklopily své protivníky. Očividně důvěřovaly pouhé hrubé síle svých úderů, ale nepočítaly s Gotrekovou a Snorriho zuřivostí. Gotrek zatočil sekerou v mohutném dvojitém oblou¬ku a donutil je ustoupit zpět. Snorri skočil vpřed a překulil se ve sněhu. Narazil do nohou jedné z bestií a podtrhl jí je; sekeru přitom stačil zaseknout jiné bestii do kolene a srazit ji k zemi. Aniž by Gotrek narušil tempo, jeho sekera dopadla dvakrát rychlostí blesku. Felix věděl, že se žádná ze zasažených bestií nezvedne, vzhledem ke strašlivé síle úderů. Sekera znovu vy¬letěla k obloze, aby uťala hlavu dalšímu nepříteli.
Nyní už stvůry Chaosu podlehly panice. Daly se na útěk. Gotrekova sekera zasáhla jednu z nich do zad. Snorri se vy¬hrabal na nohy a zvedl kladivo. Mrštil jím a zasáhl další bestii zezadu do hlavy, až upadla do sněhu. Vzápětí Snorri kladivo zase zvedl a rozbil jí hlavu na kaši.
Felix se rozhlédl. Z lesa se vynořily další nepřátelé, právě včas, aby byli svědky osudu svých druhů. Felix viděl, že jich není tolik, jak se obával. Byly to tři nanejvýš pětičlenné sku¬piny. Zdálo se, že největší část tlupy byla v hospodě. Bestie ještě váhaly, zda mají zaútočit, když Max zvedl ruce a začal za¬klínat. Během několika vteřin se mu v obou sevřených pěstech objevily koule světla jasnějšího než slunce. Když rozevřel prsty, vyrazily z nich blesky čisté zlaté záře. Proletěly mezi nestvůrami, pálily jim maso a rozpouštěly kosti. To už bylo na stvoření Chaosu příliš rychle se obrátily a prchaly do lesa.

Gotrek

doběhl k nepřátelům o okamžik dříve než Snorri. Jeho sekera opsala ve vzduchu široký oblouk, usekla paži nejbližší bestii a zabořila se do žaludku jejího souseda, až se po zemi rozlila krev a žluč. Další bestie se pokusila vykrýt úder kyjem; ten se vzápětí rozletěl na kusy. To už zaútočil Snorri, skolil jednoho nepřítele úderem kladiva a současně zasekl sekeru, kterou držel v druhé ruce, do lebky dalšímu. Ozvalo se odporné křupnutí, jako když se rozštípne shnilé dřevo.
Gotrek se Snorrim stěží zpomalili. Gotrek skočil vpřed a rozsekl bestii s vlčí hlavou ve dví, až horní půlka těla odletěla na jednu stranu a spodní na druhou. Snorri zavířil jako arabský derviš a udeřil oběma zbraněmi na dalšího zplozence Chaosu. Kladivo trhalo maso, i když sekera prosekla žebra a zasekla se bestii hluboko do plic. Chvíli stála, z hrudi jí vybublávala krvavá pěna, a pak se zhroutila.

