V batohu ho prozkoumáme,

zjistíme, že je to scénář. Nožem uřízneme vousatámu skřetovi bradku, z kroniky vezmeme pohrabáč a pokecáme s kronikou. Dozvíme se od ní o staré dračí jeskyni, pár podrobností o kouzelné hůlce Evelýně a naznačí nám způsob, jak se s Evelýnou vypořádat (povařit v polévce). Vypravíme se k jeskyni, před ní nalezneme strašpytelného rytíře, uvnitř dračího otce a dračí poklad. Před jeskyní vezmeme kámen, máme nyní 2/3 munice do praku. Pokecáme s otcem, nebude chtít odejít, dozvíme se také, že nemůže usnout, protože mu cosi stále cinká v uších (je to rytířova zbroj). Prozkoumáme poklad a nalezneme prsten. Zajdeme za větrem do hor a pomocí prstenu ho osvobodíme, on nám slíbí protislužbu. V lese u mraveniště ulovíme pomocí lžičky s cukrem mravence.

V hospodě

se objeví trpaslík, pokecáme a dozvíme se, že uprchl z doupěte obra. Vypravíme se do obrova sídla, před ním najdeme suchou větev, uvnitř objevíme obnošené trpasličí šatstvo. Navštívíme hodovní sál na hradu a pomocí nití od pavouka, ježčí bodliny a obnošeného trpasličího šatstva vyspravíme hlavní židli čalounění. Podrobně prozkoumáme knihovnu a zjistíme, že pohádková kniha je až ve vyšším patře a nedosáhneme na ni. Požádáme židli o službu; přisuneme ji ke knihovně a podložíme ji cihlou, stoupneme si na ni a vytáhneme pohádkovou knihu. Zajdeme za skřety a přečteme jim pohádku, oni usnou. Až dočteme, objevíme v knize útržek papíru.

Zeptáme se ho,

jaktože tak dobře ovládá svoje mluvící ústrojí a on nám poradí kouzelnou-léčivou bylinu v horách. Dojdeme do hor, utrhneme bylinu a pokecáme s kymácejícím se stromem, který vlastně není strom, nýbrž uvízlý vítr. Slíbíme mu, že se ho pokusíme osvobodit. S bylinou dorazíme do šipkařova domu s úmyslem vyléčit kronice vadu řeči, ale zjistíme, že kronika zmizela. Na podlaze zůstaly jenom nějaké stopy. Podrobně prozkoumáme vykřičník (!), dozvíme se o nové lokaci- skřetové kroniku unesli do temného lesa. Vypravíme se do lesa za kronikou a zjistíme, že nám skřetové kroniku nechtějí vydat a že chtějí slyšet před spaním pohádku.

U šipkovníku

přiložíme trychtýř na kmen nemocného stromu a jako doktoři stroboskopem (anebo že by stetoskopem?!) zjistíme, že je to opravdu vážné- z kůry ven se prokouše červ. Ve hradu vyměníme výpůjční řád knihovny za plakát se sekyrou. Zajdeme za kouzelníkem, ukážeme mu výpujční řád, on uvěří, že jsme také čarodějové a střihneme si s ním soutěž v kouzlení. My mu předvedeme trik s kartami, on promění kamennou loutku zpět ve dřevěnou. Doneseme dřevěnou loutku komediantovi, on trochu pookřeje, rozpovídá se; rozjede se mu huba opravdu naplno.

Prozkoumáme jídelníček a zjistíme, že dnešní menu tvoří trpasličí guláš. Otevřeme dvířka od kamen a zjistíme, že skoro nehoří. Zjistíme, že jedny dveře na hradě nejdou otevřít. Zajdeme za židlemi jim to sdělit. V hospodě hadrou vyleštíme zrcadlo, vyzvedneme si odměnu u jednoho z hráčů - balíček samých falešných es a můžeme si vzít pivo ze stolu. Pivem půjdeme zalít trávník na palouku se židlemi a židle mi prozradí, jak otevřít dveře na hradě. Vydáme se otevřít dveře, v hodovní síni promluvíme s hlavní židlí, dozvíme se, že má poškozené čalounění. Vrátíme se zpátky z hradu. V hospodě se také nyní objevila nová postava, hospodský. Promluvíme s hospodským, dáme mu doutník a dostaneme plakát se sekyrou. Dozvíme se od něho o nešťastném házeči šipek, který se šel do lesa oběsit. Zajdeme do lesa najít šipkaře, promluvíme s ním, dozvíme se od něho o šipkovníku, o mluvící kronice trpící vadou řeči a dostaneme od něj klíč od jeho domu. Ukáže nám zvoneček, který se později budeme snažit získat. Uvnitř jeho domu zkusíme promluvit s kronikou, zjistíme, že mlčí.

