vseofantasy

Sunday, April 29, 2007

Rozžhavený modul se zaburácením právě prorážel nejvyšší vrstvy umělé atmosféry asteroidu. Vířivé turbulence rozechvívaly každičký segment jeho složité konstrukce až na hranici únosnosti a oba agenti SDPP se chvěli dychtivým očekáváním ve svých výsadkových kapslích.
Mark si právě zmateně opakoval dětskou říkačku, kterou mu poradil výcvikový psycholog a snažil se zapomenout na podivnou směsici nervozity, napětí, rozjitřených smyslů a neidentifikovatelného strachu, která v bouřlivých poryvech cloumala jeho neurony. Ray v sousední kapsli na tom byl o poznání lépe. I elektronický mozek si byl schopen uvědomit hrozící nebezpečí, ale bylo to nebezpečí předem naprogramované, neodvratné a prostě k němu dojde. Andrid seděl zcela klidně a soustředil se na správné načasování výsadku. Na něm teď záviselo všechno. Pravděpodobnost zásahu v atmosféře nepřátelské planety byla vysoká a běžný výsadkový modul v takových podmínkách neměl skoro žádnou šanci na přežití. Protiradarová ochrana pracovala již několik sekund na plný výkon a rozstřikovala do étheru kolem výsadkového člunu směsici vln nejrůznějších kmitočtů, které společně s dohořívajícími zbytky vnějšího radiačního krunýře, rozprsklého před několika okamžiky do atmosféry, dávaly šanci na několikaminutové zmatení nepřítele. Modul však přesto nebyl bezpečný.

Thursday, April 26, 2007

Radarový technik

si utáhl jistící popruhy a zkontroloval pojistku katapultu. Na řídícím panelu nastavil nacvičeným pohybem automatický režim a se zatajeným dechem stiskl tlačítko start. V modulu byl zatím poprvé a všechny testy absolvoval pouze na trenažérech. S nepříjemným pocitem si uvědomil, jak je nervózní. Neměl rád závratě. Zavřel oči. Svět se s ním trochu zakymácel a když oči po chvilce znovu otevřel, spatřil pod sebou široké barevné plochy asteroidu, na který měl pozemský křižník zaútočit. Jaká ironie. Zbytky po kdysi hrdém a krásném skvostu pozemských technologií zůstaly kdesi vysoko nad ním a on se teď snášel společně s raněným šéfem výpravy dolů do neznáma, vstříc civilizaci, kterou se ještě před chvílí chystali zničit.
Modul zažehl své raketové motory a v hořících gejzírech tryskajících plynů zamířil vstříc svému poslednímu cíli, který v temném kosmickém prostoru osaměle zářil desítkami pestrobarevných odstínů odražených paprsků, jimiž ho zalilo místní narůžovělé slunce.

Sunday, April 22, 2007

Opreátor

se skláněl nad plukovníkovým tělem a snažil se nahmatat tep. Slabé záškuby v pravém zápěstí svědčily o Parkerově tuhém kořínku. Technik se sehnul a přehodil si svého nadřízeného přes rameno.
Za galaktické války, kterou vedly mezi sebou Solan a šest sousedních planet, by mu zřejmě podobný hrdinský čin vynesl vysoké vyznameání, nebo alespoň doživotní úctu všech spolubojovníků, ale tady nic podobného čekat nemohl. Vlastně ani nevěděl, proč právě teď zachraňuje život nějakému vojákovi, kterého ani pořádně nezná. Ale to právě teď ani vědět nepotřeboval. Prostě ho chtěl zachránit a to stačilo. Třeba už je stejně pozdě..
Opatrně naložil Parkera do modulu a přiložil mu na hlavu sondu diagnostického programu. Měl trochu výčitky svědomí, že svým příchodem narušil vzduchotěsnost celého systému a nebyl si ani jist, zda se plukovník nezhroutil vinou tepelného šoku nebo přechodného nedostatku kyslíku. Teď už na tom nezáleželo. Automat navlékl Parkerovi speciální kombinézu, ze které mu začaly do žil proudit husté směsi vitamínových koncentrátů a povzbuzujících prostředků. Jistící popruhy obepjaly již tak nehybnoou sedící postavu a automat hlásil přípravu na start.

