Xer putoval sklepením pomaleji než předpokládal. Obří pavouci, které tu před několika lety vysadili, se tu cítili jako doma a útočili na vše živé. Zuhelnatělé zbytky odporných potvor svědčily o nerovném, ale vyčerpávajícím boji, který tu před chvílí proběhl. Solaňan celý zpocený prchal z této části labyrintu o to rychleji, že stěny, roztavené laserem ještě sálaly horkem a pavučiny u stropu právě dohořívaly. Xer přidal a nervózně pohlédl na energetické ukazatele svých zbraní. Paprskomet už měl akumulátor z poloviny vybitý a to solaňan neurazil ještě ani dvě třetiny cesty.
Podíval se do elektronické mapky. Pseudointeligentní ukazatel mu bleskurychle našel pozici. Pod energetickým generátorem.

"Marku drž se, už tuším, co se stane." zaječel Ray.
Astronaut na androida tázavě pohlédl, ale zeptat už se nestačil. Hluboký hvizd z útrob kláštera ohlušil všechny jeho smysly a místnost se ponořila do namodralé mlhy. Setmělo se. Mráz pronikall až do morku kostí a děsivá síla zalisovala Marka do trůnu. Obrazce na podlaze v sále několikrát zazářily a pak zmizely zároveň s celou realitou. Oba pozemšťany obklopila mrazivá tma.

Na vzdálených stěnách

se zajiskřilo a s temným vytím fičel škvírami mezi kamennými bloky do sálu zatuchlý vzduch z podzemí. Kněžky padly na kolena.
" Co je ?" otočil se Mark, který dosud zvědavě pozoroval nerozhodné kněžky.
" Probudilo se to k činnosti. Celá místnost se aktivovala. Nastav si radiační spektrum štítu na maximum. Trůn pod námi se asi za chvíli začne ttavit.", pronesl android hysterickým hlasem.
A nemýlil se. Trůn se začal nebezpečně rozžhavovat a celou místnost zachvátily podivné vibrace. Všechny kněžky padly hlavami k podlaze. Jejich družka seskočila z trůnu a opatrně se přikrčila mezi ně, očekávajíc hněv bohů.

"Co to děláš ?"
" Moje detektory zaregistrovaly v trůnu nějaké energetické zařízení. A celý tenhle sál vypadá v rentgenovém spektru jako nějaká tavící pec. Nejenom, že je to tu nezdravé, ale je tu na můj vkus až příliš mnoho radiace." Ray se na okamžik zamyslel a napřáhl se k ráně.
" Snad jako kdyby bylo pod trůnem nějaké šílené zařízení." prohlásil a začal systematicky demolovat desky trůnu, přičemž odkrýval útroby čehosi neznámého.
" Jak šílené zařízení ?" podivil se Mark a s obavami sledoval váhající kněžky.
" Náš astronef Merkur je proti tomu dětská hračka. Ale nevím přesnně o co jde." ucedil android a ponořil ruku do zeleného slizu proudícího mezi krychličkami pod deskou trůnu.
Odstrčená kněžka se nedala odbýt : " Tak na co čekáte. Roztrhejte je. Jsou to ďáblové."
V tu chvíli android nahmátl v útrobách trůnu nějaký výstupek a ozvalo se hlasité cvaknutí.
" A sakra." Ray zbledl.

" Jsem váš bůh. Odhoďte zbraně a modlete se !" zahřímal hromovým hlasem.
Mezi kněžkami se objevila nejednotnost. Některé poslechly a jiné ho s pochybami pozorovaly.
Této chvíle však využila i nejmocnější z kněžek, která se právě mátožně zvedala z trůnu a uvědomila si, že musí získat zpět svou autoritu.
" Nevěřte mu. Je to ďábel. Posedne vaše duše a zničí vás v pekelném ohni. Zabte ho." řvala zajíkavým hlasem a marně se pokoušela vytrhnout z trůnu nejbližší dýku, aby mohla demonstrovat, že svůj čin myslí skutečně vážně.
Mark mezitím sklesle meditoval nad příčinami svých neúspěchů u příležitostných partnerek. Nebylo to poprvé, co se ho některá snaží zabít. Ale proč ? Vždyť si tak dobře rozuměli. A není to tak dlouho. Otočil se na Raye.