V lese

dále objevíme lenochův domek, pokecáme s lenochem, slíbíme opravit stroj na létání buchet, uvnitř lenochova domu vezmeme nočník, před domem vezmeme kus staré cihly. V lese najdeme palouk se židlemi, pokecáme a dozvíme se o tajném vchodu do hradu pod dvěma starými pařezy. Pokecáme s pařezy a dozvíme se, že je svrbí lišejník. Dojdeme v lese na místo, kde potkáváme ježka, narafičíme na ježka jablko, odejdeme a zase se vrátíme a vezmeme ježka. Zajdeme za pařezy a podrbeme pařezy tak, že pustíme ježka na jejich kořeny, pařezy nám uvolní vchod do hradu. Prozkoumáme trávu vedle pařezů, najdeme v ní ulomenou ježčí bodlinu. Zajdeme do dračího domu, položíme na zem nočník, z nočníku vyletí moucha, chytí se pavoukovi do pavučiny a pavouk nám uplete nit. Vydáme se do hradu. V hradní kuchyni vezmeme trychtýř, hadru, otevřeme jeden z šuplíků a na lžičku nabereme cukr. Otevřeme druhý šuplík a vezmeme z něj kvasnice.

Dračí Historie

Podrobně prozkoumat znamená prozkoumat několikrát po sobě. Poté, co nám matka vynadá, začínáme u stromu s dutinou. Podrobně prozkoumáme dutinu, získáme prak a doutník. Zajdeme domů a slíbíme matce, že budeme hodní, dostaneme nůž. Doma také vezmeme lžičku z hrníčku na stole pod oknem. V hospodě promluvíme s hráči karet. Zajdeme za komediantem a vezmeme od něho zkamenělou loutku, vezmeme také jablko, které se zde povaluje na zemi. Na mostě objevíme atrapu trola, všimneme si, že je na ní načmáraný terč na šipky, skutečného trola objevíme v lese ležícího pod stromem. Před hradem potkáme žebráka, dozvíme se, že chce rakvičku se šlehačkou. V lese na mýtině objevíme kouzelníka, domluvíme si s ním soutěž kouzlení, zkamenělou loutku vyměníme za kámen ležící na zemi, získáme tak 1/3 munice do praku.

Mark

nemohl jinak. Vyskočil na sedadlo vedle politika a pohlédl na jeho generátor. Prezident držel své krystaly pevně v rukou uvnitř ochranného pole a nemínil je v žádném případě pustit. Nebyla šance se k nim dostat. Stone se jen letmo dotkl okraje silového pole a energetický výboj ho odmrštil o půl metru zpět. V popálené ruce škubalo mnohem více než ve zbytku kapitánova těla, které se pomalu vyčerpávalo. Cítil únavu. Jeho pohyby už nebyly tak rychlé a chápal, že v průběhu příštích minut přijde jeho konec. Absolutní vyčerpání. Neodvratné, nevuhnutelné, definitivní. Natáhl se za jedno ze zadních sedadel a k prezidentově velkému překvapení vylovil malý, úhledný kufřík. Bleskurychle jej otevřel.
Nad střechou sousední budovy se náhle vyhouply dva vrtulníky se záložními odstřelovači, kteří začali pálit, jakmile se jim otevřel výhled na vozidlo. Rozhodli se k taktice likvidace všeho živého, zatímco prezidenta ochrání jeho energetický štít. Krupobití střel bylo husté a Stone již nebyl tak rychlý jako dřív. V jednom jediném okamžiku mu explodoval gejzír bolesti v různých částech těla. V posledním záchvěvu agónie otevřel kufřík a před vytřeštěnýma prezidentovýma očima stiskl zcela v rozporu s pudem sebezáchovy spoušť jaderné nálože. V příštím okamžiku všechny oslepila oslnivá záře.
Na závěr je nutno dodat, že výrobci prezidentova energetického štítu kvalitu svého výrobku poněkud přecenili, což se stalo příčinou pozdějších vytrvalých soudních sporů. Když větřík rozfoukal zbytky radioaktivního popela, po aktérech akce nezbyl ani pomyslný mastný flek. Snad jen pár zajímavých stínů, vypálených v betonových blocích stále ještě doutnajících ruin, které zůstaly jako památka po jednom z nejreprezentativnějších měst pozemské unie.

