Během jediného úderu srdce jeho duchovní oko přeletělo pustiny Chaosu tak blízko vlivu té polární ohavnosti, jak si jen troufl. Viděl obrovské pluky bojovníků v černé zbroji tábo¬řící na chladných pláních a hordy ohyzdných rohatých bestií, které je následovaly. Zkoumal mohutné proudy energie Chao¬su, hnané vichry magie, ale neviděl nic, co by mohlo způsobit narušení jeho ostrovního domova. Nicméně ta mohutná vojska ! byla znepokojující. Byla větší než cokoli, co by slábnoucí moc elfů mohla zvládnout, a přitom věděl, že je to jen malá část shromažďujících se temných sil.
Vyslal kouli obloukem po obloze k prastarému městu Praag a viděl, že je dosud v ruinách, i když se ho lidé usilovně snaží znovu postavit. Bylo zajímavé, že tam byli i trpaslíci. Zdálo se, že dávní nepřátelé jeho národa přišli v hodině nouze lidem na pomoc.
Nechal své oči prodlévat nad mohutnou citadelou, zaha¬lenou kouzly, kterými nedokázal proniknout ani on. Uvažoval, ! co je skryto v hlubinách pod opevněnou věží. Jaké staré tajemství žene armády Chaosu na tohle místo znovu a znovu? Jaké starobylé kletby nutí lidi obnovovat toto strašidelné město navzdory nekonečnému cyklu ničení? Tyto úvahy byly zajíma¬vé, ale nikam nevedly. Jen to potvrzovalo to, co slyšel - ve Starém světě probíhala největší dobyvačná válka za celá sta¬letí. Obával se, že na její zastavení bude třeba víc než síla lidí a trpaslíků.
Zvedl zorný úhel výš, dokud pod ním neležela křivka spí¬cího světa. Linie moci proudily nocí jako obrovská pavučina. Viděl je i skrz bílé vířící spirály mraků. Pozorně je sledoval a hledal vodítko, až je nalezl. Ze severního ostrova Albion byly linie moci, obvykle proudící k Ulthuanu, velice slabé. Občas zablikaly a zbledly. Občas zazářily jasněji a přes moře směrem k ostrovnímu kontinentu letěly mohutné pulzy energie. Z pustin Chaosu se řítily pulzy moci směrem k Albionu a tam mizely. Z Albionu se proudy hnaly dál ve vlnách směrem k Cí¬sařství, Bretonnii a Ulthuanu.

Přejel rukama po kouli. Obal z kovových pásů se stáhl do sebe a odhalil tak mléčně bílý drahokam pulzující vlastním bílým světlem. Teclis pronesl vyvolávací slova, která nalezl na svitku z doby vlády Bel Korhadris, téměř tři tisíce let stará, a na povrchu se roztančila světélka. Luskl prsty, čímž rozsví¬til svíce z halucinogenního kadidla, destilovaného z listů černé¬ho lotosu. Zhluboka se ho nadechl a plně otevřel své magické smysly. Cítil, jak je jeho zrak nasáván do hlubin krystalu. Po dlouhou dobu se nic nedělo. Viděl jen tmu, slyšel jen ztlumený tlukot svého srdce. Pokračoval ve vyvolávání, bez námahy prováděl kouzlo, jehož ovládnutí by nižšímu mágovi trvalo celý život.
Nyní se zdálo, že se jeho vidění vznáší nad Ulthuanem. Viděl dokonale i ve tmě a mohl pozorovat věci viditelné pouze mágům. Viděl proudy magie spoutané strážními kameny, které držely celý kontinent nad vlnami. Byl vyzdvižen starší magií již před milénii a nyní potřeboval tutéž magii, aby se nepotopil pod hladinu moře. Ve snech mluvil s těmi, kteří tato kouzla udržovali. Věděl, že to je to nejdůležitější. Viděl drobné zá¬blesky, což byli jeho kolegové — mágové, kteří prováděli kouz¬la, složitou strukturu zaklínadel splétanou mistry nejmagičtěj¬šího národa světa.
Cítil trhlinu v proudech magie, a tak vyslal své vědomí směrem, odkud pocházela. Daleko na severu vycítil ohavnost, která čekala na nejvzdálenějším pólu. Pulzovala energií, už ne nečinnou, ale slibující konec světa. Dosud se ještě plně neprobudila, ale přesto...

