Ray už letěl vzduchem, když si všiml, že mezi ním a paměťovými čipy centrálního počítače sviští diamantové zuby rotující řezačky bojového ovoida. Bylo pozdě.

Vší silou vykopl, čímž odsunul ovoidovo chapadlo kousek stranou a odvrátil tak přímý zásah do hlavy. Svou ruku však již zachránnit nestihl. V místnosti se zajiskřilo a Ray nevěřícně zíral, jak jeho plastexová ruka s dezintegrátorem pokračuje v letu zcela samostatně jiným směrem.

Ray se zcela ochromen záškuby v levém rameni skroutil ke stěně a vší silou se pokoušel zajistit poruchové obvody, které v průběhu zrychleného testování svíjely celou jeho postavou v nezvladatelných křečích. Ovoid se velmi pomalu otáčel a chapadlo s vířící pilou namířil na androidův krk.

Mířili rychle, ale snažili se. Čtyři současně se snažili provrtat hrudním pláštěm, pátý mířil na hlavu. Androidovi explodovala hruď, ale nic se nestalo. Zato poslední střela, která uvízla u telmene Rayova elektronického mozku byla úspěšná. Infiltrátor zahájil aktivaci.
" Do dvaceti sekund ho máme pod kontrolou. "
Z androidova předloktí však náhle vyšlehl plazmový výboj a Sarga ztratil spojení. V komunikátoru suše praskalo a překvapený generál s údivem sledoval, jak letištní plochu dole pod ním omývají energetické gejzíry, které sežehávají všechno živé.
Sargovi se udělalo zle. Zase jedna ztrátová akce. Přiišel o dvě elitní jednotky a to ještě na planetě, která podléhá solanské správě. Z toho se bude těžko zodpovídat.
" Ale ten ppozemšťan mi to všechno zaplatí. Bude můj a ten atentát provede. Nedám mu šanci." zahučel si pro sebe a vytočil číslo nejbližšího infiltračního centra, které sídlilo na blízkém asteroidu, hned vedle solanského výzkumného ústavu.

Sarga z vrtulníku obhlížel situaci.

Výsadkové jednotky patřily mezi planetární elitu. Po bezchybně provedeném přistání převzaly kontrolu nad letištní plochou a teď už bylo pouze věcí času, kdy si pozemšťané uvědomí svoji situaci. Rozkaz zněl střílet, ale nezasáhnout. Ten pozmšťan tam dole by mohl být vhodným kandidátem na provedení atentátu. Prý má vlivné známé z nejvyšších míst, ten Stone. Teď už jen ho přesvědčit, aby se předtím nenechal hloupě zabít. To bude těžké.
Solanský generál se zamyslel a vyštěkl z tlampače výzvu. " Stone, okamžitě se zastavte a vzdejte se. Jinak končíte." Stone však vzbuzoval dojem hluchého a natvrdlého člověka. Nedalo se nic dělat. Odstřelovači ho musí dostat dříve, než se dostane za ten prokletý vozík. Stiskl tlačítko na komunikátoru, které povolovalo střelbu na nohy. V průběhu příští sekundy vyštěklo současně několik výstřelů a pozemšťan se skácel do stínu vozíku.
"Doufám, že mu ten android alespoň dá první pomoc, jinak jsme přišli o klíčového člověka." pomyslel si Sarga a s uspokojením sledoval, jak za menší letištní halou přistál člun s příslušníky infiltračnních jednotek. Nebylo jich mnoho. Všech pět odstřelovačů bylo vybaveno mikročipovými střelami, které umožňovaly ovládání zasažených robotů a androidů přímo ze stanoviště střelce. Mělo to však jeden háček. Střela se musela dostat do kontaktu se syntetickou nervovou tkání objektu. Jinak zařízení nefungovalo a střela provedla okamžitou samodestrukci malým výbuchem.
Konečně. Android se vynořil zpoza vozíku a z levého předloktí mu vyjela hlaveň dezintegrátoru.
" Infiltrační jednotka pal !" vyštěkl Sarga.