Stone přivřel oči a upadl do hlubokého transu. S pěnou u úst se vynořil z davu a několika bleskurychlými skoky se objevil těsně vedle černé limuzíny. Na střechách blízkých budov padlo několik rozkazů a odstřelovači se dali do práce. V bdělém stavu by kapitán neměl nejmenší šanci. Ale teď při svých škubavých a nevyzpytatelných pohybech křečovitě proskakoval mezi svištícími kulkami, které se v oslnivých záblescích utápěly v silovém poli vozidla nebo s šustivým čvachtáním mizely kdesi ve vyděšeném davu.
Mark v průběhu několika sekund zpřetrhal všechny rozvody pod pancéřovanou karoserií a ochranný systém vozu s kvílením přešel na interní generátor v prezidentově zadním sedadle. Neviditelná kupole nad vozem praskla a zakrvácený řidič se shroutil k podlaze zasažen výbušnou střelou jednoho ze vzdálenějších odstřelovačů. Hedvábné potahy a čalounění auta explodovaly v desítkách malých výbuchů a prezident jen vytřeštěně zíral, jak se jeho nádherný muzeální exponát pod palbou odstřelovačů mění v hromadu plsti a zohybaného plechu.
Mezitím Stone neuvěřitelně rychle prokličkovával v krupobití vířících střel, které mu především sklízely z cesty jednotlivé příslušníky prezidentovy ochranky. Myslel na jednu jedinou věc. Musí to skončit. Ať už to dopadne jak chce, ten tlak se prostě nedá vydržet. Měl pocit, že mu každou chvíli pukne hlava. To, že mu levou rukou právě projela rozžhavená výbušná střela nebylo nic proti děsivým vlnám emocí a nesnesitelným tlakům, které zaplavovaly celé jeho nitro. Skončit. Někde v skrytu duše si dokonce přál, aby měli odstřelovači lepší mušku a skončili to o trochu dříve. Ale ne. Střelci byli odsud dost daleko, armádní počítač jim vytypoval nejpravděpodobnější místa možných atentátů, a tak většinou marně ozobávali fasádu protější budovy. Jen část ze střel nalezla své cíle v prezidentovvě nejbližším okolí a to ještě většinou mezi jeho strážci či obdivovateli.

Politik seděl na zadním sedadle a zvesela kynul davům. V obličeji se mu zračila únava a do očí mu začal pomalu prosakovat nepatrný náznak pohrdání a apatie. Silové generátory, umístěné ve dveřích limuzíny, generovaly extrémí silové pole, které prý bylo schopno odolat i jadernému výbuchu. Ale kdo by to, proboha, zkoušel ? Žhavý vzduch se vířil a klokotal nad neviditelnou neprůstřelnou kopulí, která nepropustně oddělovala prezidenta od jeho obdivovatelů. Bylo slyšet každé slovo, kdokoli mu mohl pohlédnout zpříma do tváře, ale pro všechny zústával nedotknutelný.
Pro Marka ne. V paměti se mu vybavil seznam elektrického rozvodu vozidla včetně nouzových okruhů energetických generátorů. Výsledky práce desítek obětovaných solanských špionů právě přinášely své ovoce. Ještě několik sekund a prezidentův ochranný štít se stane věcí minulosti.

Mark už skoro nemohl a tak spíše tušil, než vnímal, jak mu v paži implantovaná ampulka vstříkla do žíly roztok se solanskou drogou. Zaváhal a přikrčil se. To bylo rychlé. Už to nebyl Stone. Ten přemýšlivý kapitán Stone, chladně kalkulující a vždy rozvažující všechny své kroky. Stal se z něj stroj na zabíjení. Přestal se potit a zrychlil se mu tep. Svět kolem něho, jako by se náhle zpomalil. Všechno, každý krok, každé kývnutí hlavou lidí v davu kolem, všechno trvalo neskutečně dlouho. Necítil už žádnou bolest. Někdo, komu šlápl před chvílí na nohu, se po něm tvrdě ohnal. Na kapitánově líci se objevil čerstvý krvavý šrám. Aniž se otočil, sekl svou pravou rukou směrem k nešťastníkovi a s uspokojením zaregistroval dutý zvuk pukající lebky.
Mark se prudce otočil k blížícímu se prezidentovu vozu. Taková snobská pošetilost. Prezident se tu vozil v pravém pozemském automobilu z přelomu století. Černý lak se leskl ve svitu zapadajícího slunce a temně rudé a žluté vlajky pozemské unie visely schlíple z malých žerdí na blatnících. Tak jako v těch prastarých filmech. Stone se nechal na okamžik unést vzpomínkami na studentská léta, která trávil převážně v projekčním sále university, při prohlížení filmů, o jejichž existenci neměla většina pozemšťanů už několik desetiletí ani tušení.
Droga se však připoměla velice rychle. Mark pocítil něco nového. Něco neznámého, s čím se dosud nikdy nesetkal. Byl to hlad po krvi. A měla to být krev jednoho určitého člověka. Pocítil nesnesitelné napětí, které se dalo vydržet jen velmi těžce. Musí ho zabít . Musí to udělat hned nebo snad zešílí. Podíval se znovu směrem k prezidentskému vozu.