Pohyboval se místností kolem výklenků, vzniklých na jeho rozkaz, kde ukrýval svoje tajemné nástroje a pečlivě seřazené svazky ve stovce jazyků, živých i mrtvých. Nakonec našel to, co hledal - podivný přístroj, který téměř přede dvěma staletími vykopal v ruinách prastarého kitajského města. Masivní koule z bronzu pokrytého měděnkou, na níž byly vyryty podivné runy připomínající práci dekadentních obyvatel Lustrie.
Teclis se posadil se zkříženýma nohama před koulí Osudu a jal se hloubat o svém snu. Zdál se mu už potřetí během necelého měsíce, pokaždé živější a jasnější než předtím. Ale tentokrát k němu poprvé pradávní promluvili. Opravdu mluvil s duchy svých předků-čarodějů, jež chránili jeho zemi? Oprav¬du sáhli skrz bariéry, které je spoutávaly, a hovořili s ním? Za¬trpkle se usmál. Věděl, že sny mohly být poslány, aby varovaly nebo ublížily, ale zároveň věděl, že někdy skrz sny hovoří jen vlastní podvědomí, které tak dává tvar strachu a intuici. Nebo se ho přátelské síly či jeho vlastní nejhlubší instinkty pokoušely před něčím varovat - nebylo důležité, co to bylo. Musel jednat.
Nepotřeboval být mocným čarodějem, aby věděl, že ve světě je něco špatně. Zprávy od Orlích kapitánů hovořily o ka¬tastrofách ve vzdálených zemích. V Kitaji váleční páni povstali proti Mandátu nebes. V Arábii fanatik, jenž si říkal Prorok zákona, štval místní lid, aby očistil svou zemi od zla... a jeho definice zla zahrnovala kohokoli, kdo není člověk. Ve městech podzemní říše se hemžili skaveni. Vojska Černokněžného krá¬le opět táhla Ulthuanem. Armády elfů se shromažďovaly k ces¬tě na sever, aby se jim postavily, a elfí flotily neustále hlídko¬valy v severním moři. Před měsícem byl povolán do Lothernu, kde dvůr krále Fénixe probíral tyto události. Výsledkem jed¬nání byla výzva k přípravám na válku.

Věděl, že přichází temná doba. Nebyl vhodný čas ignorovat sny. Navíc se dávno naučil, že dělat něco takového je nemoud¬ré.
nejhlubších sklepeních pod domem měl ve své pracovně
útočiště. Když vešel dovnitř, pronesl slovo moci. Ochranná
kouzla se okamžitě objevila na svých místech. Vzduch se chvěl
ovládanou mocí. Ani nejsilnější démon by skrz ně nedokázal [
proniknout.
nádobě s konzervační kapalinou se pomalu pohyboval
homunkulus a dělal na něho obscénní gesta, jak kulhal kolem.
Tvor nebyl ze svého domova zrovna nadšený. Na krku mu
pulzovaly drobné žábry. Jemná kožená křídla vířila kapalinu,
až se zamlžila. Ztuhl uprostřed gesta, když se na něj mág chlad¬
ně usmál. Jen málo tvorů v tomto světě i mimo něj mělo dost
odvahy ho dráždit, když nebyl v dobré náladě.

Okamžitě usnula vedle svého dvojčete. Pokrčil rameny a přál si, aby také dokázal tak tvrdě usnout. Věděl, že to bez pomoci magie už nikdy nedokáže a že to je něco, co si už nemůže dovolit. Dopadl na něj přechodný pocit viny, že takhle zachází s elfem, ale doba byla podivná a zlá, takže potřeba bez¬pečí byla nadřazena všemu. Dávní nepřátelé se pohnuli. Staří bohové se probouzeli. Každé orákulum a věštec odsud až po dalekou Kitaj předpovídali zkázu. I jeho vlastní hvězdné tabul¬ky hovořily stejně. Napil se trpkého vína. Lehce mu sklouzlo do žaludku.
Na pokyn ruky jeho šaty přelétly místností a ovinuly se mu kolem nahého těla. Nazul si pantofle vyrobené z nejjem¬nějšího kitajského hedvábí. Natáhl ruku a hůl mu do ní sama vskočila. Vybelhal se z místnosti v domě svých předků do chladných chodeb plných ozvěn. Mířil do pracovny, kde bude dělat to, co vždy, a hledat útěchu v poznání. Několik starých sluhů, kteří byli dosud vzhůru, se mu klidilo z cesty. Podle jeho zamračeného výrazu si domysleli, že nejlepší bude nerušit jeho snění.

