Zamyslela se.

Jako přechodné útočiště to rozhodně není špatné. A až se situace uklidní, tak začne znovu podnikat. Ale předtím se musí uskrovnit. Co tady není Mark, tak se cítí nějak divně. Odjakživa byla temperamentní a v určitých oblastech dost nezdrženlivá a tato nabídka přišla v tuto chvíli jako velmi vítaná kompenzace. Nebyla si ani jistá, jestli by ji dokázala odmítnout, kdyby ještě měla tolik peněz, co měla před týdnem. Lákalo by jí to. Ale odmítla by. Nemohla si to dovolit. Ale dnes ? Vždyť je to vlastně jediná možnost zaměstnání, kterou jí kdo nabídl. Tak co má dělat ? A Mark ? Ten je zatím stále ještě nezvěstný a možná, že už se ani nevrátí. Snad je to pro ně pro oba takhle lepší. Když se poznali, byla ona bohatá a on úspěšný. Kdoví, jak by mohlo vypadat takové shledání nyní.

Naše společnost Vám děkuje za popularitu, kterou díky Vaší osobě v posledních dnech získala a přestože pro Vás pravděpodobně toto období není, alespoň po finanční stránce zřejmě příznivé, rozhodli jsme se Vám alespoň částečně vykompenzovat Vaší současnou životní situaci naší nabídkou. Pokud budete mít zájem, můžete u nás již od zítřka znovu nastoupit. Za diskrétnost ručíme a žádné incidenty s fotografy se již nebudou opakovat. Naši zákazníci Váš talent jistě ocení. Blabla bla bla bla........

Přestože byla u výslechu, snažila se soustředit. Musí si určiit, co je nejdůležitější a co je až druhotné. V tuto chvíli je nejdůležitější nepřijít úplně o všechno. Alespoň jeden milión si schovat a začít znovu podnikat. Jakmile přijde o všechno, již nikdy se z toho nevybabrá a ona, její děi a jejich děti, všichni budou žít už navždy jako chudí. Mimoděk zapnula příruční diář, který jí začal okamžitě vypisovat na obrazovku překotně přicházející vzkazy a zprávy posledních hodin. Jedna horší než druhá. Samé dluhy, požadavky, výhrůžky a upomínky. Ale mezi nimi se našlel i jeden docela odlišný vzkaz. Zasmála se. Ne, nezdá se jí to. Je to skutečně vzkaz z nočního klubu na východním pobřeží. To přece nemohou myslet vážně. Ale vypadalo to tak. Přestala vnímat okolí a četla :

Samozřejmě,

že má spoustu vlivných známých a přátel. Jsou sice trochu vypočítaví, ale jinak docela příjemní. Bohužel uznávají, tak jako většina boháčů, jednu zásadu. Něco za něco. A ona jim dnes nemůže nic nabídnout. Navíc jim hrozí, že se s ní zkompromitují. Po tom, co si přečetla dnešní ranní články, o tom již ani trochu nepochybuje. Ne. Nikdo jí nepůjčí. Je sama a chudá. Bude muset jít pracovat. Ale to jenom v případě, jestli zůstane na svobodě. A právě teď to vypadá, že bude mít možná po starostech na delší dobu.
" Jestli nám okamžitě neřeknete, kde se nachází sedmý sektor výzkumného střediska, které mělo být podle výnosu soudu zabaveno kompletně dnes ráno...." předsedkyně senátu komise udělala dlouhou pauzu. " Hrozí vám dvacet let vězení pro dlužníky. Můžete považovat za zázrak, že banka požaduje na kompenzaci ztrát v souvislosti s vašimi nekrytými závazky pouze celý váš majetek a vás chce nechat volně odejít. Na vašem místě bych poděkovala panu Whitcombovi, který se vás zastal a zbytečně bych neplýtvala trpělivostí svých věřitelů." Ostrý a ječivý hlas předsedkyně se Else zavrtával do mozku jak smrtící červ. Ještě, že tento druh trestu smrti už v Pozemské unii zrušili. Jinak by si nikdy nemohla být jista dne ani hodiny, kdy se z nebe přiřítí nějaká katastrofa, která bude mít ještě horší dohru, než je ta dnešní.

