Některá kouzla byla ochranná, vytvořená pro zamezení prů¬chodu mezi nimi. Většinou už byla roztřepená a vyprchala; už nebyla dost mocná, aby plnila účel daný jim tvůrcem. Nyní ho zajímalo to, co střežila. Ochrany hlídaly dveře, otvor ve¬doucí někam jinam. Elfí čarodějové dávno věděli, že existují, ale Prastaří je zavřeli z vlastních nepochopitelných důvodů a staří elfové si mysleli, že by je raději měli nechat na pokoji. Později bylo možné je otevřít jen v určité době, kdy byly hvěz¬dy ve správné konstelaci a kdy se dočasně objevily trhliny ve starých kouzlech. Až doteď, připomněl si Teclis. Nyní si někdo nebo něco prostě našlo způsob, jak je znovu otevřít.
Sedl si se zkříženýma nohama uprostřed místnosti. Myslel si, že prastarou síť magie vytvořili jeho předkové, aby stabili¬zovali ostrovní kontinent. Všeobecně se předpokládalo, že to byla práce elfů, jedinečný produkt génia jejich rasy. Bylo by možné, že ti staří mágové ji prostě postavili na práci Prastarých a brali si její moc pro své vlastní účely? Nyní někdo aktivoval artefakty Prastarých a ty čerpaly energii z magických ochran Ulthuanu. Ano, je docela možné, že tomu tak je. Katastrofa byla na spadnutí.
Mohl udělat jen jednu věc - najít zdroj toho všeho a obrátit jej. Musel najít způsob, jak projít branou a znovu ji zavřít. Teclis zavřel oči a začal meditovat. Věděl, že času nemá na¬zbyt.

Rád by věděl, kdo mohl něco takového udělat. Vždycky tu byla možnost, že je to jen kolosální kosmická nehoda nebo že se stařičká ochranná kouzla prostě opotřebovala. S tak slo¬žitým, věkovitým a křehkým systémem se to nedalo vyloučit. Přesto mu instinkty napovídaly, že tohle není ten případ. Ne¬důvěřoval ničemu, co mělo něco společného s temnou mocí Chaosu. Ve světě se dělo příliš mnoho věcí, než aby se spokojil s myšlenkou, že je to jen shoda okolností.
Ve Starém světě se armády Temnoty valily zemí jako rudý příliv a nechávaly za sebou jen krvavé trosky. Moře začala být nebezpečná, jelikož z hlubin se vynořovaly nestvůry a čer¬né lodi Chaosu ničily všechno, co potkaly. Na severu se probu¬dil pradávný nepřítel. Válka, která už zachvátila zbytek světa, pomalu pronikala i do Ulthuanu. V takových dobách je hlou¬post věřit na náhody.
Prošel kolem posledního a největšího oblouku pohřbeného hluboko pod zemí. Prohlédl si runy a pod nimi ležící vzorec magie, který usměrňovaly. Pronesl věštecké kouzlo, které od¬halilo celý složitý vzor. Je to skutečně práce génia, pomyslel si, když se díval na linie magie. Jako by milion pavouků strávil tisíc let tkaním téměř nepředstavitelně složité sítě. Po celých staletích studia ho tato práce téměř oslnila.
Nepotřeboval pochopit, jak byla celá ta věc vytvořena, o nic víc, než potřebuje pochopit celý alchymistický proces ten, kdo pije nápoj mužnosti. Potřeboval jen poznat, k čemu byla celá ta věc použita a to mu už bylo téměř jasné.