Saturday, April 21, 2007

Parker

vrávoral vyčerpáním. Nedokáže to. Všudypřítomná únava ze ztráty krve mu vzala většinu sil i přesto, že se krvácení již téměř zastavilo. Byl u konce svých sil, ale šachta s moduly se táhla již za příštím záhybem chodby. Zatnul zuby a udělal posledních pár kroků. Když se mu otevřel výhled na desítky nepoužitých a připravených strojů, poklesla mu čelist. To není možné. Vždyť s ním na palubě bylo tolik zbabělců. Kdyby mohli, určitě by okamžitě uletěli. Takže... Takže musí být všichni mrtví.....Mrtví !
" To je hrůza ! " zakřičel do prázdného hangáru a svět se mu před očima zatočil. Ještě než ztratil vědomí, pocítil mrazivý chlad a silný záchvat nevolnosti z nedostatku kyslíku. Poté již pro něho jakékoliv starosti přestaly existovat.

Wednesday, April 18, 2007

Krutá zima

a nedostatek kyslíku. To byly základní dva problémy, nad nimiž právě intenzivně přemýšlel radarový operátor, který po útoku ve své sekci zůstal jako jediná živá bytost. Na několika zbývajících funkčních monitorech zvolna popraskával nekonečný ohňostroj elektrických výbojů v jednotlivých úsecích. Přerušená vedení vesele jiskřila po chodbách a vybíjela svoji přebytečnou energii do všeho, co jim stálo v cestě.
Tenkou škvírou ve stropě s hlasitým sykotem unikaly zbytky vzduchu a teplota v místnosti klesala na operátorův vkus až příliš rychle. Marně si snažil vzpomenout, co se vlastně stalo. Bylo to jen pár okamžiků a pak nastal konec. Konec všech jistot, konec křižníku i posádky, konec všeho. Snad měl tomu nadutému důstojníkovi přeci jenom říct o svých soukromých pozorováních. Ovšem teď už se zase nemusel bát, že by někdy někdo studoval záznamy měřících přístrojů a odhalil tak jeho zradu. Ne. Ta zemře společně s tímto vrakem. Ale to nesmí být uplný konec. Myšlenky na smrt ho přiváděly na pokraj šílenství. Chce žít. Je mu teprve třicet a nestudoval celý život jen proto, aby tu teď úplně zbytečně zemřel. Vždyť se ještě na Zemi nestihl ani připojistit. Tehdy mu to nepřipadalo důležité. Ale teď ?
Jeho pozornost upoutal neobvyklý pohyb na jedom z monitorů. Nemohl se mýlit. Byl to člověk. Živý člověk. Tápavá postava plukovníka Parkera se pomalu protáhla kolem kamery a sunula se dál.
" Ten tedy vypadá." ucedil operátor. Nepřekvapilo ho ani tolik, že jeho nadřízený není oblečen, ale nechápal, kde mohl přijít k tak ošklivé ráně na hlavě. Pravda, tady sice byli také všichni mrtví, tedy až na něho, ale za to si mohli sami. V okamžiku, kdy se s jasným zábleskem vyloupl z meziprostoru solanský hvězdolet, většina posádky relaxovala po snadném vítězství. Pak už bylo pozdě. V raketových zásobnících byly pouze střely pro přímý raketový útok na pozemské cíle a s těmi si odolný štít nepřátelského křižníku hravě poradil. Stejně jich nebylo mnoho. Nebyl čas. Pak, zcela bez varování, vyšlehl z boku křižníku záblesk a zcela sežehl velitelské řídící centrum. Okamžitý výbuch i únik kyslíku nadělaly strašnou paseku a operátor byl zřejmě jediný, kdo něco podobného očekával. Toho, že mu několik okamžiků před touto osudnou příhodou přinesl jeden z robotů azbestový skafandr, si všiml pouze druhý operátor a reagoval tím, že pronesl cosi o ustrašených zbabělcích. Více už říct nestačil. Ve schonu, kdy všichni překvapeně zírali na nepřátelskou loď, si operátor stihl kombinézu obléct a pak se to stalo. Kabina pukla a úzkou škvírou u stropu se vřítila do místnosti záplava zapálené plazmy. Ta v několika sekundách zmizela jako by tu nikdy nebyla a zanechala za sebou dílo zkázy. Plastex vydržel, ale lidé ne. Žár vystřídal mráz, ale proti němu nebyl odolný ani jeho azbestový skafandr. Vytápění běželo naplno, ale rezerva stačila sotva na čtvrt hodiny. Za chvíli bude konec.
Technik se zamyslel. Jestli tam někde venku Parker může chodit, znamená to, že je tam kyslík a normální teplota. Ještě jednou se podíval na monitor a z displeje určil chodbu. Musí se tam dostat, dřív než bude pozdě. Možná že je to jediná část sektoru, která má ještě vlastní vzduch a teplo.
Sehnul se nad spálenými zbytky jednoho z důstojníků a odepnul mu od pasu laserovou pistoli. Opatrně ji vsunul do postranního laloku svého oděvu a vydal se ke dveřím.