Mark usilovně přemýšlel a bylo to na něm vidět.
" Ale no tak, Marku. Pořádně si prezidenta prohlédni. Vidíš ho naposled. Příště snad možná v televizi, protože tohle je prý jeho poslední veřejné vystoupení v tomto období. Proslýchá se, že rozvědka zjistila, že ho solaňané chtějí zabít. Takový nesmysl. Vždyť za každým druhým rohem čeká podobný panák na svou životní šanci a mohli by je, pro mne, za mne, střílet třeba každý týden."
Elsa se vlídně usmála a otočila se k Markovi, ale ten se nesmál. Energickým pohybem odstrčil svoji překvapenou partnerku stranou a zahleděl se přes davy směrem k náměstí, kam mířila prezidentská limuzína. Jeho tvář se zkřivila soustředěním, když odhadoval čas potřebný ke zdolání několikasetmetrové vzdálenosti. Vyjde to. Nic jiného mu nezbývá. Z plných sil vyrazil do husté změti těl, které rozrážel hlava nehlava. Zděšené výkřiky nebral na vědomí a bezohledně postupoval stále vpřed, jako přírodní živel. Ztrnulá Elsa jen beze slova zírala na spoušť, kterou před jejíma očima právě způsobil jeden z největších a nejohleduplnějších gentlemanů, jaké kdy potkala. Byla v šoku. Desítky raněných a naříkajících postav se pomalu trousily z davu. Ten však paradoxně nijak neřídl. Byly tu tisíce lidí a všichni chtěli vidět svého milovaného prezidenta. Člověka, který reprezentuje všechno dobré, co se ve vesmíru za poslední desetileté volební období událo. Člověka, který dovedl unii k prosperitě, který výhodnými smlouvami s jinými civilizacemi zajistil zásoby energie pro příští desetiletí. Člověka, který snad ani nebyl člověk. Masmédia ho povýšily na boha. Byl to symbol. Symbol síly a úspěchu. Kdo ho uvidí živého, může se tím chlubit do konce života. A to právě dnes platilo dvojnásob.

Elsa se znovu svůdně usmála. " Skvělou zprávu. Měl jsi být dnes odpoledne osobně vyznamenán prezidentem unie, viď . "
" To souhlasí. " ucedil Stone.
" Ale ty jsi o setkání s podobnými osobnostmi nikdy moc nestál, že jo ."
" To je pravda, ale prezident....."
" Vyznamenání dostaneš v zastoupení od generála Khova. V novinách to bude stejně a my máme dnešní odpoledne volné. No není to nádhera ?? "
Mark zalapal po dechu.
" Ale.."
" Ale co ? Konečně budeme mít chvíli času pro sebe. Všechny ty výslechy a vyšetřování, co ses vrátil, skončily. Teď na to můžeme společně zapomenout. Ty nemáš radost ?" udiveně se na Marka podívala a přes oči jí přelétl stín pochybností.
" Ale proč ? Vždyť mi slíbili, že prezident..."
" Protože mé slovo má svou váhu." začepýřila se Elsa. " Protože jsem se stavila v jeho organizačním týmu a vysvětlila jsem jim, jak moc pro nás znamená volný čas. Měli pochopení. Nevěřil bys, ale prezident má podobné problémy."
" Takže oni mne jen tak škrtli ze seznamu ?"
" A proč ne ? Děláš, jako by tě to mrzelo. Já tě nepoznávám. Snad ses nezačal zajímat o politiku ? "