Moc tu toho nezbylo. Většina chatrčí byla postavena z prou¬tí a mazanice, střechy byly doškové. Stěny teď byly prokopané dovnitř a střechy spálené. Jedině hospoda byla pevnější stavba, z klád a kamene. Tu nebylo tak snadné zbořit, pomyslel si Felix. Požár musel být opravdu prudký, když pohltil i takovou stavbu. Škoda, že je po ní, protože už se začíná horšit počasí.
Zatímco se rozhlíželi, uvnitř hospody se začaly pohybovat stínové postavy. Byly příliš velké a příliš znetvořené, než aby mohly být lidské. Znamenalo to jediné. Bestie! Snorri téměř zavyl radostí, když si uvědomil, co vidí, a zamával kladivem i sekerou ve vzduchu. Gotrek přejel palcem po ostří své sekery, až vytryskl pramínek krve, a pak vyplivl kletbu.
Pokud to mělo bestie vyděsit, nedaly to najevo. Vylezly z trosek hospody. Některé měly volské hlavy, jiné měly hlavy vlků nebo jiných zvířat. Všechny byly obrovské a svalnaté. Všechny byly ozbrojené hrubými oštěpy, mohutnými kyji s hřeby nebo kladivy. Byl na ně absurdní pohled. Naposledy, když tudy Felix procházel, seděli u Zeleného muže lidé a on sám strávil večer bizarní konverzací s upíří hraběnkou. Nyní byla vesnička obklopující hospodu zničená. Felix už viděl hod¬ně zabíjení a spoustu zničených vesnic, přesto věděl, že si na něco takového nikdy nezvykne. Nesmyslný masakr živil jeho vztek a zášť.
Bestie zaútočily. Očividně necítily tváří v tvář tak malému množství protivníků žádné obavy. Ze zasněžených lesů kolem vypleněné vesnice se ozýval křik jejich bratří. Felix doufal, že si spolu s ostatními neukousl větší kus, než dokáže spolk¬nout.
Snorri s Gotrekem se bestiím hnali vstříc. ,Hnali' je možná za těchto okolností nesprávné slovo, pomyslel si Felix. Krátké nohy trpaslíků je nesly sotva takovou rychlostí, jaká by pro něho byla pohodlným poklusem. Ale i tak se vzdálenost mezi nimi rychle zkracovala. Felix se podíval na Maxe, jestli se ne¬chystá seslat nějaké kouzlo. Čaroděj zkoumal okolí a vyhlížel další útočníky. Nejspíš věřil, že trolobijci bestie zvládnou sami.

„Raději bychom měli vyrazit," slyšel ke svému překvapení, jak říká. „Pokud se tam chceme dostat do soumraku."
„Tohle místo se hodně změnilo od té doby, co jsme tu byli posledně," řekl Felix při pohledu na dosud doutnající ruiny kdysi zděné vesnice. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Byli příliš zaměstnáni prohlídkou trosek.

„Raději bychom měli jít, když chceme dohonit ty bestie," řekl Gotrek. Snorri souhlasně pokyvoval. Wulfgar zavrtěl hla¬vou. „Pohlídáme tyhle lidi na cestě k jejich příbuzným," řekl. „Musíme najít místo pro naše zraněné."
Když to říkal, vypadal téměř zahanbeně. Felix mu nic nevy¬čítal. Kislevané byli demoralizovaní Ivanovou smrtí a události náhradu Drakenhof otřásly i těmi nejstatečnějšími. Gotrek si Wulfgara chvíli upřeně prohlížel. Felix se bál, že trolobijce dobře zvolenými slovy pohovoří o odvaze a tvrdosti kislevské¬ho lidu, ale ten jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„Co ty, Maxi?" zeptal se Felix. Čaroděj chvíli uvažoval a pak řekl: „Půjdu s vámi. Bestie je třeba vyhladit."
Tón čarodějova hlasu naplnil Felixe obavami. Vypadalo to, že je stejně zatrpklý a plný vzteku jako Gotrek. Felix doufal, že se z toho, co se stalo s Ulrikou, nepomátl. Na druhou stranu byl ale rád, že jde Max s nimi. Když došlo k boji, měl čaroděj cenu regimentu lučištníků.
Felix na okamžik skoro podlehl pokušení přidat se k jezd¬cům, ale rozhodl se, že to neudělá. Jednak by to bylo proti přísaze, kterou dal trolobijci, a jednak se cítil ve společnosti Gotreka, Snorriho a Maxe bezpečněji, přestože hodlali proná¬sledovat bestie, než by se cítil mezi Kislevany.