Monday, April 16, 2007

O tom všm neměl naštěstí Parker ani tušení, protože celou dobu boje strávil ve své oblíbené vaně, chráněné výkonným antigravitačním zařízením. Byla to absolutní pohoda až do okamžiku, kdy pozemský křižník dostal přímý zásah. To nebyl normmální zásah. Bylo to mnohem horší než všechno, co kdy plukovník zažil. A že už toho bylo hodně.
Jako první vypadla antigravitační ochrana a záložní zdroje nenaskočily. Při dalším prudkém nárazu se utrhl těžký bojler s vodou, vyrobený ve starodávném stylu z odlehčeného plastexového stropu kabiny a s rachotem se zřítil Parkerovi na hlavu. V tom okamžiku dostal sousední oddělený segment další přímý zásah a plukovníkova široká vana se proměnila v rozbouřený oceán. Dusivé přívaly všudypřítomné vody byly nesnesitelné. Zkroucený pod těžkým bojlerem nebyl schopen se sám vyprostit a tak musel netečně čekat, až desítky litrů vzácné vody vytečou proraženou boční stěnou ven z nádoby. Hladina ve vaně se stále zvyšovala. Krev se řinula z rány a o Parkera se začalo pokoušet bezvědomí. Vysoké trumpetky v uších ho varovaly před blízkým koncem a svaly zvolna ochably. Naposledy se vzepřel a všechnu svou sílu namířil proti závaží, které ho pomalu ale jistě lisovalo k zrcadlovému dnu vany. Tíha náhle povolila a poloprázdný sud se odvalil stranou. Konečně mohl polomrtvý plukovník vylézt z vody. Jeho první myšlenkou byl záchranný modul.

Wednesday, April 11, 2007

Operátor

překotně datloval instrukce do kódovacího zařízení a důstojník si poodstoupil od obrazovek a spokojeně se usadil do křesla. Jeho příkladu následoval i zbytek solanského velícího sboru, takže to v generálním štábu vypadalo v tuto chvíli jako v kině před premiérou. Všichni upírali své zraky do záře velkého projektoru, na temnou siluetu pozemského křižníku obletovaného troskami drobných úlomků a z celého srdce mu přáli ten nejhorší konec. Do akce zbývalo pouze několik sekund.