"Co teď ?" posteskla si. "Už nikdy nebudu mít klid. Nikdy to nebude jako dřív. Proč já jsem vůbec chtěla být bohatá ?" zavzlykala a pozorně se rozhlédla kolem, kde by tuto noc mohla v klidu a bezpečně přespat.
Mark s Elsou se pomalu blížili k hustému davu, který s nadšeným jásotem vítal usměvavého a věčně optimistického prezidenta pozemské unie. Jeho obrněné vozidlo se na okamžik zastavilo, aby se hned v zápětí opět dalo do svého klouzavého pohybu přeplněnou ulicí. Jedna z maminek strhla na poslední chvíli své děcko z cesty a náhle opuštěné pestrobarevné mávátko zústalo jako němý svědek několik okamžiků ležet na rozpáleném asfaltu, než jej těžká kola pancéřového monstra zalisovala do temného povrchu silnice. Jásání neutichalo a jelo se dál.
Elsa se na Marka usmála.
" Mám pro tebe dobrou zprávu. "
Stone se skepticky podíval své partnerce do očí. Neměl rád překvapení a většina překvapivých zvěstí od jeho krásné přítelkyně pro něho mívala dost nepříjemné důsledky. Na mysli mu vytanula vzpomínka, jak mu Elsa před lety jen tak mimochodem při večeři v restauraci řekla, že banka, do které si devět let poctivě ukládal své úspory z SDPP, právě zkrachovala. Hezká zajímavost. A v novinách to vyšlo až druhý den. Elsa prostě věděla vždycky všechno z první ruky. Byl upřímně zvědav, co to bude tentokrát.
Znovu si ji prohlédl. Ne, dítě s ním asi nečeká. To by se tvářila jinak. Na povýšení to taky nevypadá. Nic slavnostního. Zase ten její svůdný smích. Na co tak asi může právě teď myslet ? Hlavně ať ho nenapíná dlouho. Rozhodl se, že se zeptá.
" Jakou zprávu ? "

Vyklopila bubínek. Nabitý ostrými. Cukla rukou a chladný mechanismus s cvaknutím zapadl na své místo. Natáhla kohoutek a přikrčila se k zemi.
Čekala. Dlouho čekala. Žádné další výstřely se neozývaly a Elsa se již začínala pomalu rozhodovat, jestli by neměla opustit svůj úkryt a začít oživovat raněného Khova. Vtom z dálky zazněly blížící se policejní sirény a téměř ve stejném okamžiku vpadla do místnosti s fotoaparátem v ruce tmavá postava, která silně připomínala ninju z levných hongkongkských filmů.
Proběhl místností tam a zpátky a vypadal, jako by něco hledal. Potom, snad ze zoufalství, došel až ke dveřím a opatrně nakoukl do chdby. Elsa se pomalu zvedla ze země a po špičkách došla až k němu. V okamžiku, kdy se rozhlédl a chtěl znovu zavřít pootevřené dveře, dopadl její revolver celou svou vahou, kterou do něho vložila, na jeho zahalenou šíji a ninja, nebo kdo to vlastně byl, se shroutil na podlahu vedle Khova s přechodnou ztrátou vědomí. Něco chrčel a oči měl vytřeštěné, ale nebylo mu rozumět. Elsa roztrhla černý oblek. Hledala doklady, ale marně. Náhle jí mezi prsty uvízla malá plastová kartička, kterou se prokazovali všichni zaměstnanci jejích laboratoří při vstupu do podniku. Průhledná, bez označení, ale s miniaturním čipem.
Takže o tohle tady šlo. Byl to někdo od ní. Chtěl tedy zabít ji a ne Khova. Ten měl jenom tu smůlu, že tu právě teď byl. Škoda. To bylo naposled. Else se honily myšlenky hlavou jako o závod ještě v okamžiku, kdy u automatu v blízké stanici podzemní dráhy volala záchrannou službu. Ta byla rychlá a o několik chvil později vynášela generála i neznámého ninju na nosítkách z budovy.

Vtom zaharašil další výstřel. Tentokrát explodovala malá lampička na nočním stolku, těsně vedle její hlavy. Probrala se. Všechny příjemné pocity zůstaly kdesi daleko v minulosti a jí zbyla pouze chladná a prázdná přítomnost, bezvládná postava generála na podlaze a předtucha, že tady se svou profesí právě definitivně skončila. Neváhala ani okamžik. Překulila se přes hranu gauče a jediným skokem byla u skřčíně s líbivým oblečením, které mělo všechny možné funkce, jen ne tu, aby hřálo. Rozbitým oknem vnikal do místnosti chladný vzduch. Sehnula se a rázně vytrhla spodní poličku, která jako by do této skříně ani nepatřila. Na podlahu vypadl mastný hadr a z něho vyklouzl tmavý sportovní revolver 38 speciál, se kterým kdysi s Markem soutěžila ve střelbě. Jediný majjetek, který jí po konfiskaci zbyl. Snad až na jeden sektor výzkumného střediska někde pod zemí, ale o tom stejně nevěděla, kde je a když to z ní u soudu nedostali ani hloubkovou psychickou sondou, nechali ji jít. Pro ni to neexistovalo. Nemohla to ani použít. Ale revolver ano.

