Poslední

hlídku držel Estehasy. Ráno uvařil kávu, něžně vzbudil Lindu a při světle svíčky se podělili o jeden hrníček. Teprve potom probudili ostatní. Začal třetí den podzemí. Ztratili už sice pojem o čase, ale rozhodli se počítat dny podle dob bdění a odpočinku. Jennifer se cítila o něco lépe. Nebyla si jistá, jestli jí Asmundsen o svém vztahu k ženám náhodou nelhal, ale zabiják byl stejně usměvavý a tichý jako dříve. Byla mu za společnost vděčná, protože noc o samotě by pro ni byla utrpením. Rychle posnídali a nachystali se na další pochod.

Důl Quake - II

moto: Vzhůru do pekla!
Estehasy si lehl vedle Lindy a bez skrývání se k ní přitulil. Dvojčata spala jako vždy namačkána jedno na druhé. Jennifer se zhluboka nadechla. Bylo jí špatně, chvílemi se jí zdálo, že vidí přeludy a občas jí roztřásala zima. Okamžik obě dvojice pozorovala, potom si roztáhla spací pytle vedle Asmundsena.
"Můžu?"
Tichý zabiják s úsměvem přikývl.
V noci se Jennifer probudila vlastním výkřikem. Zoufale se tiskla k Asmundsenovi a oběma rukama ho objímala. Zabiják nespal.
"Promiň," zašeptala rozpačitě, "nechtěla jsem...."
Vycítila jeho pobavené zavrtění hlavou.
"Bez problémů, mě ženy tímhle způsobem nezajímají."
Náhle jí to připadalo směšné a téměř nahlas se uchichtla,.
"Tak to je poprvé, kdy mi to nevadí," odpověděla a přitiskla se k němu ještě víc.

Jo,

" máš pravdu. Moje vlastní rozbuška. Pokud zasáhneš něco živého, práskne to hned, jinak se to odráží a tak trochu to hledá cíl. Ale bacha, může si to najít i tebe."
Jennifer opatrně položila granát zpátky.
"Měl bys nám každému dát alespoň jeden pro strýčka příhodu. Může se stát, že budeš mít plné ruce práce a my budeme potřebovat zesílit obranu ještě někde jinde.
"O.K." souhlasil Estehasy, "připravím pro vás o něco menšího, tyhle jsou opravdu těžké a pro střelce trochu nemotorné. Ale na hlídku si ho klidně vezmi."
"Fajn," přitakala Jennifer.
Risner obrátil oči v sloup.

Estehasy

si chvíli čaroděje upřeně prohlížel, pak jako by náhodou vyloupl prsty své umělé ruky ze stěny štoly kousek kamene velikosti vlašského ořechu.
"Ještě jeden takový návrh a zabiju tě. Stejně pro nás nejsi užitečný."
Vrátili se zpátky. Risner se zaraženě posadil na svůj spacák a náhle zalapal po dechu. Jennifer se právě probírala Estehasy granáty. Ty největší vypadaly jako válce z leštěné oceli o průměru deset a výšce třicet centimetrů. Masivní ocelové tělo bylo nasazené na dlouhé dřevěné rukojeti, která umožňovala snadnější manipulaci.Vážily okolo deseti kilogramů a Estehasy je dokázal vrhat na neskutečně velkou vzdálenost.
"Jak to funguje?" zeptal se Jennifer.
Ruka, ve které granát držela, se jí viditelně třásla, ale zdálo se, že si to neuvědomuje.
"Při jednom hodu vybuchl okamžitě a při jiném dlouho poskakoval po zemi."
Estehasy. přikývl.

"Mohu s tebou chvíli mluvit o samotě?"

Estehasy přikývl. Věděl, že je všichni pozorují, ale nevadilo mu to. Odešli až k ohybu chodby, plápolající
lampička vypadala z dálky jen jako malá světluška v nočním lese.
"Jennifer se třese," řekl Risner tiše.
"Asi je jí zima."
"Ne. Všimni si, někdy se chvěje celá, jindy jenom ruka nebo prsty."
"A co to znamená?"
Estehasy se tvářil, že ho to vůbec nezajímá.
"Během let se zde vyvinulo něco, něco jako," čaroděj byl v rozpacích a hledal vhodná slova, "něco jako nezávislé vědomí."
"Chceš říci, že jste tu vysadili tolik věcí, že nemáte šajn, co se uvnitř děje." řekl Estehasy pohrdlivě.
"Jsi hlupák!" zasyčel Risner.
"Ať je to cokoliv, zjevně se jí to snaží ovládnout! Měli bychom ji zabít, dříve než ona zatočí s námi!"