Plukovník Parker se z posledních sil sunul úzkou chodbou směrem ke dveřím do výstupní šachty záchranných modulů. Otřesy byly velmi silné. Krvácení z bolestivé široké rány na temeni hlavy mu každou chvíli zaclonilo výhled bublajícími temnými skvrnami, které zaplavovaly jeho hrůzou zúžené oči. Teď přišel silnější náraz. Zářivky u stropu pohasly a na obou stranách chodby se rozsvítila mihotavá nouzová světla. Plukovník se zapotácel a ztratil rovnováhu. Při svém pádu se pokusil opřít o šikmou zeď chodby, kde za sebou zanechal dlouhou rudou skvrnu.
Voda z hygienického bloku prýštila v dalších vlnách z pootevřených dveří za Parkerovými zády a omývala jeho zhroucenou postavu chladivými poryvy v rytmu neustálých otřesů lodi.
" Nouzová situace. Stav nejvyššího ohrožení !! " chrlil automatický hlásič u stropu už kdovípokolikáté své zbytečné hlášení, které už nikdo nepotřeboval, protože ti, co ještě žili, dobře věděli, jak je situace vážná.
Plukovník se pod další sprškou vody znovu probral a pokusil se vstát. S nejvyšším vypětím sil se mu to nakonec podařilo a tápavým krokem zamířil dál ke vzdálenému konci chodby. Při každém dalším nárazu zavrávoral, ale přesto pokračoval nejistým krokem stále vpřed, za svým cílem. Doufal jen, že mu na palubě nechali alespoň jeden záchranný modul.
Nemohl tušit, že moduly jsou na svých místech skoro všechny, protože řídící kabina dostala přímý zásah a vzápětí se kosmický křižník samočinně rozpojil na uzavřené menší moduly, které se od zasažené části vzdalovaly maximální rychlostí. Byla to předem naprogramovaná taktika, při které se mělo alespoň části posádky podařit ve své izolaci přežít, dokud nepřiletí záchranné týmy. Zde ovšem tato pomoc nepřicházela v úvahu. Nepřátelský křižník vytrvale pokračoval v postupné likvidaci jednotlivých válcovitých segmentů, které se v kosmické tmě rozpoštěly do nádherných duhových oblaků jeden po druhém.

Tuesday, April 10, 2007

Zatímco těžkého Sargu vynášeli přivolaní nosiči ven z místnosti, ujal se jeden ze starších solanských důstojníků velení. Byl to snědý energický muž s vystouplými lícními kostmi, typickými pro obyvatele solanské galaktické oblasti. Na rozdíl od občasného Sargova dobromyslnéého výrazu, důstojníkovu tvář pokrývala neměnná sešklebená maska permanentně zuřícího hráče pokeru. Otočil se k ostatním důstojníkům a hlasitě pronesl.
" Přišli jsme sice o několik bojových člunů a náš velitel je právě teď v dost špatném stavu, ale bitva ještě nekončí. Podle nejnovějších informací se do systému blíží nadsvětelnou rychlostí jeden z našich bojových křižníků. Měl by se vynořit v průběhu příštích několika minut."
Jeden z důstojníků chvíli přemýšlel a pak se zeptal. " Myslíte, že bude jeden náš křižník stačit ? Pozemšťané mohou být dobře vyzbrojeni a v podstatě mají v tuto chvíli v našem systému pod kontrolou dva bojeschopné křižníky."
" Podle našich informací dobře vyzbrojeni nejsou. Minulý měsíc vstoupila v pozemské unii v činnost úsporná vyhláška o vybavení a výzbroji galaktické policie, takže právě teď vystříleli zhruba polovinu své munice." důstojník se dramaticky odmlčel a pak dodal. " A co se týká druhého křižníku, je stále ještě ve stínu za naším asteroidem a vůbec netuší, co se tady děje. Navíc z něj před okamžikem odstartoval záchranný modul pro fiktivního agenta Johnsona. Takže Stone už na palubě není. Žádný strach."
Důstojník udělal několik kroků ke spojovému technikovi a pokusil se na tváři vykouzlit škleb vzdáleně připomínající dobrácký úsměv svého předchůdce.
" Připravte pro náš křižník instrukce k útoku, jakmile se vyloupne z meziprostoru. Útok provést žárovou plazmou, ať máme ještě nějaké zajatce. Naši vědci potřebují dělat hodně pokusů a dobrovolníků je stále méně a méně. Ale jinak ať to vyřídí co nejrychleji. Už by se měli každou chvíli vynořit kousek od nich."