Zdálo se, že se strašlivé, přízračné postavy vzdalují, a byl tomu rád. Nechal by je jít, ale věděl, že sem byl přiveden z nějakého důvodu.
„Proč jsem zde?" vykřikl. Zdálo se, že jeho slova zní ozvě¬nou v nekonečných jeskyních a ozývají se znovu do vzdále¬ných věků.
„Staré hradby padají. Stezky Prastarých jsou otevřeny. Proti nim Tkanivo neudržíme."
„Co mám udělat?"
„Najdi zdroj porušení řádu. Najdi Orákulum Pravdomluv¬ných. Řekne ti, co potřebuješ vědět. Zavři prastaré cesty. Jdi rychle a jdi sám. Spojence, které potřebuješ, najdeš cestou a v nejneočekávanější podobě. Zbývá málo času. I tento vzkaz nás oslabuje a my si musíme uchovat tu trochu síly, co nám zbývá."
Už když ta slova zněla z hlubin nekonečna, hlas slábl. Za¬chvátil ho strach.
Arcimág Teclis se posadil a stáhl hedvábné přikrývky z na¬hých těl svých společnic. Pokrýval ho studený pot; cítil jej i přes pižmový parfém obou kurtizán.
„Co se děje, můj pane?" zeptala se Shienara. V krásném úzkém obličeji měla vepsánu starost. „Co tě trápí?"
„Nic," zalhal, vstal z postele a odkulhal přes pokoj. Sáhl po číši a křišťálové karafě s vínem ve tvaru draka.
„Zase ty sny, ty noční můry?"
Střelil po ní ledovým pohledem. „Co víš o nočních mů¬rách?" zeptal se.
„Mluvíš ze spaní, můj pane, a tlučeš kolem sebe, a tak jsem si domyslela..."
Podíval se na ni dlouze a tvrdě. Jeho nepřátelé by bohatě zaplatili, kdyby jim tohle pověděla.
„Žádné noční můry nemám," řekl a sáhl pro svou moc. Na rozdíl od snu teď do něj proudila plnou silou. „Nebyly žádné sny. Na něco takového bys měla zapomenout."
Po krásném obličeji jí přeběhla lehká prázdnota, jak kouzlo začalo účinkovat. Podívala se na něho a škádlivě se usmála. „Spi," řekl jí, „až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat."

Stínové postavy kolem něj tančily v rituálu, který nesměly zastavit, jinak by způsobily zkázu světa. Byly podobné přízra¬kům, pohyby měly pomalé a trhavé, jako postavičky v hodi¬nách vyrobených trpaslíky, kde mechanismus už pomalu do¬chází. Věděl, že kdysi to byli elfové, největší čarodějové své I doby, kteří se obětovali pro svou zemi a svůj lid.
„Buď pozdravena, krvi Aenarionu," pronesl pradávný hlas, suchý, plný prachu, v němž však dosud zůstal slabý rytmický přízvuk Caledorských hor.
„Buď pozdraven, Pane draků," odpověděl, neboť si byl dobře vědom, proti komu stojí. Uvažoval, jestli to je sen, přes¬tože věděl, že není.
„Takže živí na nás dosud vzpomínají?" pronesl hlas.
„Vzpomínají a ctí vás."
„To je dobře. Je to jistá splátka za naši oběť." V hlase by¬lo víc než jen stopa sebelítosti. Pomyslel si, že není těžké to chápat. Zřejmě by se také litoval, kdyby byl po pět milénií polapen ve středu velkého víru a snažil se udržet síť kouzel, díky nimž ostrovní kontinent plul na vodě.
Scéna se zamihotala jako odraz na hladině neklidné vody.