„Co se vám stalo?" zeptal se Gotrek tónem, který byl všech¬no, jen ne uklidňující. Způsob, jakým držel mohutnou sekeru v jedné pěsti, mu ještě dodal na hrozivosti. „Proč putujete v zimě po těchto cestách?"
To byla dobrá otázka. Každý rozumný rolník by se teď choulil ve své chatrči. Felix znal odpověď předem. Byli to uprchlíci.
„Přišly bestie," řekla nakonec stařena. „Z lesů. Zapálily naše domy, zapálily hospodu, zapálily všechno, většinu lidí zabily a ostatní odvlekly."
„Nejspíš ke snídani," konstatoval Gotrek. Výraz ve tvářích uprchlíků Felixovi napověděl, že tohle nepotřebovali vědět.
„Bestie?" rozveselil se Snorri jako vždycky, když byl boj na obzoru.
„Ano, mnoho," odpověděla stařena. „Objevily se z ničeho nic uprostřed zimy. Kdo by si to pomyslel? Možná měli fana¬tici pravdu. Možná přichází konec světa. Říkají, že se bledí páni vrátili a hrad Drakenhof je zase obydlený."
„Z toho už nemusíte mít strach," prohlásil Felix, ale pak si přál, aby to neudělal. Ta babizna na něj hleděla, jako by byl idiot, což asi opravdu byl, když plácl něco takového. Samo¬zřejmě že se sylvánští rolníci budou hradu Drakenhof a jeho obyvatel bát, ať už nějaký otrhaný cizinec prohlašuje, co chce.
„Říkáš, že spálili hospodu?" zeptal se Max.
„Ano. Zabili hostinského a většinu hostů."
„Snorri se těšil na vědro vodky," pronesl Snorri. „Snorri si myslí, že ty bestie potřebují dostat lekci."
Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. Představa, že by se necelý tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max měli postavit hordě bestií, trpaslíky v nejmenším neznepokojovala. Zato Kislevané, zocelení bo¬jovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, i měli dost rozumu, aby takovou akci nevítali s velkým nádše ¬ním, alespoň pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
„Nechoďte," řekla jim stařena. „Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi. Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih, Bez sněhu je to méně než den."
„Pokud ho nevypálili také," opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat. Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už
rozpláčou také. Felix jim to neměl za zlé. Nepochybně je na nohou drželo jen pomyšlení na útočiště v nedaleké vesnici u jejich příbuzných. Přímo před Felixovýma očima se jeden z mužů zhroutil na kolena a vidle mu vypadly z ochablých prstů. Udělal na hrudi znamení Shallye a sklonil hlavu. Dvě z dětí k němu došly, zatahaly ho za rukáv a šeptaly: „Ta¬ti."

Ani skvrny od krve a trhliny po mečích v šatu mu neubíraly na důstojnosti, ale měl strnulý pohled a v obličeji prázdnotu, kterou se vyrovnal Gotrekovi. Max Ulriku miloval, možná víc než kdy Felix, a nyní ji také ztratil navždy. Felix doufal, že zarmoucený čaroděj neprovede nějakou hloupost.
Max počkal, dokud kolem bojarova těla neprošel poslední Kislevan, pak pohlédl na Wulfgara, hodností nejvyššího vůd¬ce. Jezdec přikývl. Max pronesl slovo a třikrát udeřil koncem hole do země. S každým úderem vzplála jedna pohřební hra¬nice. Magie byla silná a očividná. Kolem vlhkého dřeva se zatetelily zlaté plameny a pak se vznítilo. Na hřebících zatlu¬čených do Snorriho lebky se zalesklo světlo, až to vypadalo, že mu na oholené hlavě vzplanul malý požár.
Dým pomalu stoupal, dřevo černalo, až se rozhořelo přiro¬zenějším plamenem. Felix byl rád, že čaroděj použil magii. Za těchto podmínek neexistoval způsob, kterým by i trpaslíci dokázali rozdělat oheň.
Oheň se rychle šířil a brzy byl vzduch plný odporně sladké¬ho zápachu hořícího masa. Felix nebyl připraven zůstat a dívat se, jak Ivana stravují plameny. Ten muž byl jeho přítel. Otočil se a vyšel ze zničeného sálu na chladný vzduch. Už tam čekali koně i vozy se zraněnými. Zemi pokrýval sníh. Někde tam venku byla Ulrika a její nová učitelka, hraběnka Gabriella, ale už byly mimo jeho dosah.
Na severu čekala válka. Přicházel Chaos. Trolobijci oče¬kávali, že tam naleznou svou smrt.
Stařena vypadala unaveně. Děti, které šly vedle ní, byly na pohled vyhládlé. Měly na sobě hadry obvyklé u sylvánských rolníků. Jejich oči byly tůně beznaděje a utrpení. Několik mužů v halenách postříkaných krví svíralo ve zmrzlých prstech vidle. Felix viděl, jak v jejich tvářích bojuje únava se strachem a po¬malu vyhrává. Báli se jezdců i trpaslíků, ale byli příliš unavení a hladoví, než aby utekli.