Saturday, April 07, 2007

" Ale já jsem po operaci. Málem jsem to nepřežil. Měl bych být v klidu a nepřetěžovat se."
" Ale Marku. Dobře vím o tvé skvělé regenerační schopnosti, kterou disponuješ. Vždyť jsi ji získal jako dárek od cizí bytosti na jedné z našich prvních akcí. Do půl hodiny jsi úplnně fit. Víš to lépe než já. Výsadkový modul už jsem ti připravil."
" Já mu nechci pomáhat. On by mi taky nepomohl."
" Kdyby měl s sebou androida, tak by musel."
Mark se otočil na Raye." Co ty si o tom myslíš ? Není nějak moc důsledný ? "
Ray si posteskl. " Promiň, pospíchal jsem a nestihl jsem provést cenzuru nařízení SDPP. Tohle je jejich originální verze mého programu. Já se řídím podle něčeho úplně jiného, ale bál jsem se, že by to nemuselo fungovat a to by byl náš konec."
" Hmm... Tak to je tedy skvělé." Mark se dlouze zamyslel s údivem pozoroval, že ho jizva ze krkem přestává bolet. Pokusil se podrbat a nic se nedělo. Skvělé. Takže zázračná uzdravovací schopnost nezmizela.
Tlampač u stropu znovu spustil." Jste povinni zachránit každého agenta ohroženého v akci. Pokud do výsadkového modulu nesestoupíte dobrovolně, budete k tomu donuceni násilím."
Oba strážní roboti udělali několik rychlých kroků vpřed.
" Tak já to beru. Zachráním ho." Vykřikl Mark. " Stejně mi nic jiného nezbývá."
Kapitán otráveně svěsil hlavu a seskočil z lehátka. Před chvílí se probral, a už znovu do akce. Čert aby to vzal. Pohlédl vyčítavě na Raye a pak oba společně vyrazili směrem k vyčkávajícím strážným robotům, kteří před nimi úslužně pootevřeli protáčecí dveře. O několik minut později se od křižníku odlepil malý výsadkový modul a zamířil k asteroidu.