Ne, řekl si, v samotných kamenech není zlo; je v tom, co těmi kameny prosakuje. Byla tu čistá zlá magie, surová látka Chaosu, záření, jež dokáže mnoha způsoby pokřivit tělo i mysl. Kouzla zabudovaná do klenby ji měla zadržet, ale nyní viděl, že jsou stará, poškozená a opotřebená. Kvůli jejich slabosti se dovnitř dostala zlověstná energie.
Proto tady byla rozmístěna ochranná kouzla a jeho lid měl zakázáno sem vstoupit. Celé místo nakonec bude zamořené a nakažené; bude to rakovina v srdci Ulthuanu, skvrna Tem¬noty, jež se bude pomalu šířit po celé zemi. Ale teď měl jiné starosti. Pokud nevyřeší záhadu, proč vznikají zemětřesení, nebude třeba si dělat starosti s nákazou čehokoli, kromě ně¬kolika hlubinných mořských ryb, protože jeho domov zmizí pod očišťujícími vlnami. Musí najít Orákulum Pravdomluv¬ných a zjistit, co je třeba udělat.
Natáhl se a dotkl se povrchu jednoho kamene. Nebyl hladký - byly do něj vytesány podivné hranaté runy, piktogramy po¬dobné těm, které elfí badatelé přinesli ze ztraceného kontinentu Lustrie a z džunglí zarostlých měst plazího lidu. Pod nimi cí¬til tok magie, silný proud, mocný a hluboký. Z četby věděl, že takhle by to nemělo být. Stezky by měly být nečinné, zape¬četěné. Nemělo by jimi procházet takové množství moci.
Nyní věděl, že jeho podezření jsou správná. Toto místo a ostatní podobná jsou zdrojem nerovnováhy, která ohrožuje Ulthuan. Jejich aktivace bere sílu ze strážních kamenů a ničí vratkou rovnováhu kouzel chránících zemi. Vysávají obrovské množství magické energie ze systému a pokud nebudou znovu zapečetěny, bude jen otázkou času, kdy způsobí katastrofu.

Gryfovy drápy se dotkly země. Cítil, jak se pod ním svaly zvířete stahují, aby absorbovaly sílu nárazu. Zastavilo se, pro¬tože si nebylo jisté, co má dělat, kdyby se země znovu za¬chvěla. Po chvíli se všechno uklidnilo. Teclis sklouzl ze sedla. Bojoval s pocitem, že se země začne třást znovu nebo že se do ní ponoří, jako by to byla voda. Zemětřesení nějak naru¬šilo jeho smysly a mozek pak o lecčems pochyboval. Skoro ho překvapilo, že země neuhnula. Pomalu se přiblížil ke vchodu a prohlížel si jej. Byl to kamenný oblouk a kamenná brána uzavírající cestu vpřed Na dveřích byl napsán Prastarý edikt zakazující jakémukoli elfovi jít dál. Teclis věděl, že otevřením porušuje zákon vytvo¬řený v době stvoření samotného. Tento zločin se trestal smrtí To byl jeden z důvodů, proč nechtěl, aby jeho bratr šel s ním
Ne že by takové věci pro většinu elfů něco znamenaly Kouzla potřebná pro odemknutí těchto zakázaných prostor znali nemnozí - Věčná královna, několik mistrů Bílé věže a on. Tasirion je četl a ke své věčné lítosti před staletími použil. Jeho osud byl varováním pro ostatní, kteří by chtěli rušit to, co tu leží. Teclis to chvíli zvažoval a pak pronesl zaklínadlo. Ochranná kouzla, jež sem vložili jeho předkové, byla zrušena a obrovské dveře se otevřely tiše dovnitř. Vedly do veliké ztem¬nělé předsíně. Na vzdálenějším konci místnosti byl klenutý průchod, kterým bylo vidět cestu vedoucí do tmy.
Velký oblouk byl mnohokrát vyšší než on. Byly do něj vytesány runy, jejichž stáří se dalo jen odhadovat, a žabí hlavy nějaké dávné rasy. Teclis v něm rozeznával tok mocné magie. Vyzařoval zlo, které bylo téměř hmatatelné. Teclis se zachvěl a jak vcházel z uklidňujícího slunečního svitu do chladných stínů, tiše mumlal ochranné zaklínadlo proti silám Chaosu. Dveře se za ním zavřely. Procházel klenutými chodbami. Stěny byly z obrovských kamenných bloků pokrytých podivnými lineárními runami. 1 z nich cítil zlo.