Jennifer

potlačila hlasitý protest. Nevěřila Risnerovi, ani co by se za nehet vešlo.
Čaroděj pozoroval Estehasyho, jakoby se snažil zjistit, co se mu honí hlavou.
"Ne, nepomohlo by vám to. Víte příliš mnoho a museli bychom vás zabít. A protože jsem vám prozradil spoustu věcí, jsem i já odsouzen k smrti. Nemohl bych vám pomoci."
"Dostaň nás někam pryč, daleko od tvých soukmenovců. Můžeš uprchnout s námi. Lepší je utíkat než zemřít."
Linda se tvářila, že nedává pozor, ale v duchu napjatě poslouchala. Znala Estehasyho dost na to, aby pochopila, o co se pokouší. Snažil se čaroděje odhadnout, odpozorovat jeho reakce, pochopit způsob jeho myšlení, aby později, až to budou doopravdy potřebovat, dokázal rozpoznat, kdy lže."
"Ne," odpověděl konečně Risner.
Čaroděj Estehasyho částečně prohlédl, Linda se vrátila se čištění pušky
Střídmě se najedli a uložili ke spánku. Estehasy se už soukal do spacáku, když se k němu přiblížil Risner.

"Než nás něco zabije," doplnila Linda.

"Ano, než vás něco zabije, protože tady nepřežije nikdo."
"A jak se dovídáte, co my vidíme?" zeptal se Asmundsen tiše.
"Reflektory."
"To se dalo čekat," zavrčela Jennifer
"Bohužel se bez nich neobejdeme, takže pár dílů ještě uvidíte."
"Důl až po střechu kouzel je plný." pronesla dvojčata současně.
"Zlé tady být a hledá nás už teď. Daleko ještě."
"Jak to víte?" zeptala se Jennifer
"Rex s Texem jsou zrůdy, živé generátory moci, i když ji neumějí využívat. Měli je zabít hned po porodu." řekl nenávistně Risner.
"Jejich otec byl objektem několika experimentů podobných pánů, jako je tady náš chlebodárce," opáčil Estehasy ironicky.
"Když ti sundám obroučku, dokážeš se odsud dostat?" obrátil se přímo na Risnera.
Čaroděj na okamžik zaváhal.
"Ano, je tu spousta pasivních teleportačních míst.Stačí - stačí je aktivovat."
"Vezmi nás sebou a my zapomeneme na tvůj podraz."

"Stvoření

, věci nebo entity nadané vlastní inteligencí a svobodnou vůlí. Tvory, kteří se mohou reprodukovat a dále rozmnožovat, bytosti, magické struktury, jež mohou měnit sami sebe. Kromě jiného, samozřejmě," Estehasy se sarkasticky zasmál.
"Vzhledem k okolnostem bych však řekl, že tady jde hlavně o tohle. Je to tak?"
Risner přikývl.
"A proč jste nás tedy najal? Určitě jste se nechtěli přesvědčit o tom, že vaše nejlepší hračky dokáží zabít pár ostrých hochů." zeptala se Jennifer.
"A dívek," ušklíbla se Linda.
Risner zavrtěl hlavou.
"Ne, proto ne. Abychom věděli, co se v dole děje, vybudovali jsme množství pozorovacích stanovišť. Během posledních dvaceti let však všechna oslepla. Zpočátku jsme předpokládali, že je to sabotáž některého z našich spojenců, ale časem jsme zjistili, že s podobnými problémy zápasí i oni. Chtěli jsme, abyste se tady za nás rozhlédli."

Linda

mu podala hrnek horkého čaje. Vděčně se napil a začal pomalu mluvit.
"Quake je už téměř sto let velkou pokusnou laboratoří. Uzavřeli jsem ho nejlepšími zámky jaké známe, zapečetili tak, aby neproklouzla ani myš."
"Kdo my?"
"Všech pět Gaardepoliských čarodějnických klanů. Žijeme vedle sebe a jsme spolu příliš propojeni na to, abychom proti sobě v budoucnu vedli války. Spolupráce je pro nás výhodnější. Protože jsme chtěli získat proti ostatním klanům výhodu, vybudovali jsem společně laboratoř pro zkoušení zakázaných zbraní."
"Co pro čaroděje obnáší pojem zakázaná zbraň?" zeptal se Asmundsen.
Risner mlčel, ale místo něho odpověděl Estehasy..