Vlna stokrát vyšší než nejvyšší muž se mu tyčila nad hlavou, připravena se zlomit. Na okamžik pohlédl do očí lapené moř¬ské nestvůry. Cítil s ní jistou spřízněnost. Pak se jí otevřela obrovská růžová tlama, zatřpytily se zuby dlouhé jako meče a gigantická vlna se valila vpřed, aby se ohromnou, nezadrži¬telnou silou rozbila o zeď.
Převalila se přes něho, drtila jej, topila jej, táhla jej do hlu¬bin, zatímco se hnala vpřed, aby smetla poslední a největší město elfů z povrchu planety.
Najednou se ocitl kdesi, na nějakém místě, jež nebylo mís¬tem, v čase mimo čas. Byly tu nějaké postavy, ani živé, ani mrtvé, ale všechno to byli mocní mágové. Do tváří se jim vryly celé eony bolesti a strachu z bitvy, v níž by neměl bojovat žádný smrtelník. Dokonce i on, který byl mezi čaroději tohoto světa považován za mocného, byl vystrašený silou magie, jež ho obklopovala. Co víc, byl vyděšen tím, kde a kdy byl, proto¬že to dobře věděl.

Země se otřásla.

Všude kolem ječeli lidé. Obrovské budovy se chvěly. Sochy bohů vypadávaly z výklenků ve svatyních prastarých chrámů a tříštily se na tisíce kousků, zatímco se země zmítala jako umírající had. Běžel ulicemi pradávného města. Viděl děs na tvářích svého lidu. Míjel rozpadající se domy, kde vyschlí duchové dřívějších majitelů tence drmolili strachy. Před ním se rozkýval mocný sloup Mořského cestova¬tele a pak se zřítil. Král Fénix sletěl ze svého vysokého bidýl¬ka. Jeho natažená ruka jakoby zamávala hrůzou, když padal k zemi.
Když doběhl na vysoké kopce shlížející na mocný přístav, pohled na vrcholky lemující město mu řekl to nejhorší. Hory planuly světlem neovladatelné divoké magie. I na tuto vzdá¬lenost cítil její nespoutanou moc. Věděl i bez věštění, že se s jeho zemí i lidem děje něco velmi, velmi špatného.
Nějak - ani nevěděl jak - se dostal na vrchol silné zdi střežící po celé věky přístav. Podíval se na more a uviděl to, čeho se nejvíc bál. Přibližovala se mohutná vlna, dvakrát vyšší než zeď, hnaná silou schopnou smést město. Uvnitř vlny řvaly a burácely mořské obludy vyzdvižené z hlubin kolem ostrova, které se snažily osvobodit. Síla, jež by dokázala rozbít i tu největší loď během několika okamžiků, byla nicotná v sevření hrozivé tsunami.
Věděl, že je to marné, že není způsob, jak by tohle mohli přestát. Stejně se však připravil tomu vzdorovat, povolal všechnu svou moc, připravil nejmocnější ochranná kouzla — ale nic se nestalo. Věděl, že to tak musí být. Moc do něho teď vtékala potůčkem, zatímco dřív to byl silný proud.

„Ukázalo se, že Sylvánie je doupě hrůzy. Strašlivé události na hradě Drakenhof nás naplnily smutkem a strachem. Zabránili jsme nástupu nesmírného děsu, ale zaplatili jsme vysokou cenu. Od bojů a utrpení jsme si neměli odpočinout. Sotva jsme přemohli našeho nemrtvého protivníka, zjistili jsme, že jsme se zapletli do dalšího, ještě nebezpeč¬nějšího dobrodružství, které mělo obsahovat titánské dědictví dávno vymřelé rasy, střet s největším žijícím čarodějem této doby a tohoto světa, stejně jako menší boje s protivníky strašlivějšími a vražednější¬mi než téměř všichni, se kterými jsme se dosud setkali. Při tomto dobrodružství jsem se měl naučit o tajné historii našeho světa víc, než jsem kdy toužil znát. Moje duše i život byly v největším ohrožení. Dokonce i teď, když vzpomínám na tyto děsivé události, mne udivuje, že jsem zůstal naživu. Mnoho mých společníků takové štěstí nemělo..."

