Smršť

projektilů přepůlila monstrum na dvě části, ta větší však pokračovala po původní trajektorii, srazila Rexe na zem a setrvačností doletěla až ke stěně, kde zůstala bez hnutí ležet. Jennifer na okamžik přivřela oči. Opět jich bylo o jednoho méně - zvuk drcených kostí byl dostatečně výmluvný. Ani Tex se nešel na svého bratra podívat. Zůstal sedět v rohu s hlavou v dlaních. Jennifer stiskla zuby a potlačila touhu pohladit Texe, místo toho se obrátila k Risnerovi.
"Co to bylo?" zeptala se.
Čaroděj zavrtěl hlavou.
"Netuším."

Do rohů!

" Tam máme větší šanci!" zakřičela.
Poslechli všichni kromě Rexe. Dvojče zůstalo stát uprostřed místnosti, třikrát zkusmo vystřelilo, ale zasáhnout slizovitý a zároveň pružný objekt odrážející se zběsilou rychlostí od všech stěn i stropu se mu nepodařilo. Slizák si rychle uvědomil, kdo je mu nebezpečný. Jako koule v kulečníku se plavnou křivkou odrazil od podlahy, jedné stěny a druhé stěny, překvapivě se otřel o strop a z nečekaného úhlu zaútočil. Rex však dokázal bleskurychle zareagovat i s těžkým kanónem a bez váhání vystřelil.

Do rohů!

" Tam máme větší šanci!" zakřičela.
Poslechli všichni kromě Rexe. Dvojče zůstalo stát uprostřed místnosti, třikrát zkusmo vystřelilo, ale zasáhnout slizovitý a zároveň pružný objekt odrážející se zběsilou rychlostí od všech stěn i stropu se mu nepodařilo. Slizák si rychle uvědomil, kdo je mu nebezpečný. Jako koule v kulečníku se plavnou křivkou odrazil od podlahy, jedné stěny a druhé stěny, překvapivě se otřel o strop a z nečekaného úhlu zaútočil. Rex však dokázal bleskurychle zareagovat i s těžkým kanónem a bez váhání vystřelil.

Mimovolně

o krok ustoupila. Třetí zapraštění, deska se náhle viditelně prohýbala pod velkou vahou, současně se citelně ochladilo. Prach se změnil v bílou rosolovitou vrstvu, která rychle nabývala na objemu. Rosol zprůsvitněl a vydul se do podoby šachového pěšáka, současně dále rychle rostl.
"Střílejte!"
Dřevo prasklo, Jennifer a Linda vystřelily, ale oba projektily uvázly v mase průsvitného slizu. Slizák se s děsivým plop odrazil od rozbité lavice, a potom s větší razancí ještě jednou od stropu a od podlahy. Rex s Texem vypálili krátkou dávku, ale nezasáhli. Jennifer se vrhla stranou, skákající slizák ji minul, při dalším odrazu roztříštil kamenný blok v podlaze.

Vykročila

ke dveřím, ostatní ji v odstupu následovali. Zavrzání dřeva. Jennifer ztuhla, prostorem zavířily světelné kužely reflektorů horečnatě pátrajících po příčině překvapivého zvuku. Další zavrzání. Paprsky svítilen se střetly na dřevěné lavici. Pořád to byl obyčejný zaprášený kus starého nábytku z poctivého dubového dřeva. Ale nic jiného zaprášeného není, uvědomila si Jennifer. Vrstva prachu byla každým okamžikem silnější a silnější.

Dívali se

do prázdného sálu, patnáct metrů na dvacet, stěny, strop i podlaha byly ze stejných šedých kvádrů jako celá stavba. Na několika místech objevili ve zdech prohlubně, jako by do nich kdosi bušil gigantickým beranidlem. Z místnosti se dalo odejít obyčejnými dveřmi v protější stěně. Až při druhém prohlédnutí si všimli velké dřevěné lavice v jednom z rohů. Opatrně vstoupili. Sál neměl ozvěnu, obvyklé zvuky v něm zněly nepřirozeně hluše. Znova a znova prohledávali reflektory všechna temná zákoutí. Obrovská prázdná místnost, přesto měli nepříjemný pocit, že zde nejsou sami. Jennifer po třetí zkontrolovala lavici. Obyčejný kus nábytku z poctivého dubového dřeva, deska byla pokryta silnou vrstvou prachu.