"Lindo?"

Linda soustředěně kontrolovala svou pušku. V okamžiku kdy se stvůry dostávaly příliš blízko, ji několikrát použila jako píku. Nechtěla, aby v hlavni zůstala nějaká špína.
"Jo, vím kudy, stačí, když najdeme štolu, kterou se dostaneme nahoru."
"Máme čím střílet, máme dobrou taktiku - projdeme." zopakovala Jennifer ještě jednou, aby ostatní povzbudila na duchu. Nepřetvařovala se, věřila tomu, co říká.
"Vy si myslíte, že to je všechno?" vybuchl náhle Risner.
"Že těhle pár pitomých zombií je všechno, co tady můžete potkat?"
V bitevní vřavě se ovládal a nepanikařil, teď mu však cvakaly zuby strachem.
"Nemáme šanci, zabijí nás! I kdyby nás byla celá armáda!"
Oči měl rozšířené hrůzou a téměř křičel.
"Kdo nás zabije?" zeptal se Estehasy tiše.
"Ss -" čaroděj zalapal po dechu, posadil se a chvíli mlčel.

Nikdo

nebyl vážně zraněn, nejhůře dopadla sama Jennifer se svou poleptanou nohou. Provedli inventuru výstroje a munice. Nikdo příliš nemluvil, byli unaveni a uvědomovali se, že měli zpekla štěstí. Všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
"Nejsou chytré, ale přece jen trochu myslí," bručel zamyšleně Estehasy.
"Něco takového je nepředstavitelné. A ta jejich regenerace!"
Jennifer ještě jednou zkontrolovala hromádky nábojů, šipek, šípů, granátů, železa a trhavin. Teprve teď si uvědomila, jak mnoho granátů, bomb a dalšího materiálu sebou Estehasy vleče. Odhadovala, že jeho náklad váží hodně přes metrák a nechápala, jak to dokáže vůbec zvednout, ale - byla to jeho věc. Vrátila se k důležitějším věcem.
"Projdeme, naše taktika je dobrá. Musíme se začít tlačit vzhůru, protože začínáme být hodně hluboko. Jeskyně nás sice mírně odvedla od našeho směru, ale podle mě už nejsme od hřbitova moc daleko." řekla nahlas.

"K zemi!"

zařval Estehasyehasy a mrštil vpřed oba granáty.
Ohlušující exploze otřásla celým valem, jednotlivé kamenné desky sjížděly dolů, odevšad zněl třesk rozbíjených krápníků sražených otřesem a zvukem. Po stovkách stvůr zůstalo jen vrstva slizu a lepkavého černého masa. Estehasyho granát by dokázal srovnat se zemí půlku menšího města.
"Jdeme!," zachrčela Jennifer
Trvalo jim to celý den. Žádný z dalších útoků již nebyl tak početný, ale po celou dobu si museli dávat pozor na záškodníky ukrývající se v nepřehledném terénu a snažící se je přistihnout nepřipravené. Zombie spoléhaly na sebevražednou taktiku, i když mluvit o sebevraždě tvora, který je z osmdesáti procent mrtvý, se Jennifer zdálo trochu přehnané. Nakonec se dostali z jeskyně do dlouhého tunelu, který ústil do svislého těžebního komínu. Po starých napůl zpráchnivělých žebřících slezli o dvě patra níž. Teprve potom Jennifer povolila odpočinek.

Deset

pokroucených postav vyrazilo vzhůru k ní po šikmé stěně kamenu, na kterém stála. Pokusila se skočit zpět, ale sklouzla jí noha, Tex dole krátkou dávkou zlikvidoval skupinku stvůr pokoušející se je sevřít do kleští. Jennifer se pokusila odkulit, ale něco ji chytilo za kotník. V rychlém sledu vyprázdnila zásobník kuše, ale zombie ji držela dál a stahovala dolů, mezi své kumpány.
"Pomoc!" křičela a horečnatě cpala nové šipky do zásobníku. Už klouzala dolů, věděla, že to nestihne. Náhle ji v podpaždí uchopila silná ruka, Rex ji zdvihl do výšky a s ní i slizovitou postavu, vzápětí zasvištěl Texův meč a na Jennifeřině kotníku zůstala jen uťatá ruka.