Pověst

O tu jí nikdy moc nešlo. Byla cílevědomá a ctižádostivá. Ve všem, co dělala, chtěla být nejlepší. Nejlepší byla i tehdy, když ji kdosi za poloprůhledným zrcadlem v nočním podniku nevalné pověsti nafotil. Nestyděla se za sebe. Dokonce by se dalo říct, že na to, jak tam vypadá, byla hrdá. To byl zřejmě také jeden z důvodů, proč se nikdy nestarala o to, jak tyto fotografie zničit. Byl to kus jejího života. Byla mladá, stipendium nízké, ambice vysoké a dědictví v nedohlednu. A pak jí to také dost lákalo. Myslela si, že na to má. Tak proč to nezkusit. Tak to zkusila. Tehdy jí to připadalo docela zajímavé.
Ale dnes ? Právě dnes se to obrátilo proti ní. Samozřejmě, že by se ještě všechno dalo zvrátit. Možná, že ne úplně všechno, ale jistá možnost tady byla. Půjčit si. Takových sedmdesát, osmdesát miliónů dolsů a stabilizovat ceny akcií.. Začít nový výzkumný program na odstranění závad generátorů a rozjet všechny náhradní výroby, které přicházejí v úvahu. Možná, že by tentokrát byla na místě i spolupráce se Solanem. Situace je opravdu těžká. Jenže, kde vzít peníze ? Kdo jí dneska půjčí ?

Dnes, v šest hodin ráno, přišel příkaz banky k zabavení veškerého majetku a jako by ani tohle nestačilo, vytáhl na ni tisk tu podlou a zahanbující aféru z její mlhavé minulosti, kterou neodkrývala ani Markovi. Taková zákeřnost. Jindy by takovou aféru zlikvidovala hned v počátku a stačil by na to pouhý jeden jediný rychlý telefonát. Ale teď ? Už vidí, jak si agentury mezi sebou za klesající ceny prodávají její choulostivé obrázky jen proto, aby je uveřejnily na titulních stránkách svých bulvárních plátků. Jakpak by ne. Vždyť jí to tam sluší. Jen kdyby ty fotky neměly i další aktéry. Ano. Zná ty záběry. Již dvakrát ji s nimi zkoušel někdo vydírat, ale nikdy jí nestálo za to, aby je od něho koupila. Jak on, tak i ona věděli, že takové snímky nejbohatší ženy galaxie si nikdo uveřejnit nedovolí. Ale dnes byla situace jiná. O hodně jiná. A snímky již měly své kupce.

Else

se splnil její nejhorší sen. Vždycky se bála toho, že jednou zůstane chudá a opuštěná a dnes ve čtrnáct nula pět se tato hrůzná vize proměnila v holou skutečnost. Ještě stále přemýšlela, jak k tomu vlastně mohlo tak rychle dojít, ale ať si lámala hlavu, jak chtěla, příčina i její řešení se jevilo stále v nedohlednu. Možná nějaká vadná technologie. Nebo snad sabotáž ? Doufala, že už se každou chvíli probudí ze svého zlého snu, který však začínal mít až příliš realistickou podobu.
Stalo se toho nějak moc najednou. Mark byl odvolán na akci a vzápětí prohlášen za nezvěstného. Pak zachytila ten signál kódované výzvy SDPP o pomoc a informovala admirála Neumanna. Ten vyslal záchrannou misi s plukovníkem Parkerem a ta vzápětí zmizela také. Pak Neumanna odvolali. Potom Else kosmická policie vypověděla všechny smlouvy na energetické generátory. A pak se přidali i všichni ostatní. Nakonec přišel absolutní finanční krach, akcie Elsiných podniků spadly prudce dolů a už se nezvedly. Doufala. Doufala celých dvanáct hodin, že to není pravda. Marně.