Jennifer

posunkem zadržela ostatní a přistoupila k bráně. Kovu se nedotýkala, konečky prstů přejížděla několik centimetrů nad plochou reliéfů. Brněla jí celá ruka, ale žádné odlišně působící místo, které by mohlo být pastí, nenalezla. To však nevylučovalo možnost, že celý vchod je jedna velká komplikovaná nástraha. Až po chvíli si uvědomila, že brána není zavřená. Křídla oddělovala milimetrová mezera. Zatajila dech a zatáhla za kruh klepadla. Mnohatunové bronzové křídlo se překvapivě snadno dalo do pohybu.

Fajn.

" Dvojčata si připraví zbraně. Naládujte do nich veškerou munici, kterou ještě máme. Linda a já budeme mít půl zásobníku obyčejných, půl explozívních střel. Estehasy, měj po ruce těžký granát, kterým nám budeš krýt záda, když se budeme muset rychle dekovat. Ty, Risnere, se mi nepleť pod nohy, nezapomněla jsem, proč tady vlastně jsme. O.K?"
Po té co se Jennifer vrátila velitelskému tónu, vypadali všichni spokojeněji a jistěji, .
"Jdeme."
Krok za krokem se přibližovali ke vchodu, přitom neustále kontrolovali prostor okolo. Ozýval se jen vysoký svist hlavní dvou kanónů rotujících v nejvyšších otáčkách.

Jsem devětset metrů pod zemí,

" v zavšiveném starém dole plném posraný příšer a k tomu tady najdeme tuhle pitomou obrovskou stavbu nacpanou všemi možnými přízraky, které si ti imbecilní čarodějové mohou vůbec představit! Co s tím sakra mám dělat?! Devětset metrů pod zemí!"
Jennifer křičela na všechny a na nikoho zároveň. Zvedla granát a napůl nepříčetně s ním mávala okolo sebe.
"Umístil bych já hlídky u vstupu do pevnosti své." řekli Rex s Texem.
Estehasy se nejprve podíval na jednoho a potom na druhého. .
"Já také."
Jennifer zmlkla, párkrát překvapeně polkla a podezíravě si změřila granát ve své ruce.

Tunerové

"poznávám jejich znak na dveřích." odpověděl tiše Estehasy.
"Ta sekta, která před dvěma sty lety utekla pod zem?"
"Ano. To nevypadá na výtvor degenerátů, že ne?"
Estehasy se posměšně obrátil na Risnera.
Čaroděj stále lapal po dechu.
"To se nesmí! Používají zakázané postupy, porušují pravidla, řád! Cítím to všude, už ty dveře jsou hřích!"
Jeho výlev zděšení a opovržení přerušilo kovové zadunění. Jennifer vyklouzl z ruky granát a udeřil o skálu. Okamžik nechápavě pozorovala kovový válec naplněný trhavinou ležící na zemi u jejích nohou.

Dno

začalo stoupat, po pár metrech se dostali na souš. Před nimi se jako obrovská kamenná masa tyčila sto metrů vysoká zeď pevnosti a v ní jako zlaté slunce zářila obrovská bronzová brána. I zdálky rozeznávali komplikované reliéfy zdobící celou kovovou plochu. Estehasy si je dlouho soustředěně prohlížel. Připadalo mu, že se jejich obraz mihotá a tetelí podobně jako vzduch nad kamennou cestou za horkého letního dne. Úkosem zkontroloval Risnera. Čaroděj byl bledý jako stěna a nekontrolovaně se chvěl.
"To není možné," proklouzlo mu mezi sevřenými rty.
"To není možné a je to proti přírodě!"
"Kdo to postavil?" zašeptala Linda.