Rex

s Texem stříleli, jen když někde objevili větší počet zombií pohromadě, Estehasy kráčel uprostřed rojnice, v každé ruce jeden granát.
Jennifer se vyšplhala na vysoký zával, odstřelila zombii blížící se po hřebeni a snažila se přehlédnout prostor před nimi. Nekonečné pole vodou perforovaného vápence, v prohlubních a dutinách bylo dost místa pro celou armádu. Vystoupila až na vrchol valu a podívala se dolů na druhou stranu.
"Pozor! Čekají tam na nás!" stačila ještě vykřiknout.

Seskupili

se a stáhli až k úpatí stěny. Náhle se zeď přímo vedle nich zhroutila, ze tmy se vyvalil dav neohrabaných postav. Rexův kanón se rozječel, Texův se přidal jen o zlomek sekundy později, vzduchem létaly hlavy, údy, části trupů. Zbytky hrudníku rozstříštěného zásahem z bezprostřední blízkosti téměř srazily Jennifer k zemi, sliz a roztrhané maso ji na chvíli oslepilo.
"Nezastavujte se! Postupujeme! Musíme pryč!" snažila se překřičet chaos.
Prolomili první kruh obklíčení a dali se na pochod. Jennifer kráčela s kuši v levé ruce, v pravé držela těžký tesák, spíše pracovní nástroj, než zbraň, ale pro stínání zombií ideální. Výstřel z kuše, než se stvůra stačila zhroutit švihnutí tesákem, odkopnutí hlavy a když měla štěstí, podařilo se jí získat zpět i šipku. Asmundsen pracoval podobně, Linda dávala pozor a likvidovala z dálky ty nejhorlivější a nejdychtivější stvůry.

"V tomhle terénu se jich tu mohou schovávat stovky."

Lindina odstřelovačka houkla, výstřel srazil zombii schovanou na vrcholku kamenné věže. Ve stejném okamžiku se tma dala do pohybu a najednou byly všude. Vylézaly z děr, ze stínů, ze skrytých dveří ve stěnách, zdálo se, že jsou obklíčení záplavou mrtvých. Ticho zaplašil zvuk tisíců nohou klopýtající přes kameny, vrzání vyschlých kloubů a skřípání zubů.
"Držme se u stěny a pohromadě! Rychle odsud pryč, jinak nás dostanou! Je jich hodně!" Jennifer štěkala jeden rozkaz za druhým.

Tex na chvíli podržel

rotační kanón jen jednou rukou a svým krátkým mečem stvůru sťal. Po té hlavu napíchl na hrot meče a širokým máchnutím ji poslal daleko do tmy.
"Zvědav jsem,"
"dlouho jak své hlavy hledati budou." dopověděl za něj z opačné strany Rex a druhá hlava s dutým zvukem dopadla kamsi mezi kamení.
"Dají se spálit, nebo rozemlít na fašírku, ale ani tohle není špatné. Skutečně se budou dávat do hromady velice dlouho."
Estehasy se tváři spokojeně a dvojčata ještě více.
"Municí jsme šetřili, naše velitelko milá,"
"Doufám, žes s námi spokojená."
Jennifer si už na zvláštní slovní projev dvojčat začínala zvykat.
"To ano pánové, bylo to skvělé, ale zaráží mě jedna věc. Pokud já vím, tak zombie jsou bez inteligence, pouhé oživlé mrtvoly, které jsou zcela ovládány touhou po lidském mase. Tyhle dvě tady disciplinovaně čekali jako hlídka. Můžete to někdo vysvětlit?"
Asmundsen vytáhl z třesoucího se bezhlavého torza svůj nůž.
"Asi to nebudou jen tak obyčejné zombie, jako konec konců nic, v tomhle dole." při řeči zkoumavě prohlížel tmu okolo.

"Počkejte,

než ho rozstřílíte, chci se na něho podívat."
Jennifer i Tex krok za krokem ustupovali.
Ze stínu se vynořila vrávorající postava. Z hrudě jí trčela ocelová šipka, ale rána nekrvácela, obalovala ji bublina mazlavého slizu. Vůbec celé stvoření vypadalo slizce a leskle, kůže tomu na několika místech odpadávala a odhalovala černočervenou svalovou tkáň. Třetina obličeje vypadala zcela obyčejně, část byla zachvácena hnilobným rozkladem a na několika místech bíle svítila čistá kost. Jako pancíř obklopoval celého tvora závoj kyselého pachu rozkladu nutící ke zvracení.
"Zombie," pojmenoval tvora Estehasy.
"Jsou trochu pomalejší, ale velmi silní a jejich tělo je na dotek jedovaté. Špatně se zabíjejí, protože jsou nejméně z osmdesáti procent mrtví."
Jennifer vystřelila podruhé, šipka proletěla skrz. Zřejmě přerazila páteř, protože zombie se okamžitě zhroutila k zemi. Netrvalo to déle než dvacet sekund a opět začala ožívat.
"Regenerují velmi rychle, nikdy jsem nic takového neviděl." pronesl překvapeně Estehasy.