Nepřetržitý hluk náhle ustal a jen vzdálenná ozvěna od členitých ploch okolních skal vracela ještě chvíli dozvuky bouře, která zde právě utichla. Rozpálený a popraskaný povrch, na němž stále ještě spočívala kovová konstrukce androida, zničeho nic lupnul a na jeho rýhované kresbě se objevila další puklina.
" Končíme. Skliďte všechno a dolů." zakončil akci velitel a sám začal se sestupem jako první. O chvíli později byl android, nebo spíše to, co z něho zbylo, zabalen do azbestového vaku a opatrně spuštěn z útesu dolů. Kromě zdevastovaných skal a štiplavého zápachu spáleného plastexu zde nezůstallo nic, co by svědčilo o definitivním konci jednoho syntetického života, kterého byly tyto skály němými svědky. Sešplhávající solaňané se postupně změnili v malé tečky, které se zvolna nořily do stínu příkrého srázu. Mezi skalisky znovu zavládlo věčné mrtvé ticho a jen vzdálené šelesty slabých hlasů prozrazovaly pomíjivou přítomnost člověka. Poté i ony odezněly do absolutního ticha a tato část podzemí se opět ponořila do svého věčného klidu.

" Teď !!"
Namodralý záblesk, který zapraskal ionizovaným vzduchem, byl mnohem silnější, než cokoliv, co kdo z přítomných kdy viděl. Síla výboje rozechvěla skalní stěnu a zasáhla naplno Rayovy energetické okruhy. Plastexová kombinéza v několika okamžicích zmizela a pod ní začaly prosvítat rozpálené pláty oceli a syntetické kůže androida. V několika křečovitých záškubech se zachvěl a pak zůstal zcela nehybně ležet. Namodralé jazyky výbojů s neutuchající vytrvalostí rozpalovaly androidovy okruhy a po dvou minutách sršení a škvířící se spáleniny již nikoho nenechávaly na pochybách, že je skutečně a definitivně po všem. Z Raye zbyl jen vyhaslý a dočerna ožehnutý skelet, se kterým však měli solaňané do budoucna velké plány.
" Dost !!"

Syntetická krev.

To nic neznamená. Pořád platí plná pohotovost !" křikl šéf oddílu ke svým kolegům, kteří se jeden po druhém odlepovali od skalní stěny a přeskakovali na vyvýšenou plošinu, kde stál a velel celé akci.
"Generátor sem !" Vyštěkl a otočil se zpět k androidovi.
Skupinka s těžkou výbavou začala pomalu smontovávat jakési energetické monstrum. Přestože pod tíhou jednotlivých segmentů vrávorali z posledních sil, za pár minut sesadili poslední díly k sobě. Zelené ukazatele na palubní desce generátoru se rozzářily do prostoru, přičemž vrhaly ostré světlo i na napjaté výrazy techniků, kteří androida s těžce skrývaným strachem stále ještě obcházeli ve velkých kruzích.
" Namiřte to na něj a dejte tam maximum. My už mu tu jeho osobnost vykouříme z lebky." ucedil velitel a kysele se usmál do videokomunikátoru na přihlížejícího Sargu. Ten jeho snahu ocenil mírným kývnutím hlavy.

Zatímco většina techniků, kteří rozpačitě postávali kolem poblikávajícíéch terminálů skrytě a v některých případech i otevřeně záviděla vítěznému šťastlivci, Sarga nechal zformovat pohotovostní četu. Skupinka vědců a vojáků urychleně opustila místnost a o několik okamžiků později se i se svým těžkým a složitým technickým vybavením vydala vzhůru po strmé skalní stěně. Horolezecký výcvik byl nezbytnou podmínkou pro službu v této oblasti a dnes se konečně po letech ukázala opodstatněnost tohoto požadavku jako oprávněná. Těžké technické vybavení pro případ, že by snad android přeci jenom zmobilizoval všechny své síly a pokusil se o odpor, dávalo jednotce pořádně zabrat. Ale i přes nepříjemnou gravitaci, která zde byla alespoň o poznání menší nežli na mateřské planetě, se po čtvrt hodině usilovné dřiny konečně vyhoupl velitel jednotky přes ostrý skalní okraj, několik centimetrů od mírně krvácející Rayovy bezvládné hlavy.