Neváhal ani okamžik a aktivoval ovládací pult

dvojicí zelených klíčů, které trčely z řídící desky. Stovky kontrolek zamihotaly a celá raketa se mírně zachvěla.
" Hlásím poruchu ovládání vstupních dveří. Přecházím na nouzový režim." ozvalo se z reproduktoru u stropu a místnost se zalila červeným světlem.
" Aktivuji systém interní obrany. Identifikujte se !!"
Ray zbledl a nevěřícně zíral na poblikávající ukazatel na čtečce kódovacích karet v řídícím pultu. Uslyšel nepříjemné zašramocení za dveřmi a okamžitě se rozhodl. Vytáhl svoji novou solanskou kartu a přiložil ji k zařízení. Zelená kotrolka potvrdila datový vstup.
Chvíli bylo ticho a android znepokojeně sledoval na monitorech lesklé postavy, jak se dobývají dveřmi dovnitř do přechodové komory. V reproduktoru zapraskalo a ozval se mnohem nepříjemnější hlas.
" Agente Rayi, jste zatčen. Ve vlastním zájmu neklaďte odpor."
Ray se prudce otočil a zíral na právě aktivovaného bojového ovoida, který se k němu pomalu sunul. Android se mírnně sehnul a rozhodl se ke skoku. Energetický ukazatel mu dával již pouze 3 minuty života. Ale musí to dokázat. Za ovoidem se na zadním ovládacím panelu centrálního počítače leskl velký nápis. " Autonomní řídící systém. Paměťové čipy."
Ray se odrazil, ale nebyl dost rychlý. Řezačka v ovoidových chapadlech zasvištěla a vysunula mu do cesty svá zubatá ostří.

Neváhal ani okamžik. Odhodil Mark na podlahu a rozeběhl se ke druhým pancéřovaným dveřím kompresní komory. Rozrazil plastex s červenou páčkou a uvolnil zámek. Kolem otevírajících se pantů to zlověstně zasyčelo a před androidem se otevřela dlouhá osvětlená chodbba do útrob lodi. Vyrazil vpřed. Podle koncepce konstrukcí bojových křižníků je řídící kabina přesně v centru lodi, obklopena silovými štíty, které ji chrání jak proti zásahu zvenčí, tak proti explozi reaktoru. Utíkal chodbou a udýchaně odpočítával jednotlivé dveře kabin. Pak zahnul doprava a zarazil se. Přímo proti němu stál bojový ovoid. Raye polila vlna hrůzy.
Dostal se tak daleko. Kousek odsud mu umírá přítel a on tu takhle ostudně skončí. To je smůla. Nehybně zíral na monstrum, vybavené ostrými univerzálními řezačkami a paralyzujícími kleštěmi. Pak si uvědomil, že se nehýbá.
" Není aktivován." oddechl si. Někdo při odchodu omylem vypnull i bezpečnostní okruhy. Bleskurychle se kolem ovoida protáhl a vstoupil do kabiny. Na monitorech bezpečnostních okruhů spatřil, jak se postavy v kombinézách hrnou po schůdcích do pootevřených dveří, kde leží Mark.

V energetickém zdroji lehce písklo. Žádná energiie. Má před sebou maximálně tak deset minut funkčního života. Pak konec. Ne. Nebude to smrt. Bude to jen prázdno. A až se znovu probudí, stane se někým úplně jiným. Paměťové krystaly budou vymazány a všechny příhody, radosti i strasti ve službách SDPP zmizí navždy někam pryč. Jako by nikdy nebyly.
Zvenku zahřměla další vlna výstřelů. Pootevřenými dveřmi prosvištěla kulka a k Rayovu zděšení se zavrtala do řídícího panelu ovládání vstupních dveří. V zápětí se na monitoru rozblikal nápis "Ruční ovládání vnějších dveří mimo provoz." Ray opatrně vykoukl ze dveří a spatřil, jak se skupinky techniků spolu s odstřelovači pomalu blíží k lodi.

Aktivovaný dezintegrátor konečně zavil a nad letištní plochou zazářil vířivý plazmatický výboj. Namodralý záblesk roztavil v jediném okamžiku většinu solanské techhniky a jen zázrakem se nedotkl bojového křižníku stojícího na startovací rampě. Někteří odstřelovači se prostě vypařili, jiní se s těžkými popáleninami soukali ze svých skrýší, kde zanechali do ruda rozžhavené zbraně. Kouřící letištní beton byl rozbrázděn desítkami doutnajících rýh a obnažené silové kabely v zemi začaly nebezpečně jiskřit. Znovu se rozhoukala siréna.
Ray, který právě přišel o většinu své energie, vzal opatrně Marka do náručí a tápavým krokem se vydal k bojovému křižníku. Cesta to byla dlouhá a náročná a oba pozemšťané za sebou zanechávali dlouhou krvavou stopu. Ve chvíli, kdy opatrně stoupal po schůdcích do kompresní komory, objevili se na doutnající letištní ploše první odvážlivci od pořádkových jednotek. V dálce zarachotily výstřely a kolem vstupních dveří zasvištěly kulky. Ray se opatrně protáhl dovnitř, přičemž strkal Marka před sebou. Přes pootevřené dveře viděl rychle se blížící postavy. Namířil na ně svůj laser a odpálil. A nic.