"Dostal jsem to."

sípal Mark a měl pravdu. Lesklá ocelová dýka pronikla silovým polem a bolestivě mu přibodla plastexovou košili k trůnu tak šikovně, že se začal dusit.
" Počkej !" Ray propadl panice. Když viděl jak se jeho přítel dusí, odhodil kněžku, která se ho držela, stranou a vší silou udeřil do základní desky trůnu. V temně mahagonovém materiálu se objevila podivně nazelenalá prasklina.
Tím se Mark trochu uvolnil, ale stále ještě se nemohl hýbat. Vší silou viklal s dýkou, doufaje, že ji snad přeci jen povolí. A povedlo se.
"Konečně." Mark vydechl a otočil se. Užasle sledoval zběsilé kněžky, jak se hrnou přes sál přímo na něj a na jeho masívní trůn. Ten se ježil zabodanými noži, jako nějaké bodlinaté zvíře. Pozemšťan povstal.

O několik okamžiků později

se nad klášterem objevila burácející helikoptéra, ze které se na pružném laně bleskurychle spustila drobná postava po zuby ozbrojeného Xera.
Pružný dopad. Rychle vstát a dopředu. Teď ke straně. Rychleji, rychleji. Víc při zdi. Zatracená stará dlažba. Solaňanův mozek pracoval na plné obrátky. Teď jde o všechnno. Je tu sám a musí být přesný.
Mlhavě si vybavil instruktážní mapku sítě podzemních chodeb, spojujících tajné laboratoře s klášterním sklepením. Ze všech sil vyrazil, jak nejrychleji uměl, přes nekonečně dluhý dvůr. Čekal odpor a nějaké problémy, ale tady nebyla ani hlídka, dokonce ani jediná kněžka.
" Tím líp. " pomyslel si Xer. " Alespoň nebudu muset zabít nikoho nevinného."
Přiběhl ke klášterní studni. Dřevěný rummpál se ještě kýval a plné vědro stálo kousek vedle.
"Skvělé." dlouho se nerozmýšlel a skočil. Na poslední chvíli. O několik minut později už byla studna prázdná, přesně v souladu s nouzovými pokyny pro případ ohrožení solanské základny.

Tímto povoluji

samostatné akce v plném rozsahu bez ohledu na ztráty a škody na zařízení. "
"Potvrzuji příjem. Zahajuji akci.", vyštěkl Xer a uvědomil si, že kromě pilota vrtulníku už nemá žádné další bojeschopné muže. Ti šílenci v azbestu, kteří se propalují zelení někde hluboko pod ním jsou nyní nepoužitelní a to znamená pro velitele jedinou strašnou věc. Když do akce nikoho nepošle, tak definitivně skončil. Nad místem akce je teď sám. Co se dá dělat ?
"Ten Stone...." hučel si pro sebe solaňan, "Já mám prostě strašnou smůlu."

Spojení provedeno.

" Nastaven šifrovací kód 52.", hlásil Xer a rachotil s vysílačkou.
" Před deseti minutami jsme zcela ztratili mentální kontrolu nad kněžkami z kláštera slunce. V klášteře došlo ke vzpouře. Podle posledních zpráv mají nového boha, kterým je podle všeho pozemšťan Mark Stone. Je to jeden z nejnebezpečnějších agentů SDPP a vesmírné policie a nyní pronikl do naší nejpřísněji střežené zóny. Všichni víte, že zde chráníme jeden z největších a nejtajnějších vynálezů s jehož pomocí jednoho dne dobudeme vesmír.
Teď máte všichni jeden jediný úkol. Ve jménu budoucnosti. Zabijte pozemšťany s využitím jakýchkoliv prostředků i za cenu zničení naší transgalaktické základny. Naše technologie nesmí být vyzrazena.

Ve chvíli, kdy generátory energetických opasků obou astronautů kvílely na maximální výkon a silové krystaly v přezkách se rozžhavily do běla, zaječel v nedaleko poletující helikoptéře elektronický alarm komunikátoru, který vytrhl zdeptaného solaňana z jeho chmurných úvah.
" Xer na příjmu, co se děje ?", zachraplal do mikrofonu.
" Stav nejvyšší pohotovosti. Zapněte skupinový příjem. Všichni členové jednotky musí být informováni o krizové situaci."
" Moment..." zavrčel velitel a marně přemýšlel, jak zdůvodní, že se svými lidmi už před půl hodinou ztratil spojení. Rozhodl se lhát.

"Budou házet. To je konec !" zaječela kněžka na trůně a přikrčila se za Raye.
"Nastav si energetický opasek na maximální výkon a já tě budu krýt." zvolal Ray na svého společníka a víc už nestačil. Desítky nožů zasvištěly naráz vzduchem a způsobily pravé divy. Některé kněžky nebyly v házení příliš dobré a jejich ostré dýky přeletěly svůj cíl a našly si náhradní cíle mezi kněžkami na druhé straně mítnosti. Jedna z útočnic se dokonce pořezala sama a druhou zranil její vlastní nůž, který se po odrazu od trůnu vrátil.
Ale přesto část ostrých a zákeřných zbraní našla svůj cíl mezi pozemšťany, se kterými to teď nevypadalo vůbec dobře.