Šéf směny se nervózně nakláněl nad terminálem a překotně kontroloval rozsah poškození androidových funkcí. Mezitím se v pravém spodním rohu obrazovky objevilo jméno autora úspěšného destrukčního programu.
Sarga se konečně osmělil. " Takže ??"
Technik se zvedl od monitoru a s ulehčením se usmál.
" Můžeme si ho jít sebrat, generále. Leží na převisu skalní stěny a jestli ho oživíme do třiceti minut, bude opět plně funkční, ale tentokrát pro nás."
Generál si oddychl, potřepal nejrychlejšímu šťastlivci rukou a už vydával instrukce k vyslání záchranného týmu.
Nadšený úspěšný technik spokojeně odcházel z místnosti, pronásledovaný nenávistnými pohledy svých kolegů, přičemž ani on, ani nikdo z ostatních přítomných, s výjimkou Sargy, netušil, že se právě vydává na dalekou cestu do naprosté izolace a že bude nejšťastnějším člověkem ze všech lidí, až se mu po půl roce zase poštěstí přijít zpět do práce mezi normální lidi s jejich normálními problémy. Luxusní dovolená nakomandovaná tajnou službou má tu nevýhodu, že vás luxusní androidi obsluhují a uspokojují ve všech směrech, jsou ochotní, nápadití, sympatičtí a přátelští, vaše partnerka je krásná a svůdná, ale když si s někým chcete normálně popovídat, je to jako kdybyste narazili na zeď. Zdvořilé odmítnutí, nechápavá gesta nebo změna témat jsou spolehlivé metody, které vás odradí, pokoušet se napříště zapřádat hovory nežádoucím směrem. Směrem, kterým byste mohli časem vyzradit třeba i něco velmi nevhodného. Jen se hezky uvolněte a poddejte se příjemné iluzi, že máte všechno, co můžete mít. Ostatní si to o vás určitě myslí taky, tak tomu věřte.

Ray

se naprosto uvolnil a chvilku vychutnával opojný pocit absolutní svobody. Svoboda. To slovo v něm vždycky vzbuzovalo podivné pocity. Mnoho lidí prý pro ni umíralo, davy v ní věřily, ale co to vlastně je, na tom se nikdy nikdo neshodl. Pro každého to slovo mělo zcela jiný význam. Pro spoustu lidí byla svoboda pouhou iluzí. Ale stačila. Každý je svobodný, ale jen do určté míry, než mu někdo začne stát v cestě. Ale to se androidovi nestane.
Pocítil svobodu absolutní, nehmatatelnou a všeobjímající. Něco, co se nedá vyřknout slovy. Už žádné úkoly, nařízení, cíle a taktiky. Může si dělat, co ho napadne. A teď ho právě napadla hrozivá věc. Předtucha, že takový stav mu určitě dlouho nevydrží. Buďto se setká s Markem a je po svobodě nebo ho uloví nepřátelé a výsledek je stejný. Navíc by se mohla znovu dostavit nějaká nepříjemná porucha, jako před chvílí. Ne. Svoboda je opojná, ale netrvá věčně.
Chtěl zemřít svobodný, volný, šťastný a při tom být sám sebou. Udělá to. Nic ho nemůže zastavit. Je to jeho vlastní rozhodnutí.
Android se plavným pohybem odlepil od stěny a udělal několik rychlých kroků k okraji propasti. Už se mu rozevřel výhled na její bezednou hloubku, výhled, který ho před několika minutami tak trýznil. Teď nic. Už nikdy nic. Jeden krok, druhý, a pak skok. Uvolnil se a v letu se připravil na poslední odraz.
Náhle se mu podlomily kolena a v lebce zavládl chaos. Síly ho opustily naráz a jeho tělo ho úplně zradilo. Sesul se na hranu útesu nad propastí a vyhasínajícími zorničkami užasle sledoval vzdálený mizící cíl svých snů.