Přeživší Kislevané procházeli v řadě okolo a skládali po¬slední hold svému bývalému pánu. Mnozí z nich dělali prsty levé ruky znamení vlčího boha Ulrika, pak se podívali přes rameno a udělali jej znovu, Felix to chápal. Dosud byli téměř ve stínu hradu Drakenhof, mocné citadely zla, který chtěl upíří pán Adolphus Krieger získat pro sebe. Vlastnil prastarý amu¬let a plán, jak ovládnout veškeré šlechtice noci. Místo toho se mu povedlo přivodit si jen svou zkázu.
Ale za jakou cenu? Tolik ztracených životů. Nedaleko stála druhá společná pohřební hranice, kterou Kislevané spěšně po¬stavili pro své padlé. Na další byly pozůstatky upírových násle¬dovníků. Zde, v prokleté Sylvánii, nehodlali tito muži nechal ležet nespálené mrtvoly, aby nedošlo k temnému zmrtvých¬vstání z rukou nějakého nekromanta.
Max Schreiber přistoupil blíž, opíral se při tom o svou hůl. Ve zlatých šatech vypadal každým coulem jako čaroděj.

Co víc, Ivan Petrovič byl jakousi spojnicí s trolobijcovou záhadnou minulostí. Znal trpaslíka od dob jeho první výpravy do pustin Chaosu před mnoha lety.
Při tom pomyšlení si Felix uvědomil, jak daleko od domova Ivan padl. Z tmavých lesů Sylvánie to musí být alespoň tři sta mil do chladných zemí na okraji Kislevu, kde kdysi vládl. Země starého bojara byla samozřejmě pryč, smetena obrov¬skou invazí Chaosu, která je dohnala až na jih k Praag.
„Snorri si myslí, že Ivan zemřel dobrou smrtí," prohlásil Snorri Nosohryz. Tvářil se zasmušile. Navzdory chladu nebyl druhý trolobijce oblečený o nic lépe než Gotrek. Možná trpas¬líci prostě nepociťují nepohodlí jako lidé. Pravděpodobnější ale bylo, že jsou příliš tvrdohlaví, než aby to připustili. Snorriho obvykle veselé stupidní rysy zastíral smutek. Možná nebyl tak necitelný, jak vypadal.
„Dobré smrti neexistují," zamumlal Felix tiše. Když si uvě¬domil, co řekl, pomodlil se, aby ho žádný z trpaslíků neslyšel. Koneckonců přísahal, že bude následovat Gotreka a napíše o jeho záhubě epickou báseň. Připadalo mu to strašně dávno, Jediným smyslem života trolobijců bylo zemřít rukou silné nestvůry nebo tváří v tvář beznadějné přesile a tím odpykat nějaký svůj domnělý hřích nebo zločin.

S těžkým srdcem sledoval Felix Jaeger poslední ze zbývajících kislevských jezdců, jak pokládají mrtvolu Ivana Petroviče na pohřební hranici. Starý válečník vypadal jaksi menší, jako by se po smrti scvrkl. Ve tváři neměl vepsán mír, který by tam měli mít ti, kdo vstupují do království Morra, boha smrti, ale Felix si uvědomil, že Ivanovy poslední chvíle byly všechno, jen ne příjemné. Byl svědkem toho, že se Ulrika, jeho jediné dítě, změnila v upíra, tvora bez duše živícího se lidskou krví, a sám podlehl smrti z rukou sluhy jejího nemrtvého pána. Felix se zachvěl a přitáhl si vybledlý červený plášť ze suden¬landské vlny k tělu. Kdysi si myslel, že je do Ivanovy dcery zamilovaný. Co by měl cítit teď?
Odpověď zněla, že neví. Nebyl si jistý, dokonce ani dokud byla ještě mezi živými. Uvědomil, si, že teď už nikdy nebude mít možnost to zjistit. Někde hluboko uvnitř v něm pomalu, vzdorně doutnal odpor k bohům, který se pomalu rozdmý¬chával v plamen. Začínal chápat, jak se cítí Gotrek.
Podíval se na trolobijce. Trpaslík byl nezvykle zamyšlený. Přikrčená mohutná postava, mnohem širší než postava kterého¬koli člověka, vypadala mezi kislevskými jezdci nemístně. Tro¬lobijce si pohladil jednou rukou pásku, která mu zakrývala chybějící oko, a pak se bezmyšlenkovitě poškrábal na oholené tetované hlavě. Velký hřeben oranžově nabarvených vlasů se skláněl pod sněhem a námrazou. Trolobijce vzhlédl, zachytil Felixův pohled a zavrtěl hlavou. Felix hádal, že svým zvlášt¬ním způsobem měl Gotrek starého bojara rád.