Zakroužil s gryfem nad údolím a hledal věci, o nichž věděl, že je najde ve stínu těch mocných křídel. Pod magickým zra¬kem zářily dokonce jasněji než proudy magie ve Stezkách. Tohle bylo nové. Když tudy šel naposled, nebylo to tu. Něco zasahovalo do práce Prastarých.
Slétl s gryfem níž. Stál tam obrovský kámen. Ten měli pegasové za úkol hlídat. Monolit byl zvětralý milénii měnícího se počasí, přesto dosud stál.
V úbočí kopce ve stínu kamene byl vchod. Vedl do před¬síně, jež byla léta zapečetěná, a z dobrého důvodu. Za ní ležela práce těch, kteří byli schopni napadnout veškerou moc a moud¬rost elfů, artefakty lidu, jenž opustil tuto zemi v době, kdy jeho předkové byli ještě barbary. Tohle bylo to prokleté místo, o němž se Tasirion zmiňoval ve své knize, jedno z těch něko¬lika, které bylo možné nalézt v pradávném Ulthuanu.
Přitáhl otěž k sobě, aby dal gryfovi signál k přistání. Ne¬viděl žádné nebezpečí, ale přesto byl opatrný. V těchto krajích se vyskytovalo mnoho podivných nestvůr a bojové skupinky temných elfů se občas vypravovaly i do takové blízkosti Lo¬thernu. Jaký by mělo smysl udělat všechna opatření proti magii a pak být sražen otráveným šípem?
Jak se zvíře přibližovalo k zemi, projela jím opět vlna sla¬bosti a země se zachvěla. Kámen tančil. Mohutní okřídlení koně se třásli, jako by se báli. V dálce chrlily hořící hory na oblohu podivné mnohobarevné mraky. Teclis zaklel. Ať už to bylo cokoli, sílilo to nebo byl blíž k epicentru.

Pod sebou viděl rozeklané vrcholky Carillionu. Pradávná kouzla je přetvořila v gigantické sochy, svědectví moci elfů. Teclis se zachvěl, když si představil, kolik magické energie, kolik let práce čarodějů spotřebovalo přetvoření těchto skal do podoby velkých zvířat. Na obou stranách údolí stáli dva mohutní pegasové, oba stokrát vyšší než elf. Pod křídly se jim stahovala mračna. Byli v pozici, jako by se chystali vzlét¬nout nebo udeřit mohutnými kopyty. Vypadalo to, jako by každou chvíli mohli oživnout a rozdrtit ho jako malý a pate¬tický hmyz.
Také tam nebyli jen na parádu. Magický zrak mu ukázal, že jsou zahaleni nesmírně komplikovanou magií, mříží čisté mystické energie, která pulzuje a jiskří mocí. Byli součástí obrovské pavučiny kouzel pokrývající kontinent Ulthuan a udržující jeho stabilitu. Bez ní by se celá země zhroutila a opět by se potopila do vln nebo by se rozpadla na kusy při obrovských vulkanických záškubech. Sochy samy měly do nejpozoruhodnějších prací jeho lidu daleko. Na severu byly celé hory přetvořeny do podoby ještě fantastičtějších a gro¬tesknějších zvířat.
Je v nás jakési šílené napětí, pomyslel si. V srdcích našich temných příbuzných v Naggarothu hoří silněji, ale číhá v nitru každého elfa. I na těchto sochách byla vidět pýcha, šílenství a pokřivený umělecký duch tak typický pro elfí města. Možná mají trpaslíci pravdu, napadlo ho. Možná že jsme opravduprokletí. Zaplašil tyto myšlenky a soustředil se na úkol, který ho čekal.

Občas měl pocit, že si elfové ve své aroganci zasloužili být nahrazeni, předstiženi mladšími rasami. Ty se alespoň stále snažily stavět, učit se, dělat věci jinak a v mnoha ohledech byly úspěšné. Jeho lid žil v minulosti, ve snech o dávno zašlé slávě. Mysleli si, že všechno, co stálo za to znát, už poznali, veškerou magii podle nich zdokonalili elfští mistři na nejvyšší úroveň. Teclis studoval záhady magie dlouho a usilovně, a pro¬to věděl, jak hluboce jeho lidé obelhávají sami sebe. Kdysi snil o objevení nových zaklínadel a obnovení ztracených umě¬ní, což také dokázal. Ale v posledních letech mu i tohle zhořklo a příliš často nacházel věci, které by raději nikdy nepoznal.Vzpomněl si na dopis, který zanechal u bratra, aby jej pře¬dal králi Fénixovi. Vysvětloval v něm, co se děje. Pomyslel na vzkazy odeslané magickými prostředky mistrům v Bílé věži. Udělal, co mohl, aby předem varoval ty, které přísahal chránit, a nyní musel splnit svou povinnost nebo zaplatit za neúspěch svým životem. Když zvážil velikost úkolu, který měl před sebou, nevypadala druhá možnost nijak nepravděpodobně.
Zatáhl za otěže poslušného gryfa a otočil ho obloukem ke vzdáleným horám.