"Ty......Ty sis sundal božskou čelenku. Ty jsi ďábel." blábolila zmateně a Stone jí raději nic ani nevysvětloval. V tuto chvíli by to bylo asi stejně zbytečné. Zničil jim tady takovou krásnou čelenku, pošpinil čest kněžky zaslíbené bohu a teď si ještě Ray sedl na ten divný trůn ve kterém náhle začalo podezřele praskat. To nevypadá dobře.
Kněžky pomalu obestoupily celou místnost podél stěn. Pak jejich velitelka s odhodlaným výrazem vyndala spoza pasu nebezpečně vypadající dýku a napřáhla se k ráně. Ostatní kněžky ji bleskurychle napodobily.
"To se na nás vrhnou, nebo budou těmi nožíky házet ?" zeptal se Mark, který měl odjaživa smysl pro detaily.

"Do háje !"

zavrčel Mark "Tak tohle Else nabízet nebudu."
Při představě, že by se musel i s čelenkou potácet celý zbytek života a poslouchat problémy, které nejsou jeho, se mu udělalo nevolno.
"Rayi, kde jsi ?" posteskl si Mark.
"Tady jsem !" do dveří sálu vpadl udýchaný Ray a za ním celý zástup zuřivých kněžek.
Mark ztuhnul jako opařený a rozhlédl se po stěnách. Jediné dveře v této místnosti byly ty, kterými právě přišel jeho věrný android i s doprovodem. O nějakém útěku nemohlo být ani řeči. Ray mezitím doběhl až k trůnu a přisedl si k Markovi a vyjevené kněžce, která vypadala, že se právě probudila do zlého snu.

"To byla nádhera."

vydechla kněžka, odpočívající vedle Marka na širokém trůnu.
"To teda jo." potvrdil Stone a pokoušel se strhnout si čelenku z hlavy, protože ho nějaký pastevec právě obtěžoval s hříchy, na které vůbec neměl chuť. Kapitán se vzepřel vší silou o masivní opěradlo trůnu a čelenka s dusivým lupnutím náhle povolila. Mark vyjeveně zíral na drobné jehličky, které z čelenky za tu krátkou dobu vyrašily a začaly si navrtávat cestu do jeho spánků a pak možná i dál, někam do nitra jeho lebky. Temné stružky krve, které kapitánovi vyrašily na lících a pomalu odkapávaly snící kněžce na její bílý šat, svědčily o tom, že se mu to skutečně nezdá.

Mark pocítil,

že z čelenky sálá ještě něco jiného. Vášeň a síla. Moc, které se nemohl bránit. Musel. Musel se jí poddat a skočit do rozbouřených vln emocí a neskutečné vášně. Nemohl jinak. Čelenka, jakoby se náhle stala součástí jeho mozku, podílela se na každém jeho pohybu. Jako náměsíčný přistoupil ke kněžce a pak skutečně splynuli v jednu bytost. A nejen fyzicky. Každá myšlenka, i ten nejslabší pocit, byl pro oba společný. Nemohl si být vůbec jist, ve které hlavě se zrodil. Na dlouhé minuty splynuli v jednu jedinou duši a poté si Mark s hrůzou uvědomil, že tato kněžka je jediným tvorem ve vesmíru, před kterým nemá žádné tajemství. Krásné i děsivé zároveň. Ale síla toho pocitu byla fantastická. Měl by to tak někdy vyzkoušet i s Elsou. Ale dají se ty čelenky někde koupit ?

Neumíš si představit,

" jak dlouho na tebe čekáme. A zprávy, které jsi nám celou dobu posílal, byly tak jednoduché, tak přímočaré, nebyl v nich žádný rozmar ani božská proroctví. Až dnes ráno, kdy jsme nad tvými slovy musely skutečně dlouho přemýšlet, pochpopily jsme, že jsi setoupil a přijdeš mezi nás."
Podala Markovi čelenku zářící diamanty.
"Jsem bůh." prohlásil zpitomělý Stone a nasadil si čelenku.
Byl to šok. Tisíce pocitů všeho druhu. Pohledy. Zvědavé, nestoudné i hrůzné. Byl naráz v desítkách myslí, které se k němu hlásily o radu a povzbuzení. Mezi nimi zachytil i slabou mentální výzvu od Raye, který právě drtil zoufalému strážci vnitřní brány kláštera vaz.
"Pojď ke mě a splyneme v jednu bytost." nedala si pokoj kněžka.