Toto je temný věk,

krvavý věk, věk démonů a magie.
Je to věk boje, smrti i konce světa.
Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také
věk mocných hrdinů, smělých skutků
a velké odvahy.
V srdci Starého světa se rozprostírá Císařství,
největší a nejmocnější království lidí.
Je známé svými mechaniky, čaroději, obchodníky
a vojáky. Je to země vysokých hor, širokých řek,
tmavých lesů a rozlehlých měst.
Na trůnu v Altdorfu vládne císař Karl Franz,
duchovní potomek Sigmara, zakladatele této země,
jenž vládne i jeho magickým kladivem.
Ale tyto civilizované časy již minuly.
Křížem krážem po celém Starém světě,
od knížecích paláců Bretonnie po zasněžený Kislev
na dalekém severu, zní válečný hřmot. Ve vysokých
Horách na konci světa se shromažďují kmeny orků
k dalšímu útoku. Lupiči a odpadlíci plení divoké
jižní kraje Hraničních knížat. Mluví se o krysácích,
skavenech, kteří vylézají ze stok a bažin po celé
zemi. A v severní divočině vládne hrozba Chaosu
neustále - démoni a bestie zrůdně pokřivené
nečistou mocí Temných bohů.
V blížícím se čase bojů potřebuje Císařství hrdiny
více než kdykoliv dřív.

Pak řekl Bůh:

„ Každý z vás vlastní jeden díl mojí myšlenky. Nesmíte tuto svojí část zaměňovat s celou mojí myšlenkou, ani si nesmíte přát zaměňovat jednotlivé díly navzájem, neboť každý z vás je dokonalý. To ale nepoznáte dřív, dokud nebude všech vás JEDNO. A teprve potom bude zjevena každému jednomu z vás celost mojí myšlenky.“

Děti odešly, rozhodnuty učinit to nejlepší, aby byl každý z nich hoden svého daru. Ale přesto žádné nerozumělo svému úkolu ani svému daru. A když zmateny přišli k Bohu zpět, řekl jim „ Každý z vás věří tomu, že dary druhých jsou lepší a proto vám dovoluji vyměnit si je.“ V tom okamžiku bylo každé dítě nadšeno, když uvážilo všechny možnosti svého úkolu. Ale Bůh se usmál a řekl: „ Budete se ke mně ještě mnohokrát vracet, abych vás zprostil vašeho úkolu a pokaždé vašemu přání vyhovím. Projdete nespočetnými inkarnacemi dokud nesplníte úkol, který jsem pro vás zamýšlel. Dávám vám na to nekonečně mnoho času, ale až po splnění tohoto úkolu smíte být zase u mne.

Od tebe STŘELČE, požaduji, abys lidi rozveseloval, protože uprostřed nepochopení mého záměru a mojí myšlenky zatrpknou. Přijdeš do styku s mnoha životy, byť i jen na okamžik a v každém životě vycítíš neklid. Dávám ti dar nekonečného nadbytku, abys byl schopen se vysoko vyvinout a sám svítit do temných koutů.

Od tebe KOZOROHU, požaduji pot tvé tváře, aby se lidé od tebe naučili práci. Nemáš lehký úkol, protože kříž lidstva spočine na tvých ramenou. A za břímě tvých strázní vkládám zodpovědnost za člověka do tvých rukou.

Tobě VODNÁŘI, dávám představu o budoucnosti, aby tvým prostřednictvím lidé mohli vidět i jiné možnosti nově. Poznáš bolest osamělosti, neboť ti nedovoluji personifikovat svou lásku. Ale za to, že zjevíš lidem nové možnosti, měj ode mne dar svobody, abys lidstvu mohl ve své svobodě stále sloužit, kdykoli tě bude potřebovat.

Tobě RYBO, ukládám úkol nejobtížnější ze všech. Máš shromažďovat starosti všech lidí a vrátit jim je. Utrpení, které na sebe bereš je následkem lidského nepochopení moji idee a mého záměru. Ale ty s nimi máš mít slitování a dát jim možnost, aby to zkusili ještě jednou. Za tento obtížný úkol dostáváš ode mne dar ze všech největší. Budeš jediným z mých dvanácti dětí, které mi bude rozumět. Avšak tento dar patří tobě jediné. Kdykoli se zkusíš podělit o něj s druhými, nebude ti nasloucháno.

Tobě BLÍŽENČE, dávám otázku bez odpovědi, abys všem pomohl přinášet vstříc porozumění tomu, co se kolem člověka děje. Nikdy nebudeš vědět proč lidé mluví nebo naslouchají, ale v hledání odpovědi nalezneš dar vědění.

Tobě RAKU, ukládám úkol učit lidi citu. Přeji si, abys lidi rozesmával a rozplakával, aby všechno co vidí a myslí dosáhlo vnitřního bohatství. Za to dostaneš ode mne dar rodiny, aby se tvé bohatství rozmnožilo.