Na ovladači

se rozzářila červená. V místnosti zavládl chaos. Zmatené výkřiky techniků z infiltrační jednotky protínaly řízné rozkazy jejich velitelů.
" Získat zpět kontrolu."
" Nemáme ji, porušil většinu okruhů."
" Nesmysl. To se nedá. Je to jenom stroj."
" Vyřadil nouzové pojistky. Řídí se bez omezení."
" Co chce dělat ?"
" Chce tam skočit. Už asi čtvrt hodiny." řval od monitoru hystericky technik." Tak teď tam skočí."
" Kolik máme času ? "
" Snad pár sekund."
" Komu se povede ho okamžitě vypnout, dostane půl roku dovolené." prořízl chaos energický Sargův hlas. " Jinak máte šest měsíců po prémiích. Všichni. "
" Rizikové operace povoleny ! " křikl šéf směny a u klávesnic zavládl dokonalý chaos. Každý chtěl být tím prvním, kdo androida prostřednictvím sondy vypne a terminály nepřetržitě kvílely záplavou chybových hlášení. Náhle červené světlo zhaslo a v místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Dokonce i Sarga se bál zeptat, co se stalo.

" Máte s ním ještě stále spojení ? "
" Ano." důstojník ukázal na jeden z monitorů, na kterém se bez ustání kývala hluboká temná šachta. " Zřejmě se odhodlává k sebevraždě. Chce skočit do propasti nad naším pancéřovaným centrem, ale podle informací našich čidel v jeho lebce jsou blokády autodestrukce stále aktivní, takže nebezpečí jeho zničení nehrozí. Nedokáže to."

Ray v záchvatu zoufalství napřel všechnu svoji energii do svého nitra. Musí se zbavit okovů, které ho stále svazují a diktují mu, co má dělat. Chce být svobodný. Ne jenom otrok. Už nikdy. Chce zemřít jako svobodný tvor. Z vlastní vůle a nikdo mu v tom nazabrání. Přál si to. Moc si to přál, ale napětí, které ho svíralo, se téměř nedalo vydržet. Na čele mu perlily kapky syntetického potu a celý se chvěl v nezvladatelných křečích. Záblesk. A náhle klid. Uvolnění. Absolutní klid. Splynutí s prostorem a časem. Vydechl. Udělal dva kroky vzad a rozeběhl se vstříc svému konci.

Odpočatý Sarga

vstoupil do řídící místnosti celé operace a zářil spokojeností. Několik hodin spánku společně s koňskou dávkuo povzbuzujících prostředků vykonalo své a armádní psycholog také dokázal pravé divy. Prostě ten muž, který právě vstoupil, neměl vůbec nic společného s troskou, kterou odsud před několika hodinami odnášeli na nosítkách. Snad jenom tvář a postavu, ale to bylo v tuto chvíli nepodstatné.
Velící důstojník ustoupil do pozadí a uctivě veliteli zasalutoval.
" Dobrá práce přátelé. Máme je tam, kde je potřebujeme mít. Teď už jen zajmout toho Stonea."
Důstojník se na Sargu vyjeveně podíval. " Cože ??"
" Zatkneme Stonea. Proto tu akci přece děláme." zopakoval mu spokojený generál trpělivě způsobem, jakým se opakují nechápavému děcku základní pravdy, jako že nahoru nikdy pršet nebude nebo něco hodně podobného.
" To jste nám neřekl, že chcete zatknout Stonea. Před chvílí jsme o něj málem přišli."
" A předtím asi dvakrát taky. V podstatě už žije jenom zázrakem." dodal druhý důstojník, který slyšel jen poslední větu, ale byl natolik ambiciózní, že se chtěl za každou cenu zúčastnit právě probíhající diskuse s generálem.
Na Sargu už zase lezly chmury. Úsměv se mu vytratil kdesi v nenávratnu a ostře vyštěkl : " Podejte hlášení !!"
Velící důstojník sklapl podpatky a spustil : " Před několika minutami jsme nad androidem opět získali kontrolu. V rámci otestování spolehlivosti tvrzení odborníků z infiltrační jednotky jsme se rozhodli vyzkoušet ovladač. Nastala k tomu vhodná příležitost v okamžiku setkání s dojicí která se katapultovala z rozstříleného křižníku galaktické policie. Test proběhl úspěšně, ale Stone se pokusil androida odpojit. Byli jsme připraveni v případě nutnosti Stonea okamžitě přes ovladač zabít, ale android kupodivu porušil všechny programové příkazy od SDPP a utekl chodbou pryč."