zeptal se Tyrion.ost? Měl bych vést flotilu na sever proti zplozencům Naggarothu, ale pokud to, co říkáš, je prav¬da, pak by se král Fénix bez mých služeb určitě obešel."
Teclis zavrtěl hlavou. „Flotila tě potřebuje. Naše armády tě potřebují. Tam, kam jdu, budou užitečnější kouzla než meč."
Teclis bouchl pohárem o jemný stůl ze slonoviny. Víno se málem vylilo na rozložené pergameny. Většinu noci strávil tím, že je psal. „Dohlédni, prosím, aby to bylo opsáno a ode¬sláno Jeho Veličenstvu a mistrům v Hoethu," řekl Aldrethovi. „Nyní musím jít. Mám před sebou dlouhou cestu a málo času."

Věděl, že není spravedlivý. Bohové mu dali dar magie, jaký neměl nikdo v současném světě, i vůli nezbytnou k užívání této moci tak, jak měla být užívána. Přesto by to všechno občas rád vyměnil za Tyrionovu přirozenou oblíbenost, jeho nenucenost a zdvořilost, schopnost být šťastný i v nejnešťast¬nějších dobách a úžasně pevné zdraví.
„Na druhou stranu, je mou bratrskou povinností nenechat tě pít o samotě. Jen bohové vědí, kam by to mohlo vést." A bylo to tady - ten známý šarm, schopnost navodit úsměvem a bezstarostným vtipem takovou náladu, jaká se mu právě hodí. Tyrion sáhl po džbánu a nalil si plnou číši. Nebyla v tom žád¬ná formálnost, žádný z těch nekonečných prázdných rituálů, kterými Teclis tak pohrdal. Bylo to nedbalé gesto bojovníka, jenž je doma spíše v táboře než u dvora krále Fénixe, a přesto to byla přesně ta věc, o níž bratr věděl, že navodí klid. Teclis chápal, proč jeho bratra někteří u dvora srovnávali s Male¬kithem z dávných dob, než Černokněžný král odhalil své pravé já. Znal bratra celý život a ani on si nebyl jistý, nakolik je jeho bezelstnost hraná.
Tyrion zamával a Teclis vzhlédl. Na balkoně nad nimi jim mávaly Shienara a její sestra Malyria. Hleděly na Tyriona se směsicí otevřené touhy a obdivu, kterou v ženách vždy vzbu¬zoval. Samozřejmě že zbytečně, protože jeho bratr měl oči jen pro svou manželku, Věčnou královnu. Na rozdíl od většiny elfů nebyl promiskuitní.
„Na co si dnes ráno připijeme?" zeptal se Tyrion.
„Na konec světa," řekl Teclis.