Kněžka nasadila vážný výraz a ukázala na Stonnea chvějící se rukou " Jsi bůh. Vím to."
Mark se mírně pousmál "S tím jasnovidectvím to tu nebude až zas tak slavné."
Kněžka však nemínila přestat : "Tak dokaž, že jsi bůh. Teď když o tom víš, už ti nic nebrání, abys splnil prastarou legendu."
Při pohledu na nechápavý Markův výraz sice trochu zaváhala, ale pak pokračovala : "Celé generace čekáme na tvůj příchod. Měl ses nejdříve zjevit v našich myslích a pak přijít do kláštera přestrojen za venkovského obchodníka. My víme kdo jsi. Jedna mladá kněžka tě poznala již při včerejším zjevení. A teď nadešel čas, kdy potvrdíš i ty, že vyvolená z kněžek může stát po tvém boku a vládnout svému lidu pod boží ochranou."
Mark nevycházel z údivu.

Tím bodem byl široký majestátný trůn, na němž hrdě seděla tmavovlasá dívka s božskými rysy. Její světlá tunika splývala v bohatých záhybech až k podlaze a zajímavý střih šatů odhaloval většinu vnad dívčiny krásné postavy.
"Pojď bllíž." pohodila hlavou a dlouhé havraní vlasy, které se svezly s čela, odkryly zlatou čelenku, jakoby přirostlou ke spánkům sedící kněžky.
"Odkud znáte mé jméno ?" vzpamatoval se Stone.
"Od tebe." usmála se dívka "A víme toho o tobbě mnohem více. Přišel jsi z hvězd. Znáš věci, které nikoho z nás nikdy ani nenapadly a přesto pořádně nevíš, co tady vlastně děláš. Radily jsme se o tobě a teď ti můžu říct pravdu, kdo skutečně jsi."
"Tak to jsem zvědavej." pomyslel si Mark "Doufám, že si alespoň splete moji hodnost u SDPP, vždyť už jsem měl být dvakrát povýšen."

"Pojďte dál, Marku. Jste vítán." ozvalo se z tajemné místnosti.
Stone se nenechal dvakrát pobízet a zvědavě vstoupil. Hlas, který ho vyzval mu byl velmi povědomý. Co by tu ale, proboha, dělala manželka generála Khova. Není to snad příliš velké riziko, cestovat za trochou dobrodružství a erotiky až na druhý konec galaxie ? A že by na to generál nepřišel ? Je to skutečně ona ?
Mark se zvědavě rozhlédl po místnosti. Pravidelné mramorové stěny zdobily desítky holografických obrazů a z hadích hlav u fantasticky vyornamentovaného stropu se linula hřejivá záře, která splývala s tichými tóny jakési líbivé varhanní skladby. Dlaždice v hale vytvářely magické obrazce, které chtě nechtě nutily oko pozorovatele sledovat jedno jediné místo.

9. krok:

Sklenice necháme v hrnci vychladnout. Dříve než je začneme očkovat, musí dosáhnout pokojové teploty. Výtrusy by se jinak zničily. Několik hodin to potrvá, než dostatečně vychladnou. Během doby, kdy sklenice chladnou, můžeme slyšet různé zvuky. Je to běžné.


10. krok:
Nyní budeme substrát ve sklenicích očkovat. Měli bychom mít již připravený životaschopný sterilní roztok obsahující výtrusy. Můžeme tak zahájit první fázi období růstu. Jehla od injekční stříkačky, kterou budeme očkovat substrát, musí být sterilní. Před každým očkováním necháme jehlu preventivně sterilizovat, abychom předešli možnému rozšíření jakékoliv kontaminace. Jehlu nejčastěji sterilizujeme pomocí zapalovače nebo ji přetřeme bavlněným hadříkem namočeným do alkoholu nebo jiného dezinfekčního činidla. Použijeme-li oheň, musíme nechat jehlu před očkováním vychladnout.

Na místní poměry

udělal neuvěřitelnou kariéru, ovšem život v indiánském ležení nebyl ani tak žádný med. Mark měl velmi rád zvířata a docela mu vadilo, když jednoho dne dostal svého nejoblíbenějšího psa k obědu. A pak ty obřady. Jako šaman a náčelník v jedné osobě byl pracovně vytížen od rána do večera. Přivolávat déšť, vyhánět zlé duchy, plánovat války se sousedními kmeny, aby se bojovníci nenudili a neustále uspokojovat svých sedm žen. Ještě štěstí, že přišel ten velký lesní požár a Markovi se podařilo nepozorovaně zmizet, opravit Raye a nakonec zavolat i záchranný modul. Představa, že by tam byl ještě dnes, byla děsivá.
"Jděte dovnitř !" obrátila se na kapitána kněžka poněkud drsnějším tónem.

