„Snorri doufal, že v téhle jeskyni bude medvěd," pozname¬nal Snorri. Opravdu vypadal zklamaně. Po širokém, tupém obli¬čeji mu přeletěl téměř komický ohromený výraz. Natáhl jednu mohutnou tlapu a přejel si po nabarvených hřebech, které měl zatlučené do lebky. Stejně jako Gotrek byl Snorri téměř stejně široký jako vysoký a byl samý sval. Felix měl podezření, že ve Snorriho případě to zahrnuje i prostor mezi ušima.
„Proč?" zeptal se. „Chtěl jsi mu stáhnout kůži a nosit ji jako plášť?"
„Na co by Snorri potřeboval plášť, mladý Felixi? Tohle je jako letní piknik ve srovnání se zimou v Horách na konci světa."
Jestli ještě jednou uslyším něco o letním pikniku, natluču ti do hlavy další hřebíky, pomyslel si Felix kysele. Už pěknou řádku dní poslouchal veselé poznámky trpaslíků ohledně zhor¬šujícího se počasí se stále větším odporem.
„Ty si myslíš, že tohle je chladno, človíčku?" pronesl Go¬trek. „Měl jsi být ve Vysokých průsmycích za Kruté zimy. Tehdy bylo chladno!"
„Nepochybuji, že mi o tom povíš," řekl Felix.
„Snorri si to pamatuje," ozval se Snorri. „Snorri byl s vá¬lečnou skupinou Gurniho Grimmmsona honit orky. Bylo tak chladno, že Forgastovi Vykotlanému zubu jedné noci zčernaly všechny prsty a upadly do polévky, kterou míchal. Taky to byla dobrá polévka." Zasmál se, jako by to byla veselá vzpo¬mínka. „Bylo tak zima, že mu zmrzly vousy a lámaly se v ku¬sech jako rampouchy."
„To sis vymyslel," prohlásil Felix.
„Ne, to Snorri nedělá."
To je pravda, pomyslel si Felix. Snorri neměl dost předsta¬vivosti, aby si dokázal vymyslet cokoli.

„Byl bych rád, kdyby tohle počasí polevilo," řekl Felix Jaeger, přitáhl si vybledlý červený plášť ze sudenlandské vlny blíž k tělu a naklonil se k malému prskajícímu ohni. Tak tak osvět¬loval celou jeskyni. Přesto byl Felix za něj vděčný. Dalších pár minut ve sněhové bouři by ho nejspíš zabilo.
„Je zima a tohle je Sylvánie, človíčku, tak co bys chtěl? Dá se čekat, že to tu bude studené jako elfí srdce."
Felix se podíval na trolobijce. Pokud mohutný trpaslík cítil v třeskutém mrazu nějaké nepohodlí, nedával to najevo. V hus¬tém hřebeni jasně oranžových vlasů měl chuchvalce sněhu, který mu pokrýval i potetovanou oholenou lebku, ale přesto byl oblečen jako vždycky jen v silné kožené vestě, kalhotách a botách. Velkou, runami pokrytou sekeru měl na dosah ruky. Odtáhl se trochu dál od ohně, jako by chtěl zdůraznit svou houževnatost. Felix občas cestování s trpaslíky upřímně nená¬viděl. Podíval se na Maxe, jak čaroděj přijímá tuhle ukázku okázalé otužilosti, ale ten byl ztracený v myšlenkách a hleděl do ohně, jako by tam rozeznával nějaký mystický vzor.
Takhle vypadal stále od chvíle, kdy se v pevnosti dozvěděli o Ulričině osudu. Zareagoval jen na Felixovu žádost o použití magie k zažehnutí ohně, poté co selhaly pokusy trpaslíků s kře¬sadlem a troudem. Čaroděj vypadal jako člověk, který se dostal do obzvláště zlého snu a nemůže se z něj probudit. Felix to chápal. Pomyšlení na Ulriku mu vráželo do srdce nůž proti¬chůdných emocí. Ať už mezi nimi bylo cokoli, bylo to defini¬tivně pryč; o to se postarala její přeměna v nemrtvou. Snažil se na to nemyslet. Takové myšlenky nebyly vhodné pro tmavé lesy téhle staré a strašidelné země.