Raye se zmocnila panika. Zatímco z Marka jediným škubnutím strhl kombinézu a omotával ji kolem široké rány v marné snaze zastavit krvácení, v jeho syntetických neuronech probíhala děsivá elektronická bouře. Představa, že se vrátí z mise bez svého kolegy a velitele byla pro něho nemyslitelná a naprosto nepřijatelná. Byl naprogramován, aby udělal cokoliv pro jeho záchranu a tak to udělal.
Vyskočil ze stínu vozíku a aktivoval svůj dezintegrátor na plný výkon. Salva výstřelů, která vzápětí zahřměla, mu rozervala kombinézu na hrudi a odhalila pancéřové útroby i s drobnými mikrospínači a podpovrchovými senzory. Z Raye se kouřilo, ale zastavit se nedal. Bolest necítil a tak ani nepostřehl, jak mu jedna ze střel projela pláštěm lebky a uvízla kdesi u temene.

Ray právě doběhl za servisní vozík, naložený jakýmsi objemným zařízením a s obavami sledoval Marka, jak unaveně dobíhá po letištním betonu, ješttě vlhkém po večerním dešti. Sekundy se neskutečně táhly a kapitán klopýtal vyčerpáním. Ray mu mimoděk připravil jednu výživnou tabletku od SDPP, kterou si vyndal ze zásobníku v levém stehně. Byla poslední.
Náhle třeskly první výstřely a z betonu kolem Marka se zakouřilo. Už mu chybělo jen několik metrů, když zaslechl energický hlas z tlampače.
" Stone. Okamžitě se zastavte a vzdejte se, jinak končíte! "
Mark zmobilizoval všechny síly a zrychlil. A pak se to stalo. Třeskl pouze jediný výstřel a kapitán měl pocit, že mu někdo utrhl levou nohu. Krutá a palčivá bolest se rozlila celým tělem a tak už pouze ze setrvačnosti dopadl za servisní vozík, kde v Rayových rukou ztratil vědomí. Z roztržené nohy mu prýštily husté proudy tmavé krve, které si tiše bublaly po betonu a ztrácely se v úzkém kanálku sloužícím k odvodňování letištní plochy.

Opakuji."
Mark překvapeně zíral na ozbrojené postavy, jak se překotně hrnou k podzemním východům. Poslední vystoupila posádka bojového křižníku z rampy a zmizela stejně jako všichni ostatní kdesi v podzemí. Za několik okamžiků už nebyl na letišti kromě dvou pozemšťanů vůbec nikdo. Rozhostilo se ticho.
" Marku, máme šanci." zahlaholil Ray. " Ten křižník na rampě. Musíme pryč."
Oba vyrazili téměř současně. Ray mírně vpravo a Mark zůstával trochu pozadu. Běh mu stále ještě dělal problémy a tak s vypětím všech sil hekal a upíral oči směrem k dvěstě metrů vzdálenému bojovému křižníku. Snad právě proto si jako první všiml, že něco na temné obloze není v pořádku. Vzápětí už bylo pozdě. Na letištní plochu mezi oba pozemšťany a startovací rampu se s hromovým zavytím snesly z oblohy tři létající stroje, ze kterých se začaly překotně hrnout tmaví ozbrojenci. Ti postupně zaujali své pozice v každém větším stínu, kde se mohli skrýt.

Na letištní ploše bylo rušno. Solaňané se hemžili jako mravenci a pečlivě pročesávali každý stín, každý výklenek budovy, každý létající stroj.
Mark se s obavami podíval na Raye. "To nemůže trvat dlouho. Za chvíli jsou u nás a pak to začne. Energetický štít mám skoro na nulové úrovni, takže to stejně dříve nebo později schytám."
Rayova telepatická odpověď na sebe nedala dlouiho čekat. " Ničeho se neboj. Odjistil jsem dezintegrátor a když to bude potřeba, tak odpařím půlku základny. Hlavně se za něco přikrč, ať neschytáš všechnu radiaci. Nemám tady s sebou žádné silnější léky. "
Mark se přikrčil a tiše sledoval blížící se siluety solaňanů, když v tom ztichla siréna a vystřídal ji energický hlas, který z tlampačů vydal nesmyslný příkaz.
" Tady je generál Sarga, hlavní velitel akcí v tomto sektoru. Všechen letištní personál včetně bezpečnostních složek okamžitě opustí přistávací plochu.