Tuesday, April 03, 2007

android

Právě když se android chystal k odpovědi, ozval se z reproduktoru u stropu Ray 2.
" Nacházíme se na stacionární oběžné dráze nad asteroidem Alfa čtyři. Pod námi jsou pravděpodobně solanské výzkumné laboratoře a zřejmě i jejich věznice. V průběhu kapitánovy operace jsem prováděl výzkum v radarovém spektru a zjistil jsem, že z podzemních urychlovačů asteroidu unikají silné neutronové svazky. Podle zbytkové radiace z obletových snímků to vypadá na dvě atomové elektrárny v blízkosti magnetických pólů tělesa."
Ray se otočil ke stropu a vyčítavě vykřikl : " To jsi celou dobu jenom studoval snímky, zatímco tady Markovi šlo o život ? "
V reproduktoru u stropu zašumnělo a ozval se o poznání stísněnější hlas. " Vím co se stalo. Prošel jsem zrychlené záznamy. Ale v té době jsem se zabýval zaměřováním nouzového radiového volání z asteroidu."
Místnost zaplnil jednolitý šum, ze kterého občas vyrážel hysterický hlas agenta Jonese. Zpráva nebyla ucelená, ale bylo z ní jasné, že Jones je ve vážném nebezpečí."
První se vzpamatoval Mark : " Ale vždyť Jones se vrátil zpět na Zemi. Byl sice ve špatném stavu, ale vrátil se. Co by tedy dělal teď a tady ? "
Ray se zamyslel. " Mě se ten Jonees na Zemi nějak nezdál. Nedalo se s ním mluvit, nevtipkoval, ztratil zájem o kariéru, vždyť to snad ani nebyl on."
" Říkalo se, že mu někdo vypláchl mozek." dodal Mark.
" A co když to nebyl vůbec on, ale jeho identická rychlokopie z DNA. Tu přeci dokážeme vyrobit do měsíce i na Zemi a jediný problém bývá s tím, že má úplně prázdný mozek."
" Ty myslíš, že nám poslali zpátky jeho kopii, robota s prázdnými krystaly a opravdového Jonese drží tady dole pod zámkem ? "
" Vypadá to tak."
" Ale to by musel být moc dobrej, aby se dokázal dostat k vysílačce a volat pomoc." divil se Mark. " Jones nikdy moc dobrej nebyl. To se mi nějak nezdá."
" Vypadalo to věrohodně." přesvědčoval Ray. " Přece ho tam nenecháme jen tak chcípnout. Ray 2 mu už stejně slíbil pomoc."
" Ray 2 si může pro mě za mě slibovat co chce komu chce. Šéf jsem tady já."
Ray přiložil prst na svá syntetická ústa a podíval se na Marka. " Ne tak nahlas, co kdyby se urazil. Nezapoměň, že má celou loď pod kontrolou."
Mark se zarazil. " Cože ??"
Světla u stropu zamihotala a v místnosti vypadl proud. Hlídací androidi vstoupili do dveří a ztuhli v pohotovostní pozici. Reproduktory u stropu znovu oživly, tentokrát strohým a nepříjemným hlasem.
" Marku, určitě sis už několikrát všiml, že se u mne objevují i lidské emoce. Všiml sis ?"
" No to víš, že jsem si toho všiml." ucedil znechuceně kapitán a marně uvažoval, jakým směrem to asi kopie androidovy mysli míří. Podle něj byl Ray psychopat, možná ještě o dost nebezpečnější než on sám. Ale měli se rádi. Zachraňovali si navzájem život, který pro oba vždycky znamenal společné vzpomínky na desítky akcí v mnoha soustavách náležících k pozemské unii. A pak i v několika, co se k unii přidaly až jejich po akci. Co to tedy ta Rayova kopie může chtít ?
" Objevil jsem další lidskou vlastnost. Je to ješitnost. Určitě o ní něco víš.."
Mark se začal potit, ale raději nic neříkal. Říkali o něm, že je ješitný, ale on to vždycky považoval za hloupé žvásty podřadných závistivců, kteří mu chtěli škodit.
" Slíbil jsem agentu Johnsonovi pomoc. Podle kodexu SDPP je povinností každého androida chránit agenty v akcích. Já vím, že ty jsi Johnsona rád neměl. Ale to nevadí. Pomoc jsem mu slíbil a své slovo dodržím."
" Tak tam pošli samonaváděcí člun s roboty." přesvědčoval do tlampače kapitán.
" Tak jednoduché to není. Roboti ho nenajdou, chybí jim lidská zkušenost a úsudek. Pomůžeš mu ty."

