Lehkonohý, nastražené uši natažené kupředu, beze známky hrozby nebo zloby, Kazan postupoval. Byl to vražedný postup severského psa zkušeného v boji, zběhlého v umění usmrcovat. Člověk z civilizace by byl řekl, že se pes k rysovi blíží s přátelskými úmysly. Ale rys rozuměl. Byl to starý nesmiřitelný svár mnoha pokolení - nyní ještě zostřený Kazanovou nesmazatelnou vzpomínkou na onu noc na temeni Sluneční skály. Pud říkal rosomákovi, k čemu se schyluje; přikrčil se na-plocho k zemi. Dikobrazi, kteří hubovali jako malé dětičky na přítomnost nepřátel a houstnoucí mračna dýmu, naježili ostny ještě víc.
Rys ležel na břiše jako kočka a zadní nohy se mu škubaly, jak se chystal ke skoku. Kazanovy tlapy jako by se ani země nedotýkaly, tak lehce kolem něho kroužil. Rys se pomalu otáčel s tím, jak ho Kazan obíhal, a vtom se
náhle vymrštil a jako kulaté vrčící klubko přeletěl oněch osm stop prostoru, které je dělily.
Kazan neuskočil stranou. Ani v nejmenším se nesnažil uhnout útoku, nýbrž čelil mu přímo s plnou šíří svých mocných plecí, jako se saňový pes utkává se saňovým psem. Byl o deset liber těžší než rys a velká mrštná kočka se svými dvaceti nožovými drápy se na okamžik svalila na bok. Kazan jako blesk toho okamžiku využil a chňapl kočce po šíji.
V témž okamžiku s divým zavrčením přiskočila slepá Šedka, vedrala se Kazanovi pod břicho a zaryla tesáky rysovi do jedné zadní nohy. Kost zapraštěla. Rys před tou dvojnásobnou převahou odskočil dozadu a strhl Kazana i Šedku s sebou. Dopadl hřbetem na jednoho z dikobrazů a stovka ostnů mu zajela do těla. Další skok, a byl volný - a prchal přímo proti dýmu.
Kazan ho nepronásledoval. Šedka se postavila vedle něho a lízala mu krk, kde mu hnědavou srst rudě barvila čerstvá krev. Rosomák ležel jako mrtvý a vzteklýma černýma očkama je pozoroval. Dikobrazi nepřestávali breptat, jako kdyby žadonili o milost. A tu se nízko nad písčitou výspou převalil hustý, černý, dusivý příkrov dýmu a spolu s ním vanul vzduch, který sálal jako výheň.
Na nejzazším konci písčiny se Kazan a Šedka stočili do klubíčka a strčili si hlavu pod slabinu. Oheň zuřil již velmi blízko. Řev požáru se podobal hukotu obrovského vodopádu, chvílemi přehlušeného ještě hlasitějším praskotem padajících stromů. Vzduch byl plný popela a žhavých jisker a dvakrát vytáhl Kazan hlavu a chňapl po hořícím oharku, který na něho dopadl a pálil ho jako žhavé železo. Blízko podél kraje vody rostlo husté zelené křoví, a když oheň dospěl až k němu, hořelo pomaleji a žár poněkud polevil. Ale přesto trvalo dlouhou dobu, než Kazan a Šedka mohli vytáhnout hlavu a dýchat trochu volněji. Tu poznali, že písčitá výspa, vybíhající do řeky, je zachránila. Celý svět v tom trojúhelníku mezi oběma řekami zčernal a země pálila pod nohama.

Změna byla okamžitá. V jednom okamžiku stál pod klen¬bou v Ulthuanu a v příštím byl někde jinde. Nejvíc to připo¬mínalo obrovskou chodbu vytesanou v kameni, kde jsou na každém bloku vyryté runy nelidského pradávného vzoru. Bliž¬ší zkoumání odhalilo, že kámen je místy rozleptaný, zlověstně
poskvrněný a zmutovaný. Okamžitě věděl, že na těchto Stez¬kách byl uvolněn Chaos. Nahoře ve stropě zářily zasazené drahokamy podivným nazelenalým přísvitem.
Ohlédl se přes rameno. Cesta za ním byla dosud otevřená. Prošel zpět pod klenbu, jen aby se ujistil, že je to možné. Zvažoval, jestli se má vrátit na povrch pro gryfa, ale věděl, že když se bude snažit donutit zvíře, aby jej následovalo do to¬hoto rozlehlého labyrintu, dovede to gryfa na pokraj šílenství a možná i dál. Sejmul z něho kouzlo a vštípil mu nutkání vrátit se do Lothernu.
Uvažoval, co teď. Nechat vchod otevřený nebyl dobrý ná¬pad. Mohl by sem vejít někdo nevinný, nebo - což by bylo horší - něco by se mohlo vynořit v Ulthuanu. Pokrčil rameny, opět vstoupil do portálu a pronesl zavírací zaklínadlo. Brána se zabouchla rychlostí dopadu katovy sekery. Klenba zmizela a byla nahrazena dlouhou kamennou chodbou. Nyní to bylo na něm.