" Pošlete mi vrtulník a nasaďte do akce speciální komando, bojové ovoidy a infiltrační jednotku. Přebírám velení !" vyštěkl do mikrofonu a zavěsil.
" Budete si ještě něco přát ? " zeptala se ho medovým hlasem smyslná mulatka, jejíž kypré tvary vynikaly právě nyní, když se ladně sehnula nad přístroj, aby ho vypnula do pohotovostního stavu.
" Ne. Dnes už ne." odpověděl smutně Sarga a obdivným pohledem zhodnotil její krásu. Pak se zaposlouchal do klidného příboje vln a čekal až se za nízkým domkem vynoří ševelící rotory vrtulníku. Akce právě začala.

Sargou cloumala zlost. Nejenom, že ho hloupě vyrušili z relaxace a klidného uvažování na jehož bezchybnosti závisí budoucnost celého severního sektoru galaxie, ale ještě jim neskutečně dlouho trvá, než mu konečně řeknou o co jde.
" O co jde ! Rychle !! "
" Na planetě jsou dva pozemsští špióni. Kosmonaut a android. Dostali se sem paprskem z naší tajné základny a právě napadli letiště s prototypy. Tento případ má nejvyšší prioritu a proto spadá pouze pod vás."
Na Sargu šly mrákoty. Dovolená končí. Možná, že by se to obešlo v pohodě i bez něho, ale jestli někdo něco zkazí, pak si to bude muset Sarga zodpovědět. Musí být u toho. Asi jsou to dost prohnaní zabijáci, když se dostali až sem. Kdoví, kolik jich doopravdy je. Přes obličej se mu rozlila vlna nevole. Jeho šestý smysl mu říkal, že tato akce neproběhne lehce. A nemýlil se.

Sargův obličej se roztáhl ve spokojeném úsměvu, který vystřídalo zklamání, když se na stolku vedle něj rozdrnčel videofon. Nebyl to takový ten levný plastikový model, který si můžete koupit na každém rohu, ale pečlivě a s láskou ve dřevě provedená replika skříňky z jedné z prastarých solanských bájí o bohu, který touto skříňkou hovořil se svými poddanými, když putovali napříč velkou solanskou pouští. Nádherná věc vypadala jako z jiného světa, ale přesto sem patřila, fungovala a byla stejně luxusní, jako všechno ostatní tady.
Jedna z krásek, ta s mírně asijskými rysy v pozemskkém stylu se na Sargu omluvně podívala a podala mu sluchátko od přístroje, který mezitím znovu neodbytně zavrčel. Sarga se zachmuřil a stiskl spínač. Na malém monitoru se objevila vyděšená operátorova tvář.
" Promiňte pane, že vás rušíme tak nevhod. Vím o vašich příkazech..."

Zasněně se podíval vzhůru. Cesta k úspěchu nestojí na silné ekonomice, ani na velké armádě, ale jen a jen na výkonných mozcích. Těch měl solan díky své dlouhodobé a promyšlené politice dost a dost a teď by měl konečně začít sklízet ovoce svých snů. První úspěchy už by tu byly. Technologie, o nichž se nikomu ani nesnilo, jsou právě nyní testovány na pseudointeligentních autonomních bojových raketoplánech na letištích někde na druhé straně planety.
Teď už jen aby na solanské záměry nepřišel žádný pozemskký špión. Ten Johnson byl nebezppečně blízko. Nechybělo mnoho a akce mohla být vyzrazena. Ale nyní se stal zbraní ve službách Solanu a ani o tom neví. Jaká smůla.