Monday, April 02, 2007

Mark

se zvolna probíral z narkózy a první, co uviděl, byla ustrašená tvář jeho syntetického přítele. Pokusil se vstát, ale lokty se mu podlomily.
" Ještě chvilku lež, Marku, než se probereš úplně." Prolomil Ray tíživé bzučení ventilace a desinfekčních přístrojů, do kterých právě čtyři chirurgičtí roboti odkládali zbytky zakrváceného biologického sarkofágu a desítky lesklých ostrých nástrojů.
Moderní medicína se stala kombinací kybernetiky a klasického lékařství, přičemž slepě napodobovala většinu operací vykonávaných lidskými lékaři bez nějakých větších technických vylepšení. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že unie pozemských lékařů vydala prohlášení, které povolovalo operace vykonávané automaty pouze v případě, nemůže-li být přítomen lidský lékař. Odvolávala se přitom na humální etiku a možnost zneužití strojů, které se podle prohlášení zabrání tím, že stroje nesmí improvizovat, ale budou vykonávat naprogramované operace přesně v předepsané kvalitě, která byla nepatrně nižší, než kterou by mohl poskytnou středně dobrý pozemský lékař.
Mark byl samá jizva a bolelo ho celé tělo. Nechápal, co se to s ním vlastně stalo. Od okamžiku, kdy spolu s Rayem utíkali jako o život přes vlhký letištní beton, si už vůbec nic nepamatoval. Znovu se pokusil vstát. Dalo to nesmírnou práci a každou chvilku sykal bolestí. Nakonec se přece jen odlepil od lůžka a spustil nohy na podlahu. Promnul si oči.
" Kde to jsem ?? "
Ray se pokoušel nepanikařit a nějak ohleduplně svému příteli vysvětlit současný stav situace.
" Víš, Marku, tam na tom letišti tě trefili, pak jsi omdlel v kabině, pokusil se tě zabít zubařský robot a mezitím jsme uprchli v solanském bojovém křižníku, kde jsme ještě právě teď."
Mark jen tupě zíral. Po chvilce mu došlo, co to vlastně android říkal a udivenně zakroutil hlavou. Znovu sykl bolestí a chytl se za zátylek. Čerstvá jizva o sobě dala vědět a bolestivé svrbění kůže se téměř nedalo vydržet. V diagnostickém automatu cosi písklo a ke Stoneovi přiťapkal jeden z menších zdravotních robotů a přestříkl mu zátylek nějakým chladivým sprejem. Mark byl od tohoto okamžiku celý ztuhlý a snažil se moc nehýbat. Ptal se však dál.
" Kdo tedy teď vlastně řídí tenhle křižník ? Ti roboti jsou na solaňany nějak moc přátelští." usmál se kapitán.
" Správu lodi převzal Ray 2, moje softwareová kopie. Před tvou operací se z tohoto sektoru odpojil, ale nedivil bych se, kdyby nás už zase poslouchal."
Mark se přestal usmívat. " Odkdy řídí křižníky samostatné programy ? "
Ray odpověděl. " Od té doby, co si vede Solan svůj vlastní tajný vojenský výzkum."
" Hmmm.... Tak to bude asi ještě veselé." ucedil Mark a obrátil řeč jiným směrem. " Kde se tedy právě teď nacházíme ? "