Teclis měl pocit, že nyní nalezl klíč k otevření cest. Na oka¬mžik se zastavil, aby si zkontroloval, že všechny ochrany jsou na místě a že všechna mnohonásobná ochranná kouzla a amu¬lety, které má na sobě, jsou aktivní. Zamumlal otevírací za¬klínadlo, pak do sebe nabral moc a vyslal její výhonky, aby se dotkly kouzel Prastarých. Velice jemně, jako mistr zloděj vsunující šperhák do zámku, přivedl svou magii do kontaktu s jejich. Chvíli se nic nedělo. Zamumlal kletbu, pak nejdřív slabě, ale se stále narůstající silou cítil chvění uvnitř mystické struktury kouzel. Světlo ozařující oblouk tančilo z kamene na kámen. Vířilo způsobem podobným polární záři, kterou viděl na dalekém severu.
Cesta byla otevřená. Mohl svobodně vstoupit na Stezky Prastarých. V dáli cítil slabounké chvění, jak magická energie proudila systémem. Nezdálo se, že by něco bylo špatně. Ne¬spustil žádné pasti - alespoň ne takové, kterých by si všiml. Bylo ale zřejmé, že ti, kdo toto místo postavili, byli schopni vytvořit nástrahy, o jakých se mu ani nesnilo. Váhal, jestli má pokračovat. To bylo k ničemu. Mohl by tu zůstat až do soudné¬ho dne a uvažovat o takových věcech. Nech se vést instinktem, rozhodl a prošel obloukem.

že se Gotrek převalil po podlaze a rychle se také vrhl na zem, aby ho to nerozpláclo jako štěnici.
Obrovský netvor se začal stahovat, ale dosud švihal do vzduchu. O několik vteřin později mu z otvorů kolem zobáku unikl odporný oblak černého inkoustovitého plynu. Felix měl tak tak čas zadržet dech, než je oblak zahalil a zastřel jim vidění.
Felix cítil, že ho pálí kůže a z očí mu tečou slzy. Nos měl plný mnohem horšího zápachu než z toho obrovského váleč¬níka Chaosu. Nepochyboval, že ten plyn je stejně jedovatý jako některé ohavné zbraně skavenů. Zoufale se vrhl vpřed s nadějí, že se dostane pryč dřív, než mu vypoví plíce a pře¬mohou ho výpary.
Přitom postřehl, jak se z mlhy vynořuje rozmazaný obrys něčeho mohutného a hadovitého. Měl jen okamžik na to, aby poznal jedno z démonových chapadel, než mu dopadlo na hlavu. Síla nárazu velkého pletence svalů jej rozplácla. Ne¬dobrovolně otevřel ústa a nadechl se odporného znečištěného vzduchu.
Zatraceně, pomyslel si, když cítil, jak ho začíná pálit hrud¬ník a vlna černi jej smetla do temnoty.

„Už jsem viděl hezčí potvory," řekl Felix a změřil si netvora hodnotícím pohledem. Byla to obrovská tlama opatřená cha¬padly, která se nad nimi tyčila do čtyřnásobku jejich výše a mokvala slizem. Avšak oči, které na něj shlížely, byly plné zlověstné a děsivě lidské inteligence.
„Zřejmě si o tobě myslí totéž, človíčku," řekl Gotrek, uhnul před švihnutím velkého chapadla a pak ustupoval krok za kro¬kem před valícím se trupem toho tvora. Felix si uvědomil beznadějnost jejich boje. I trolobijcova úžasná sekera byla naprosto bezmocná proti tak velké a silné nestvůře. Vypadalo to, jako když malý chlapeček bodá příborovým nožem do bý¬ka. Nestvůře to bylo nepříjemné, ale stěží ji to mohlo zabít.
Felixe zaplavila vlna zoufalství. Jak k tomu došlo? Před chvílí seděl u veselého ohně v pohodlné jeskyni a nyní je tady, bohové vědí kde, a bojuje s nějakou odpornou démonickou potvorou.
Neviděl žádnou šanci na přežití, pokud neudělá něco zou¬falého. Odfrkl si, mávl mečem a hodil jej nestvůře jako oštěp přímo do jednoho obrovského oka. Meč letěl rovně, správným směrem a zabodl se do odporného rosolu velké nemrkající bulvy. Zabořil se hluboko a Felix doufal, že zasáhl i mozek netvora.
V příštím okamžiku už svého činu litoval. Nestvůra zlověst¬ně zaječela a začala slepě bít chapadly do vzduchu. Felix viděl,