Poslepu

zašátral ve svém batohu, pak to v něm zasyčelo a už hořel. Když Mark zadupal plameny do země, čímž si zničil většinu výbavy včetně nouzové vysílačky, uvědomil si, že ten obtížný stařec, který kolem něho stále přešlapoval, někam zmizel. Popálený kouzelník zmateně prchal k lesu a hlasitě proklínal zajatce i celý svůj kmen. To se mu stalo osudným a tak mohl Mark nastoupit do jeho funkce. Ovšem dýmka míru patřila k nezbytným ceremoniím, kterými se musel prokousat. A když mu při kouření chytla od špatně nasypaného prskajícího tabáku vesta, zahodil dýmku a v ohnivém démonickém tanci přivodil náčelníkovi kmene infarkt.

"Jděte dovnitř." přerušila Stoneovy zběsilé úvahy kněžka a ukázala na nepatrnou škvíru ve zdi, která se z rachotem pomalu rozšiřovala.
"Ještě, že nejsem kuřák." pomyslel si kapitán "Teď by mi totiž údivem určitě vypadla cigareta z pusy a propálil bych si syntetický oblek." Vzpomínka na neúspěšné kouření dýmky míru na jedné primitivní planetě se Markovi vybavovalo poměrně často. Tehdy to vypadalo velmi slibně. I když měl Ray poruchu a indiáni na něho navršili mohylu, Stoneovi se podařilo přežít a přesvědčit celý kmen o své nadpřirozené moci. Tak těžké to zas nebylo. V podstatě mimoděk skolil místního šamana, když si mezi ostatními zajatci nervózně pohrával s laserovou pistolí.

Kněžka se otočila

a přistoupila k hromotlukovi. Opatrně přiložila prsten k jeho čelence až se ozvalo suché zapraskání. Primitivní obličej umolousané postavy se rozářil blahem a obr se sesul k zemi v nezvladatelných křečích. Zpoza sloupů u vchodu se vynořily stráže.
" Ráno ho vyhoďte na ulici." otočila se na Marka "A vy pojďte se mnou."
Před kapitánem se otevřely těžké kamenné dveře a kněžka jej vyzvala, aby do nich vstoupil jako první. Dlouhé točté schodiště se několikrát zalomilo a pak vyústilo v úzkou dlouhou chodbu. Mihotavé louče na stěnách osvětlovaly zatuchlé prostory jen velmi slabě, ale i tak si Mark všiml nenápadných orientačních značek, vytesaných v kamenných stěnách chodeb. U jedné z nich náhle kněžka zastavila a ponořila své štíhlé prsty do pěti nenápadných prohlubní pod zvláštními znaky. Mark měl co dělat, aby nevykřikl údivem. Ne, nemohl se mýlit. Ty znaky byly skutečně solanské. Ale tady ? Proč ? Že by se snad agenerál Khov se svými podezíravými doměnkami konečně jednou trefil do černého ? To je ale nepravděpodobné. Na generálovy úsudky je přeci spolehnutí, ještě nikdy se totiž netrefil. Alespoň ne přesně.

"Nemám tě zabíjet, když půjdeš hodně rychle se mnou."
Mark nic nechápal. Proč se s ním nikdo nepral ? Proč mu Ray nepomohl ? A kam ho to, ksakru, ten obr právě teď vleče ?
Těžká dubová vrata druhých vnitřích hradeb se se skřípotem otevřela a k pozemšťanovi přistoupila dlouhovlasá dívka se zlatou čelenkou. Kolem prstenu na levé ruce jí slabě sršela namodralá záře. Pozvedla hlavu a zpříma se zahleděla Markovi do očí.
"Ha, hlobková mentální sonda." pomyslel si v duchu a snažil se rozptýlit pronikavý a drtivý pohled temných očí kněžky. Nezvládl to. Jeho narychlo vystavená psychická bariéra se sesula jak domek z karet a mentální pohled pročesával nitro bouřící se mysli. Nejzajímavější na tom bylo, že zřejmě stále nic nenacházel. To, že Marka chtěli kvůli chaotickému způsobu myšlení vyhodit už z prvního kola přijímacích zkoušek SDPP, se ukázalo nakonec jako výhoda. Jenom škoda, že peníze, které rozdal Stoneůcv strýček na úplatcích, mu již nikdo nevrátí. Co se dá dělat.