Tobě LVE, dávám za úkol, abys zjevil světu mé stvoření v celé jeho slávě. Musíš se však vystříhat pýchy a být vždy pamětliv toho, že to je mé stvoření a nikoli tvé. Neboť kdykoli na to zapomeneš, ztratíš úctu lidí. Budeš se velmi radovat ze své práce, kdykoli ji řádně vykonáš. Za to měj ode mne dar cti.

Ty PANNO, dostáváš ode mne úkol zkoumat vše, co člověk s mým stvořením učinil. Máš důkladně zpytovat a propátrávat jeho cesty a upozorňovat ho na omyly, aby se tvým prostřednictvím mohlo stvoření zdokonalovat. Za to ti dávám dar čistého a jasného myšlení.

Tobě VÁHO, dávám za úkol sloužit tomu, aby se člověk rozpomněl a uvědomil si své povinnosti k bližnímu, a také, že se může naučit spolupráci a nesobeckosti a také posuzovat svoje jednání z jiného stanoviska. Přenesu té na všechny strany a do všech míst, kde panuje nesoulad a nerovnováha. Za tvou namáhavou práci ti daruji lásku.

Tobě ŠTÍRE, dávám obtížný úkol. Budeš schopen znát smýšlení člověka a cesty lidského ducha. Ale nedovoluji ti mluvit o tom, co poznáš. Často budeš trýzněn svými poznatky a ve své bolesti se ode mne odvrátíš. A tak zapomeneš, že to nejsem já, kdo ti působí utrpení, ale že je to nepochopení mého záměru a moji myšlenky. Uvidíš z člověka tolik, že v něm rozpoznáš zvíře! A budeš muset tolik bojovat s jeho zvířecím pudem v sobě samém, že ztratíš svou cestu z očí. Až se pak konečně ke mně nevrátíš, budu mít pro tebe nejvyšší dar cílevědomosti.

ALEGORIE

A bylo ráno, když Bůh stanul před svými dvanácti dětmi a vložil do každého z nich semeno lidského žití. Děti k němu přistupovaly jedno po druhém,
Aby přijaly své dary.

Tobě BERANE, dávám jako prvnímu své sémě. Máš tu čest je rozsévat. Každé semínko, které zaseješ, ať se v tvé dlani milionkrát rozmnoží. Nebudeš mít času vidět semeno růst, neboť všechno co zaseješ, zrodí opět nové, které musí být zasazeno. Budeš první, který pronikne mojí myšlenkou lidským duchem. Ale tvým úkolem není ani se této myšlence přiblížit, ani tázat se na ni. Tvůj život je čin a jediný čin, který ti ukládám jest: Začni tím, že oznámíš člověku mé stvoření. Za tvou dobrou práci ti daruji cnost sebeúcty.

Tobě BÝKU, dávám sílu něco z tohoto mého semene vytvářet. Tvůj úkol je veliký a vyžaduje mnoho trpělivosti, protože musíš vždy dokončit započaté – sice bude semeno odváté větrem. Tvým úkolem není tázat se po příčinách, nebo měnit své mínění v půli cesty, ani spoléhat se na druhé v tom, co od tebe žádám. Za to ti daruji sílu. Užívej jí moudře.

Zvonečkem

probudíme spícího otce, on místo nablýskaného pokladu uvidí jenom hromadu špinavého haraburdí a vrátí se domů. Doma od něj dostaneme zlomenou vařečku. V domě zmizí dračí matka, můžeme se nyní dostat k oknu. Začínáme znovu u stromu s dutinou. Zbývá nám vyřídit si to s kouzlenou hůlkou Evelýnou. Zajdeme za obrem zjistit recept na vaření likvidační polévky, dostaneme od něho plesnivý slepičí bujón, poradí nám, že potřebujeme ještě skřetí ponožku. U skřetů ale zjistíme, že mají strašlivě zasukované tkaničky, takže jim nejdou sundat ani boty. Zajdeme za komediantem, použijeme na něj scénář, přemluvíme ho, aby nás vzal na zkoušku jako pomocníka, on nám dá klíč od své truhly, v truhle nalezneme fakírskou píšťalu. U skřetů zahrajeme na fakírskou píšťalu jak to dělávají krotitelé hadů na Orientě... a rozvážeme tak zasukované tkaničky! Ponožka je naše. Do polévky na plotně v dračím domě vhodíme slepičí bujón a skřetí ponožku, zlomenou vařečku vyspravíme provázkem a polévku pořádně pomícháme; začne z ní utíkat silná vůně, která má přilákat hůlku Evelýnu. Musíme ale ještě zajistit, aby vůně unikala opravdu všemi směry- na okno připevníme kliku a okno otevřeme. Odejdeme na chvíli pryč a když se vrátíme, objevíme doma hůlku Evelýnu, přitaženou lahodnou vůní polévky. Automaticky již proběhne likvidace kouzelné hůlky v polévce.