Jennifer

odpověď neposlouchala. Linda prostě patřila mezi lidi s téměř zázračným orientačním smyslem. Věřila jí, navíc ji umístění chrámu právě pod hřbitovem připadalo logické. Bylo tam nakupeno tolik zaklínadel, kouzel a pečetí, že se v tom nikdo nemohl pořádně vyznat. A o jednou kouzlo více nebo méně - nepochybovala, že pevnost má něco společného s čaroději. Přestože se třásla zimou, pažba kuše ji klouzala v ruce potem. Bála se. Bála se protože opět pocítila tlak v hlavě, tentokrát nedočkavý a povzbuzující. Pokud se však chtěli dostat zpátky do světa živých, museli pokračovat v cestě - věž chrámu spojená s klenbou dómu byla více než příslibem. Se stisknutými zuby znovu vykročila.

V temnotě

jim chyběla měřítka pro porovnání a až zblízka dokázali ocenit gigantické rozměry stavby. Pevnost-chrám se tyčila se do výšky více než třista metrů a zaujímala rozlohu několika kilometrů čtverečních. Zdálo se, že nejvyšší věž se napojuje přímo do stropní klenby dómu. Zdi z pravidelný šedých kvádrů byly zdobeny abstraktními reliéfy vyjadřujícími jakýsi vnitřní řád. Linda náhle zastavila, až do ní Risner narazil..
"Vím, kde jsme!"
"Kde?"
"Přímo pod hřbitovem!"
"Jak to víš?" zeptal se Risner nedůvěřivě.

Jdeme

zavelela.
Dlouho si neuvědomovali k čemu se blíží, protože se neustále dívali pod nohy. Potom Linda náhodou zvedla oči vzhůru a vydechla úžasem. V prvním okamžiku ji napadlo, že vidí hvězdy, vzápětí si uvědomila, že to není možné. Před nimi se tyčil obrovský chrám. Chrám nebo pevnost. Neviděli by ho, protože byl stále ještě příliš daleko, ale jeho špičaté věže byly posázený svítícími body připomínajícími hvězdy. Instinktivně se semkli k sobě a jako by proti své vůli postupovali v před. Jennifer v jedné ruce svírala pažbu kuše a v druhé velký granát. Cítila, že něco uvnitř je očekává.

Ne.

" Ale vysvětluje to spoustu věcí. Naše výtvory byly naprogramovány tak, aby se pomalu, ale jistě množily. Asi před padesáti lety jich začalo záhadně ubývat. . V jednu chvíli téměř vymizely, předpokládali jsme, že náš projekt skončil fiaskem."
"Dokázal by ses odsud dostat?" změnil Estehasy náhle téma.
"Ne." odpověděl čaroděj bez zaváhání, "o tomhle dómu nemá nikdo ani tušení, nejsou zde žádná teleportační místa. Navíc potřebuji alespoň zhruba vědět, kde se nacházíme."
Jennifer si na okamžik čaroděje zkoumavě prohlížela. Možná byl jejich poslední poukázka na cestu na povrch.

Jako

kdyby šli směrem, který neznámému vyhovoval. Už nevěřila, že přežijí. Přesto však proto mínila udělat úplně všechno.
Estehasy skončil s exhumační prací, vypadal znepokojeně a překvapeně.
"Prohrabal jsem se až dolů. Zní to neuvěřitelně, ale tady se bojovalo nejméně 50 let. Čím níže jsem se dostal, tím starší jsou pozůstatky. Navíc úplně dole jsou tvorové mnohem primitivnější. Pravděpodobně nebyli tak nebezpeční jako jejich následovníci. Nazval bych to řízenou válečnou evolucí v praxi. Vy jste o tom nic nevěděli?" zeptal se Risnera.