Mark

se ho snažil uchlácholit a přitom se opět přitočil o trochu blíž.
" Neboj se, vůbec to nebolí. Je to jenom jako když zhasnou světlo. Ani o tom nebudeš vědět. A probudíš se jako vyměněný a v pořádku."
Rayovi stuhly rysy.
" Nenechám se vypnout. Nikdy. A od nikoho. To se radši zničím sám."
Prudce se otočil a bleskurychle vyrazil do všeobjímající tmy ponuré chodby. Kapitán po něm znovu skočil, ale bylo pozdě. Rayovi nemohl v tuto chvíli stačit nikdo. Sprintoval tmou jako o závod a vzápětí se pozemšťanovým očím beznadějně ztratil. Ještě dlouhou chvíli dozníval klapot androidových výsadkových bot a pak se i poslední zbytky jejich ozvěny ztratily za vzdáleným zákoutím boční chodby. Byl pryč. Ale opravdu definitivně ? Hrozba stále zústávala. Mark se otočil zpět ke žhnoucím zuhelnatělým zbytkům čehosi, co bývalo před chvílí příslušníkem vesmírné policie. Pak se znechuceně sehnul a energickými fackami začal probírat Parkera k vědomí.

Podívej Rayi

" pokusím se tvé paměťové krystaly zachránit. Slibuji ti, že udělám všechno, co bude v mých silách."
" Jenže já vím, že jsi na škole dvakrát propadl z kybernetiky, takže vůbec nepochybuju o tom, že to dopadne špatně. "
" Tak ti je vyndá Parker, koukni, už se začíná probírat."
" Tak to ne, Parkerovi bych nedal opravit ani mixér. Vždyť nikdy nic rukama nedělal. Možná, že umí nosit papíry, zalepovat obálky a tvářit se důležitě, ale na mne sahat nebude. To už bych radději měl ještě jednu poruchu."
O tom, jakou poruchu měl android na mysli, se nedalo ani na okamžik pochybovat. Vyplynulo z toho více než jasně, že plukovník by byl tím, kdo by ji nepřežil, takže se Mark ani moc nedivil, když se zraky právě se nadzvedávajícího Parkera opět obrátily v sloup a plukovník znovu omdlel.
" Vidíš, co děláš. Až se vrátíme, tak z toho určitě budeme mít oba nepříjemnosti."
Mark se opatrně přibližoval k androidovi blíž a blíž a v okamžiku, kdy už si myslel, že je na dosah, Ray znouvu ucukl a ustoupil dál do tmavé chodby.
" Ty mne chceš opravdu vypnout. " zablekotal android " Tobě vůbec na ničem nezáleží. Všechny ty roky.....Ty..."

Ty mě vypneš,

" že jo ?" zahuhlal android.
" A co mám s tebou dělat ? " ptal se popravdě Mark. " Pojď blíž a bude to pro nás pro oba to nejlepší. Nic jiného se dělat nedá. Víš to sám."
Ray se klepal, jako by se měl každým okamžikem rozpadnout. Mark chvílemi pochyboval, jestli má před sebou skutečně jenom výrobek z laboratoří své přítelkyně Elsy. Ach Elsa. Už aby byl zase s ní. Bez Raye i celého dotěrného SDPP a jeho misí. Jenže teď je tady a musí řešit neočekávané problémy. Jeden stojí právě teď před ním a nechce se nechat vypnout.
" Marku, to ti vůbec nezáleží na našich společných vzpomínkách ? Ty to chceš opravdu všechno vymazat tím, že mne vypneš ? "
Androidovi přeskakoval hlas a Mark se neubránil pohnutí. Bylo mu ho líto.
" Musím tě vypnout. Dobře víš, že jsi nebezpečný." odmlčel se " Tady jsi třeba zabil někoho na kom vcelku nezáleželo, ale co kdybys třeba ublížil mě nebo Parkerovi ? "
" Tobě ublížit nemohu, mám blokace."
" Ty jsi měl i na zabití kohokoliv, kdo nebyl v seznamu justičního počítače. Takže vidíš, že nefungujou. Nebo byl tenhle chlápek, co jsi ho usmažil, v justičním počítači pod kolonkou vrazi ? "
" Víš Marku, ...chvíli jsem měl pocit, že jo."
" No jo, pocity. Ty nemáš mít žádný pocity."
" Ale ty dobře víš, že je mám. A nikdy ti to nevadilo, když jsem tě chránil."
Mark neměl tyhle výčitky rád. Rozhodl se, že to zkrátí. Stejně ta diskuse vůbec nikam nevedla.