Sunday, April 01, 2007

Sarga

seděl shroucený v křesle a své okolí evidentně nevnímal. Vyděšený lékař za stolkem intenzivně míchal povzbuzující lektvary a s obavami sledoval potícího se psychologa, který se marně snažil se solanským generálem zapříst jakýkoliv smysluplný rozhovor.
Velitel akce tupě zíral a nereagoval. Ztrátu svých lodí vnímal až příliš bolestně. Vojenská disciplína ho nutila přijmout děsivou skutečnost jako holý fakt, ale jeho lidské já ho sžíralo k nevydržení. Nervy mu povolovaly s každým dalším smrtícím zásahem pozemských střel. Když jednotlivé monitory pilotů zhasínaly a ukazatele životních funkcí se měnily v nehybnou čáru, vynořila se mu v mysli trýznivá představa z doby, kdy sloužil u letectva a při cvičném letu omylem odtrhl konektor biosnímačů z řídící desky.
Stalo se to velice snadno, když jeden z bezpečnostních popruhů nevydržel extrémní přetížení akrobatických kousků, které rád předváděl nad letištní věží, a přetížení ho vytrhlo ze sedačky a přirazilo nesmírnou silou ke stěně kabiny. Nikdy nezapomene, jak vyjeveně zíral na chuchvalce drátů mizející v útrobách lesklého skafandru a hlavou mu prolétávala divoká směsice nadávek ve většině soplanských dialektů.
V zápětí automat přepnul na automatického pilota, který se začal velmi zvolna navádět na přistání. Trvalo to nesnesitelně dlouho. Automatický detektor životních funkcí byl bez signálu a tak v souladu se směrnicí pro nouzové stavy kdesi ve svém biočipovém mozku konstatoval smrt pilota a vypnul přívod kyslíku, aby zbyla větší rezerva pro střelce, který se krčil v oddělené spodní kabině stroje. Sarga se začal dusit. Nejdříve pomalu a nenápadně. Vzduch, který dýchal, byl čím dál prázdnější. Musel dýchat více a hlouběji a přesto měl pocit, že se dusí. Panika, křeče, horečka, pot a široce rozevřené oči v namodralé tváři ujistily vyprošťovací četu o skutečném stavu pilota hned, jak ho uviděli. Dávali mu padesátiprocentní šanci na přežití a tvrdili cosi o celoživotním poškození mozku. Mýlili se. Když se tehdy Sarga probral, byl to zase on. Svěží, energický a rozhodný velitel. Nic mu nechybělo. Snad... Snad jenom drobnost. Ale ta se objevila až mnohem později. Až poté, co se stal nejvyšším velitelem tajné služby, a při jedné z extrémně náročných akcí se náhle shroutil. Ne, nebylo to pravé nervové shroucení. Prostě vypnul. Usnul s otevřenýma očima. Zdánlivě bez příčiny, ale vzbudit se nedal. Probral se až po pěti hodinách a nic si nepamatoval.
Tehdy to všechny dost vyděsilo a vzápětí mu zařídili každoroční dovolenou na zotavení, kam jezdil již čtvrtý rok právě do nedalekého rekreačního centra. Celý ostrov pro sebe, krásné dívky, zpěv exotického ptactva a šumění vln. Prostě dokonalá relaxace.
Doktoři tvrdili, že maximální riziko opakování podobných stavů je právě teď, v solanském letním období, kdy metabolismus pracuje rychleji a emoce jsou intenzivnější. Toto rizikové období by normálně trávil zcela nerušen v absolutním klidu, nebýt těch dvou prokletých pozemšťanů. Ten Stone od SDPP a jeho zákeřný android. Za všechno mohou jen a pouze oni.

Důstojník se přísně zahleděl do obrazovky, která mu sice ve svém mihotavém reji světélek docela imponovala, ale směsice souřadnic v jednom z galaktických nářečí nedávaly žádný ucelený význnam. Hlavou mu prolétla úvaha o tom, že už bylo dávno na čase uzákonit desítkovou soustavu pro všechny planety vesmíru, ale ta se v zápětí rozplynula v záblesku poznání.
" Takže vy říkáte, že ty projekce přicházejí z asteroidu ? "
" Ano."
" A jste si tím naprosto jistý ? "
" Samozřejmě. Zaměřil jsem projektor."
Důstojníkův sebevědomý úsměv člověka spokojeného sama se sebou se náhle rozplynul a jeho obličej se zkřivil zlostí.
" Tak proč jste mi to okamžitě nehlásil ? To je přece sabotáž ."
Operátor litoval, že tomu blbovi vůbec něco říkal a pokoušel se hájit.
" Přišel jsem na to právě teď. Až když jste se mne zeptal. "
Důstojník se uklidnil." Tak to je v pořádku. Můžete sledovat dál." Pak se naklonil k interkomu a vyštěkl : " Nastavit kurs na asteroid a připravit útok na jejich pozemní zařízení. Povoluji použití hloubkových hlavic s jadernými náložemi."
" Budeme je muset přemontovat z útočných střel, které jsme měli připravené na solanské křižníky." ozval se z reproduktoru ustrašený hlas.
" Tak je přemontujte. Máte na to deset minut."
" Rozkaz."
Pozemský hvězdolet nabral kurs přímo na nedaleký asteroid a začal se pozvolna s hrozivou neodvratností přibližovat ke konečnému cíli své dlouhé cesty.