Vstoupil Aldreth, jeden z nejstarších sluhů. Teclis věděl, že je to důležité. Starý elf měl rozkaz nerušit ho kvůli ničemu i méně důležitému, než je povolání od samotného krále Fénixe. „Váš bratr si přeje s vámi mluvit," řekl.
Teclis se zatrpkle usmál. Nijak to nepopíralo, že je tu doma. Tohle místo bylo stejně tak Tyrionovo jako jeho a sluhové byli stejně oddaní jeho dvojčeti jako jemu. Oddanější, připustil v duchu kysele. Bratr by samozřejmě odešel, kdyby jakkoli naznačil, že si přeje soukromí. Jeho chování bylo stejně doko¬nalé, jako na něm bylo dokonalé cokoliv jiného. Teclis odvrátil pohled k moři. Dnes máš příšernou náladu, řekl si.
„Uveď mého bratra dál," poručil. „A připrav jídlo, pokud si to přeje."„Na toto víno je trochu brzy," řekl Tyrion, když vešel na balkon. V hlase měl slabý náznak výčitky, který byl ekvi¬valentem bouřlivého nesouhlasu od kohokoli jiného. Teclis vzhlédl k bratrovi. Tak vysoký, tak vzpřímený. Končetiny tak ladné, tvář čestná a otevřená. Hlas jasný jako chrámový zvon vítající jitro. Udivující, pomyslel si, že tento úžasný tvor je mým dvojčetem. Zdá se, že bohové dali všechny dary jemu a já jsem jen nepovedená věc z toho, co zbylo.
„Chápu to tedy tak, že se ke mně nepřipojíš, bratře."

Úsvit zastihl Teclise na balkoně před knihovnou s knihou rozevřenou na klíně a obličejem v dlaních. Ze starého domu i postaveného na úbočí nejvyšších kopců, které se tyčí nad měs¬tem Lothern, měl pěkný výhled na přístav. Moře v něm bylo klidné jako hladina rybníčku; ani nejmenší náznak obrovské přílivové vlny, jakou vyhrožovaly jeho noční můry.
Na chvíli si přál, aby byl zpět ve věži v Hoethu, kde měl po [ ruce největší knihovnu na světě a kolegy mágy, s nimiž by vše i mohl konzultovat, ale to bylo pošetilé přání. Sem ho přivedla I politika. Neměl tohle místo rád. Vlastnil ho spolu se svým bratrem. Neměl ho rád už tehdy, když byli dětmi, a teď také ne. Příliš mnoho starých vzpomínek, pomyslel si, příliš vzpo¬mínání na dlouhé večery nemoci a nemohoucnosti. Připomí¬nalo mu to tu hospitál nebo jeden z těch chrámů euthanasie, kam staří a unavení životem chodili zemřít v klidu a pohodlí.
Zaplašil takové myšlenky. Jakmile to udělal, země se za¬chvěla. Bylo to velmi slabé. Víno v číši se sotva zčeřilo. Stěny [• starého paláce se stěží roztřásly. Mohlo to být přírodní země- I třesení, ale pochyboval o tom. Všechny známky byly jasné, Něco zasahovalo do pradávných kouzel, která držela ostrovní i kontinent Ulthuan pohromadě a nedovolovala mu zmizet opět ve vlnách. Pokud se něco nestane, jeho noční můry se splní. |

Co se tam dělo?

Co to bylo za magii? Ty pavučiny energie vznikly už v dávných dobách — co je může používat pro své cíle? Nic dobrého, tím si byl jistý. Vyslal zorné pole koule k Albionu. Letělo k magickým bariérám obklopujícím ostrov do mlh a tady bylo náhle a úplně zastaveno.
To není dobré, pomyslel si. Albion vždy obklopovala velmi silná kouzla, která jej měla chránit před zraky příchozích zvenčí. Tato kouzla očividně dosud fungovala. Ne, řekl si, to není až tak úplně pravda. Cítil, že jsou jiná. Měla slabý nádech zla a ještě něčeho jiného.
Rychle zvážil to, co viděl, a v mysli mu začalo narůstat strašné podezření. Vzpomněl si na fragmenty jistých starých textů, sepsaných šílenými elfími mágy za časů úsvitu věků. Byly to legendy o nejstarších bozích světa, hovořily o věcech, na které by bylo lepší zapomenout. Ale někdo si je očividně pamatoval. Někdo vyrušil věci, které bylo lépe nechat na po¬koji. Když na to pomyslel, srdce mu sevřel strach. Potřeboval se poradit s jistými prastarými zdroji a potřeboval to udělat hned. Pokud to, co tušil, byla pravda, pak skutečně nesměl promarnit ani okamžik.