Měl štěstí a zatím se mu dařilo udržet velmi labilní situaci, kdy unie musí trpět obchodní výstřelky Solanu s odvoláním na hrozbu konfliktu a teroristických akcí. O ty akce se právě Sarga a někteří piráti věrní solanské vládě v pravidelných časových intervalech starali.
Masérka se s úsměvem zvedla a solaňan se spokojeně otočil na záda. Hlavou mu proběhl temný stín myšlenky, která mu již několik dní i přes vynikající snahu místního personálu nedala spát. Atentát. Už zase ten atentát. Letos měl být proveden atentát na prezidenta pozemské uniie. Byl to krok velice riskantní a bylo třeba, aby to udělal pozemšťan. Někdo důvěryhodný, kdo se může dostat dostatečně blízko. Ale kdo ? Solan k dispozici takového člověka neměl. Byla to Sargova starost. Nepříjemná starost. Ale co. Vyřeší ji stejně obratně jako tu akci s tím dotěrným pozemšťanem od SDPP. Jak jen se jmenoval ? Johnson. Agent Johnson. Takový vážný a ambiciózní mladík. Až mu ho bylo líto, když mu vymyli mozek, smazali identitu a jako nepopsaný list papíru ho poslali zpět na Zemi. A to ještě ani nikdo neví, že ten mladík má v sobě zároodek bakterie, která začne do pěti měsíců napadat krystaly centrálních generátorů většiny raketových motorů používaných na planetách pozemské unie. Sarga musel vzdát svůj dík solanským vědcům. Genetika byla jejich silnou stránkou. To bude překvapení až selže calý pozemský systém raketové dopravy. Jedna, dvě větší katastrofy a s lítáním je konec. Musel se spokojeně usmát. Všechny solanské raketoplány budou mezitím předělány na jinou variantu pohonu vyvinutou výzkumným ústavem, který sídlí na jedom mennším asteroidu, nedaleko odtud.

" Ta prokletá Země." pomyslil si. Země a celá pozemská unie komplikovaly jeho planetě život od té doby, co byl na světě. Solanská civilizace byla postavená především na naprosto volném obchodu s kýmkoliv ať už pocházel odkudkoliv. A teď ty pozemské diktátorské zákony. Zboží se musí prověřovat na náklady Solanu. Ze všeho se musí platit unii daně, aby z nich pak financovala své akce v úplně jiných oblastech galaxie. A ještě hůř. Sarga si s odporem vzpoměl na jednu nechutnou deklaraci, která měla povinně zajišťovat kterémukoliv obyvateli unie, aby ve volbách svobodně rozhodoval o věcech veřejných té planety, na které právě je. Tím dosáhli pozemšťané v rámci pomoci jedné planetě postižené sopečnými erupcemi státního převratu pokojnou cestou. Stačilo, když se záchranné týmy a pracovníci podpůrného průmyslu z jiné planety zůčastnily místních voleb a všechno bylo naruby. Ovšem bohužel zcela legálně, ke škodě Solanu, který tím ztratil jednoho ze svých největších spojenců. Pak teprve solanská vláda rozhodla, že neustoupí unii ani o píď a tajná služba začala dostávat na starost některé vyloženě záškodnické akce. A právě v té době se stal velitelem severního galaktickkého sektoru tehdy ještě velmi mladý Sarga.

Sarga

byl starší, prošedivělý muž a jen málokdo by uhádl, že jeho šlachovitá postava není výsledkem dlouhodobé a namáhavé práce v suchém prostředí, ale dědictvím po solanských předcích. Oblečen byl vkusně a přiměřeně prostředí. Jeho světlé trenýrky ostře kontrastovaly s čokoládovou pletí smyslné mulatky, která mu právě velmi citlivě masírovala záda. Byl na zasloužené dovolené. Mnohaletá a náročná práce pro solanskou tajnou službu, kdy řídil a vymýšlel nejrafinovanější akce v celé galaxii, ho v jeho oboru řadila k absolutní špičce a tak si nyní dle svých představ užíval svojí odpočinkovou dovolenou. Namodralé hřebeny vln jiskřily slunečním svitem a on se kochal pohledem na krásné opálené postavy svých přechodnýých spolupracovnic. Kdyby tu tak mohl být déle než tři týdny. Věřil, že by se konečně přiblížil nirváně, tak jak ji znal z jednoho z pozemských náboženství.

Všechna únava jako by z něho naráz spadla. Rozeběhl se a skočil dolů ze svahu právě v okamžiku, kdy na letištní plochu začaly vybíhat ozbrojené stráže. Za hlasitého dupání těžkých solanských bot se Mark skulil do stínu jednoho z palivových kontejnerů a s obavami sledoval, jak se temné postavy blíží k čerpadlům, za kterými se krčil Ray. Nad celou základnou se náhle rozeřvala siréna a kapitán si instinktivně zakryl uši dlaněmi. "To bude dnes zase pekelná noc." Pomyslil si a vůbec se nemýlil.