" Ne, ten nepřijde. Sesadili ho a teď už na podobné vylomeniny nemá." usmál se Khov.
" Tak to je skvělé. A co byste si přál ? Máte nějaké zprávy o Markovi ?" obrátila se k němu s nadějí v hlase.
" Nejsem tu pracovně. Jsem tu soukromě."
" Takže na relaxaci." ucedila Elsa." To bych do vás neřekla. "
" Co je na tom špatného. Vždycky jste mi byla sympatická, ale pokaždé mezi námi byly určité bariéry." zdůvodňoval generál.
" A co manželka, ta o tom ví ?"
" No, ta má slabost pro Marka a já zase pro vás. Pochopila by to."
" Cože ??" Elsa zústala tupě zírat a jen nevěřícně sledovala, jak ji generál opatrně stahuje jemnou poloprůhlednou blůzku a odhaluje její krásné a opálené mladé tělo.
" Co když se to dozví Mark ? Jak mu to vysvětím ?" blekotala.
" Je nezvěstný a já mám alibi. Právě jsem na poradě vedení SDPP." zachrčel Khov.
" Tak jo." Elsa se zvolna poddala přívalu sílící vášně, která se z generála velice rychle přenesla i na ni. Obrovitá postava šéfa SDPP ji natolik zaujala, že si ani nevšimla temné postavy, která se mihla za pootevřeným oknem a vzápětí zapadla do stínu mezi balkóny. Neslyšela ani, jak si sundavá odstřelovačskou pušku a jak nabíjí. V bouři pocitů, které ji zcela oslepily, dnes již po několikáté, byla natolik otupělá, že si ani neuvědomila, že zahřměl výstřel. Pouze udiveně sledovala, jak generálova paže, kterou měla kolem krku, s sebou náhle trhla a pak explodovala silnými proudy temné krve do místnosti. Khov se svezl z gauče a dopadl na podlahu, kde v zápětí ztratil vědomí.

Zpoza dveří se ozvalo enrgické zaklepání a mohutný stín promítaný skrz matné sklo výplně lucernou před vchodem dával tušit, že ten, kdo přede dveřmi stojí, má vyloženě gorilí postavu.
Elsa s sebou cukla. Tyhle nenadálé příchody klientů jí nedělaly vůbec dobře. Za těch několik let pohodlného života si zvykla, že všechno dění ve svém okolí organizovala sama, nebo se na něm alespoň výrazně podílela. Tady to bylo něco jiného. Připadala si jako hříčka v rukou osudu. I když to bylo občas docela zajímavé.
"Vstupte." pronesla nejmilejším hlasem, kterého byla schopna a zvědavě se zadívala ke dveřím. Vzápětí málem omdlela leknutím.
"Dobrý večer." do dveří vstoupil generál Khov. Usmíval se na Elsu a ta absolutně netušila, jestli sem přichází jako starý přítel, jako nadřízený jejího milého Marka a nebo jako náruživý zákazník, kterého zvědavost donutila jít se podívat na novou hvězdu podniku.
"Dobrý večer generále. Co si dáte ?" plavně se natočila k baru a vytáhla generálovu oblíbenou značku, které dával přednost na všech bujarých večírcích, pořádaných za asistence SDPP.
" Jste bystrá." usmál se Khov, který nikdy netušil, že Elsa v průběhu oslav a přípitků registruje i to, co si který z hostů nalévá. Znovu si ji prohlédl od hlavy až k patě tak důkladně, že by se i otrlá zaměstnankyně podobného podniku začervenala. S Elsou to však ani nehnulo. Zasmála se.
" To jsem. Ale jak se tak na vás dívám, nejsem si vůbec jistá, proč jste sem přišel. Že by náhodou ?"
" Ne, to ne. Já sem chodím pravidelně a tak jsem si řekl, že se za vámi stavím."
"Hmm..." odtušila Elsa. "A to mi tady slibovali absolutní diskrétnost. To je ale kšeft."
"Nic si z toho nedělejte. To vím jen já. "
" A za chvíli je tady i admirál Neumann, že jo.."