Ale

"to třetí oko mu nesložilo k dívání."
U deset metrů vysokého valu z kostí, ocelových krunýřů, kamenných těl a nic nepřipomínajících pozůstatků z jakési pryskyřičné hmoty, si Estehasy vyžádal přestávku a začal se prohrabávat do nitra nakupeniny. Ostatní byli rádi, že si mohou na chvíli odpočinout. Jennifer se vyškrábala na vysokou hromadu kostí, kuš si položila na kolena, čas od času zkontrolovala reflektorem okolí a přemýšlela. Tlak v hlavě, který ji doháněl téměř v šílenství, náhle polevil a neměla ani žádné vidiny. Najednou se, až na to, že byla k smrti unavená, hladová a podchlazená, cítila docela dobře. Změna k lepšímu ji znepokojovala.

Sem tam

viděli rozdrcené krunýře rytířů, procházeli kolem napůl roztavených kamenožroutů, prolézali hrudními koši, jejichž obratle připomínaly žebra lodních trupů, pod nohama jim praskali křehké vápenné schránky - kosti, mnohokrát se vyhýbali místům, která sice ležela pod hladinou, ale která byla na první pohled suchá. Jako by na nich leželo cosi neviditelného. Risner vše pozoroval s tichým úžasem, Estehasy se každou chvíli zamračeně zastavoval a něco si prohlížel. Jennifer na něj bez poznámek trpělivě čekala. Neměli kam spěchat a bylo možné, že zjistí něco důležitého.
"Podívejte se na tohle. Ještěr, který chodil po dvou a měl tři oči."
Zaujatě chvíli zkoumal lebku.

Hladina

o pár set metrů dále byla poseta spoustou obdobných drobných ostrůvků, kterých si ve svém soustředění na rytíře nevšimli.
"Zdá se, že jdeme správným směrem." zabručela Jennifer
"Válka monster? Vaše stvůry proti ostatním klanům?" zeptal se Estehasy Risnera.
Čaroděj jen zavrtěl hlavou.
"Nevím."
Pokračovali v cestě. Pozůstatků těl přibývalo, zanedlouho se prodírali středem dávného bitevního pole. Boj musel zuřit s neuvěřitelnou intenzitou, protože na mnoha místech museli do slova a do písmene přelézat přes celá pohoří pozůstatků nelidských bojovníků.

Chvíli

okolo nehybného monstra nerozhodně postávali, zbraně v pohotovosti. Rytíři v pravém slova smyslu nežili, proč by se tedy najednou nemohl postavit a zabít je? Estehasy přetočil krunýř na záda. Uvolnili se. Kdysi dávno prorazilo něco rytířův prsní plát a vytvořilo v něm díru o průměru mužské pěsti. Okraje otvoru byly zprohýbány dovnitř .
"Leží tu už pěkně dlouho. Odhaduji deset, dvacet let. Minimálně." řekl zamyšleně Estehasy.
"A není sám."
Linda ukázala dopředu.

Chlad

a vlhko nesvědčili nikomu. Rozvinuli se do rojnice a opatrně se přibližovali. Jennifer pečlivě zkoumala dno před sebou, občas se zastavovala a čekala, zda neuslyší něco podezřelého, ale jeskyně se zdála stejně mrtvá jako před chvílí. Ostrůvek byl mnohem menší než čekali, pouhý balvan čnící nad hladinu. Z bezprostřední blízkosti zjistili, že to není ani ten balvan. V zelené vodě ležel mrtvý rytíř, nebo to, co z něj zbylo. Dno okolo brnění pokrýval načervenalý koberce rzi, pouhé zvlnění stačilo, aby se pancíře odlupovaly tenoučké šupiny zkorodovaného kovu.

bylo chladno,

vydechovaný vzduch kondenzoval hned u úst a neustále je obklopoval jemný opar páry a drobných kapiček vody. Nazelenalá hladina splývajících s temnotou vypadala pořád stejně, zdálo se, že se přes veškerou svou snahu vůbec nehýbou z místa.
"Ostrov, pokud oči naše neklamou, vidím." pronesli do ticha Rex s Texem.
Skutečně, na hranici dosvitu reflektoru spatřili černou skvrnu porušující dokonalou linii nekonečné hladiny. Jennifer si přehodila kuš do ruky, rotační kanóny naříkavě zabrumlaly a po několika zakolísáních nabraly správné otáčky.