Kapitán

se prudce otočil ke stěně, kde se zmítal v křečích z právě prodělaného šoku zvracející plukovník Parker. Těsně vedle něj postával Ray a tvářil se dost rozpačitě. Střídavě zíral prázdným pohledem na Marka a na zuhelnatělou čadící hromádku hadrů a kdovíčeho o kousek dál. Vypadalo to, že má dost starostí sám se sebou. To se Markovi hodilo. Udělal krok vpřed.
" Co to bylo, Rayi ? Můžeš mi to vysvětlit ? "
Android se zakoktával a opatrně před kapitánem ustupoval. " Já, já, já nevím. Něco se se mnou děje."
Mark už nečekal a vyrazil vpřed, s rukou napřaženou k přesnému úderu malíkovou hranou do syntetického zátylku androida, kde byl kromě jiného i nouzový vypínač celého Rayova životního systému.
Androidova reakce byla nečekaná. V prvním okamžiku se mu zaleskl v očích záblesk pochopení a odhodlaně se pootočil ke kapitánovi bokem. Bylo jasné, že se nebude bránit. Vzápětí mu však přes syntetický obličej prolétl škubavý stín děsivého chaosu a v posledním okamžiku uckl stranou a strhl před sebe dusícího se Parkera, jenž od Marka poté inkasoval úder, který by porazil i slona. S výkřikem rozhodil ruce a se zaduněním dopadl zády na chladnou kamenou stěnu, na které zústal chvilku jako přilepený a pak se v bezvědomí shroutil k podlaze.
Mark se rozzuřil a otočil se od bezvládného plukovníka zpět k androidovi.
" Rayi. Pojď ke mě." Pokusil se o křečovitý úsměv, který se mu moc nedařil a tak ho raději vystřídal svým klasickým autoritativním výrazem, který nasazoval pokaždé, když byl vyslýchán komisí pro nevměšovaní. Zatím mu to pokaždé pomohlo. Jenže tady to bylo něco jiného. Ray ho znal.

zimnice

Markem zatřásl prudký záchvat zimnice. Zase ty nervy. Už by měl téhle profese nechat. Bylo to příliš náročné. Jestli se odsud dostane, tak už toho opravdu nechá. V paměti se mu vybavilo stejné předsevzetí, které si říkal pokaždé, když se dostal do svízelné situace. Jenže z těch ho obvykle bez problémů dostával jeho věrný android.
Ray. Ten Ray, který před několika okamžiky jen tak mimochodem zpopelnil nevinného člověka. Třeba nebyl tak úplně nevinný, ale to Ray stejně nemohl vědět. Buďto má poruchu, nebo se z něho stal psychopatický zabiják. Ani jedna vyhlídka za nic nestála. Mark se rozhodl, že ho bude muset odpojit. Pokusí se ještě zachránit z androidova nitra mikročipy s desítky let společných vzpomínek. Nesmí naráz zkratovat všechny okruhy. Ale to se lehce řekne a hůře provádí. Hlavně se k androidovi dostat nenápadně a pak mu odrazyt krytku od centrálního rozvodu pod zátylkem. Je naprogramován, aby ho poslouchal. Neměl by se bránit.