Rex zapnul žhavení,

svazek hlavní jeho zbraně se roztočil. Se zvyšující se rychlostí rotace se počáteční hluboké brumlání změnilo ve vysoký zneklidňující svistot.
Jennifer se váhavě přibližovala ke skalní věži, v jejímž stínu se neznámý ukrýval. Tex šel vedle ní a kryl prostor po její pravé straně.
"Nezapomínejte šetřit municí," ucedila mezi zuby.
Najednou strnula, to co zastřelila se začínalo hýbat a nebyly to poslední křeče smrtelně zraněného. Do těla se očividně vracel život.
"Asmundsene?" zavolala.
"To moje se zvedá!"
O krok ustoupila, Rex čekal s připraveným kanónem.
"To moje taky."

Jeskyně

byla mnohem větší než se zpočátku zdálo. Drželi se pravé stěny a jejich reflektory nedokázaly ani dosvítit na protější konec, jen občas zahlédli špičky velkých krápníků lesknoucí se někde ve výšce. Terén byl členitý, plný děr a prohlubní, které tady vymlely před dávnými věky tekoucí voda, občas se museli vyhýbat obrovským závalům vytvořeným zhroucením částí stropu. Procházeli mezi dvěma věžovitými nakupeninami kamenů, když Jennifer spíše vycítila než zahlédla pohyb pár metrů vlevo, přibližně na její úrovni. Nepřemýšlela, instinktivně vypálila od boku, současně zprava zaslechla zasvištění Asmundsenova nože. Postava v temnotě tlumeně zavrčela a neochotně se zhroutila na zem.
"Opatrně, mohou tu být další." sykla.

Vydali

se na další cestu. V čele kráčela Jennifer, o dva kroky za ní Rex a Asmundsen, potom Estehasy, Tex a celý útvar uzavírala Linda. Rex s Texem vládli největší palebnou sílou, ale jejich zbraně byli přece jen poněkud těžkopádné a neohrabané a v případě nenadálého útoku by se jim to mohlo stát osudné. Proto je bylo třeba je v prvním okamžiku chránit. Estehasy v zadu potřeboval na přípravu svých granátů ještě o zlomek času více než dvojčata. V případě jakého útoku? Jennifer v myšlenkách napomínala sama sebe. Jsou ve starém opuštěném dole...

Podle ozvěny

odhadovala, že tunel se dál rozšiřuje a že stojí na hranici rozsáhlého volného prostoru. Kyselý zápach dosáhl takové míry, že téměř dusil. Neodvažovala se podívat, zda už někdo jde. Upírala oči do tmy a čekala. Věděla, že se tam někdo skrývá. Jako druhý slanil Rex. Netušila, jako dokázal seskočit dolů i se svým kanónem a dvaceti kilogramy střeliva, ale ulevilo se jí, když ho slyšela dopadnout.
Nakonec se bez velkých problémů dolů dostali všichni i s veškerým vybavením. Po celou dobu někdo hlídal temnotu za jejich zády. Risner vypadal stále vyděšeněji a vyděšeněji a neustále si něco sám pro sebe šeptal.

Přerušila

sestup a důkladně prozkoumala okolí. Stěny už nebyly z matné neidentifikovatelné horniny, ale z jemnozrnné třpytící se ruly. Nic podezřelého však neobjevila. Pokračovala ve slaňování, dokud nenahmatala poslední uzel označující konec. Nedávalo jí to smysl, odkdy se v dolech razí stometrové svislé komíny bez napojení na ostatní chodby? Kus pod sebou objevila černou skvrnu ústí štoly. Odhadovala, že tunel má tři metry na výšku a čtyři na šířku. Opatrně se vyvlékla ze slaňovacího úvazu, chytila se oběma rukama za uzel a spustila se jak nejníže mohla. Hrana stropu se teď nacházela v úrovni jejího pasu. Rozkomíhala se a ve krajní poloze kyvu se pustila. Při letu zavadila lehce hlavou o strop. Dopad sbalila do kotoulu přes rameno, ještě než se docela zastavila měla připravenou kuši.