Zajdeme za obrem

a vezmeme špagátek a ozubené kolo z obrova mlýnku. Zajdeme za lenochem, dáme do přístroje kvasnice a opravíme přístroj ozubeným kolem. Za odměnu nám náleží lahvička s leností. Zajdeme k šipkovníku, vylijeme lenost na červa, vyraší zelené šipky. Zajdeme do hor, upustíme list, který bude nadnášen větrem. Vítr, který jsme po jeho osvobození nemohli najít, bude díky listu opět viditelný. Promluvíme s listem-větrem, on odvane od šipkovníku mraky a zelené šipky uzrají a spadnou na zem. (Předchozí dvě procedury, likvidace červa a odvátí mraků, mohou proběhnout i v opačném pořadí.) Zajdeme k šipkovníku vzít šipky, zaneseme je šipkaři do lesa. Šipkař půjde trénovat na most, bude si myslet, že na mostě stále stojí trolova dřevěná atrapa běžně používaná jako terč na šipky. Hodí šipku do trola, půjde ji vytáhnout, trol se naštve a dá mu do nosu. Pokud jsme předtím promluvili se šipkařem o jeho síni tradic, jistě teď víme, že má šipkař u sebe zvoneček, a půjdeme zjistit na místo incidentu, jestli náhodou nevypadl šipkaři z kapsy. ...byl tam!

S tričkem

pospícháme za rytířem, jak je triko zalepené od smůly, půjdou jím dobře slepit rytířovy nohy. Zajdeme dovnitř jeskyně a protože teď našemu otci přestalo cinkat v uších, usnul. Zajdeme před šipkařův dům a nyní s dostatkem munice vystřelíme prakem na ptáka. Až napotřetí ptákovi rupnou nervy a přestěhuje se s hnízdem na komín. Vezmeme ze země list, který spadl ze stromu při našem druhém pokusu. Uvnitř šipkařova domu nabereme na uříznutou skřetovu bradku trochu sazí a v dračí jeskyni pomocí nabraných sazí ušpiníme dračí poklad. Teď ještě nějak probudit dračího otce...

Také proskoumáme maketu

děla a vezmeme trubku. Vrátíme se zpět do dračí jeskyně, s otcem si zamuzicírujeme - on několikrát hrozivým způsobem zatroubí na trubku a rytíři před jeskyní se roztřesou kolena ještě o něco víc. Pokecáme s rytířem a z jeho brnění vypadne lesklá součástka. Zajdeme na most, kde je nyní skutečný trol, pokecáme s ním a chceme po něm jeho tričko, které nám odmítá vydat. S pomocí lesklé součástky na trola vyšleme několik prasat, zahřejeme mu záda, ještě jednou s ním pokecáme, on usoudí, že teď je mu už konečně opravdové vedro a předvede striptýz. Wow, máme tričko!

Mravence

dáme pod ležícího trola, on půjde hlídat na most. Na místě, kde seděl trol, sebereme kámen, máme už 3/3 munice do praku. Prozkoumáme strom, o který byl opřený a zjistíme, že je upatlaný od smůly. V hradní kuchyni otevřeme dvířka od kamen, prohrábneme oheň pohrabáčem a přiložíme suchou větev, připálíme tak trpasličí guláš. Uvidíme, jak připálený guláš nezachutná hradnímu pánovi, který rovnou nechá vyhlásit zákaz pojídání trpaslíků- a šmytec! Až trubač na hradní věži zákaz odtroubí, všimneme si, že zahodil trubku, která spadla a schovala se za maketu děla před hradem. Navštívíme ještě jednou hodovnu, mezi zbytky jídla na stole vezmeme rakvičku se šlehačkou pro žebráka. Dorazíme před hrad, ale zjistíme, že místo žebráka tam už leží pouze vybělená kostra, alespoň ji tedy prozkoumáme a vezmeme kliku od okna v dračím domku.