Gotrek na něj vrhl prázdný nerozluštitelný pohled. Felix měl pocit, že se možná baví. Na sarkasmu bylo něco, co kore¬spondovalo s trpasličím smyslem pro humor. Felix občas trolo¬bijce podezříval, že nějaký má. „Takže k věci. Jak se dostane¬me zpátky?"
„Nemyslím si, že můžeme, človíčku. Myslím, že cesta za námi je zavřená."
Felix měl nepříjemný pocit, že ví, co Gotrek řekne dál. Nebyl zklamán. „Můžeme jít jenom dál a doufat, že najdeme cestu ven nebo smrt."
Felix se unaveně vlekl za trpaslíkem a na každém druhém kroku vykašlával tu černou odpornost.
„Co myslíš, že ty potvory žerou, když se nedostanou k bes¬tiím?" zeptal se Felix. Ta otázka mu stále vrtala v mysli. Za¬čínal mít hrozný hlad. Už to bylo dávno, co naposled jedli, a zásoby měli ve vacích, které nechali v jeskyni. Když o tom tak přemýšlel, měl tam i láhev s vodou. Jakmile mu to došlo, vyschlo mu v ústech.
„Lidi jsou hrozně zvědaví," zabručel Gotrek. Felix by rád věděl, jestli to nebyl vtip.
„Možná procházejí těmi kamennými oblouky." „Možná. Nevím, človíčku, nejsem čaroděj." „Když už mluvíme o čarodějích, kam myslíš, že šel náš černě oděný přítelíček?"
„Co nejdál ode mne, pokud má kapku rozumu. Nebo ho třeba sežrala nějaká nestvůra."
„Nějak se mi nechce věřit, že bychom měli takové štěstí."
Kelmain se vynořil ze Stezek Prastarých a vešel do místnosti v chrámu. Byl vděčný, že se vyhnul trolobijcově sekeře. Byl ještě vděčnější, že už je venku, protože ať byla moc ochran¬ných amuletů, které ho mistři naučili vyrábět, jakákoli, pořád měl pocit, že tam hrozí strašné nebezpečí. Nikdy jste si nemoh¬li být jistí, kdy se nějaké stařičké ochranné zařízení probere
k životu nebo vyskočí nějaký mizerný démon Pokřivených stezek, který si nevšimne ochranných run na talismanu a bude se vám snažit sežrat duši.
Těšilo ho, že jeho akolyta má ve tváři obavy, jež sám tak dobře skrýval. Mladý Tzeshi byl bledší než obvykle, navzdory tomu, že měl za zády alespoň stovku bestií a válečníky Chaosu. Když Kelmaina uviděl, uklonil se a načrtl do vzduchu gesto nejhlubšího respektu. Kelmain na něj kývl a naznačil mu, že má pokračovat. Zatímco odcházel, slyšel mladého mága recito¬vat zaklínadlo, jež rozšíří ochranná kouzla, která ho obklopo¬vala, i na všechny ostatní následovníky.
Nebyl důvod, proč by to neměl udělat. Jejich pokusy byly dosud úspěšné a výzvědné skupinky pokryly polovinu země¬koule. Pokud vše půjde podle plánu, brzy se armády Chaosu budou moci rychle přesouvat z pustin Chaosu na jakékoli místo na povrchu planety, vyhnou se hranicím a opevněním a vnoří se hlouběji na území nepřátel.
Kráčel prastarou strašidelnou chodbou promluvit si s brat¬rem, již s vizí slávy.
Felix se otřásl. Šli už celé hodiny a cesta byla čím dál zvlášt¬nější. Kameny vypadaly, jako by se roztavily a slily, což spo¬joval s ničivým vlivem Chaosu. Občas se mu zdálo, jako by ze stěn pošilhávaly obličeje nebo jako by byla v kameni pola¬pena ztuhlá těla. Někdy měl pocit, že se velmi pomalu pohy¬bují, kdykoli od nich odvrátil zrak. Podivné drahokamy ve stropě občas mizely i se světlem, jež vydávaly. Když se to stalo, musel jít dál s vírou v trpaslíkovy bystré smysly vypěs¬tované v tunelech a sledovat planoucí runy na sekeře. Zářily celou dobu, a to nebylo dobré znamení. V minulosti to vždy předpovídalo přítomnost zlé magie nebo odporných netvorů. Pohybovat se v příšeří mu klidu nepřidalo. Měl pocit, že tu může čekat cokoli. Někdy si ve tmě představoval nějaké divné beztvaré věci, které jsou hned za ním. Dokázal si vybavit silné čelisti, otvírající se, aby po něm chňaply. I když věděl,
že je to zbytečné, často se otáčel a díval se za sebe. Musel potlačovat nutkání tasit meč a mávat jím kolem sebe. Říkal si, že kdyby tu něco bylo, trolobijce by to věděl a něco by s tím udělal. V tom cítil jakési chladné uspokojení.
„Tyhle tunely nevedou pod zemí," řekl Gotrek. Znělo to téměř zamyšleně.
„Co tím chceš říct?"
„Trpaslíci dokážou vycítit hloubku. Jedině mrzák by nevě¬děl, jak hluboko pod horami se nachází. Celý život jsem tohle věděl a nikdy jsem o tom nemusel přemýšlet. Teď je to pryč. Skoro jako bych přišel o zrak."
Felix si nedokázal představit, že by to mohlo být tak zlé, ale uvědomil si, že on to nemůže vědět. Jak bych se cítil, kdybych najednou ztratil pojem o tom, co je dole a co nahoře? uvažoval. Pak mu došlo, že mu to prostě nejde do hlavy.
„To bych opravdu rád věděl, kam ten mág šel," řekl. Ne že by se chtěl střetnout s čarodějem Chaosu. Prostě uvažoval, jak se dostal pryč. Pravděpodobně z tohoto divného místa musí existovat cesta ven i dovnitř a on ji musí znát. Kdyby ho našli, možná by ho dokázali přesvědčit, aby je odsud dostal. Pochyboval, že by i ten nejzkaženější z mágů dokázal za těchto okolností vydržet trolobijcovy přesvědčovací metody. Když o tom tak uvažoval, pokud by to bylo třeba, klidně by Gotre¬kovi pomohl.
„Nepochybně utíká tak rychle, jak jen dokáže, človíčku. Ještě nikdy jsem se nesetkal s čarodějem, který by se postavil chladné oceli, pokud má jinou možnost."
Felix o tom uvažoval. Dokázal si vzpomenout na několik mágů, kteří před nimi neutíkali. Nicméně teď nebyla vhodná chvíle, aby to trolobijci připomínal. „Může být naší jedinou cestou odsud."
„Nemusíme se spoléhat na stoupence Chaosu."
„Možná že ano, jinak naše hrdinská smrt bude mít podobu smrti hladem."
Gotrek zabručel. Nezdálo se, že by to na něj udělalo dojem. „Jestli to tak má být..."

SEDM
„No, človíčku, jsme naživu," řekl Gotrek. Neznělo to spoko¬jeně ani nespokojeně. Jeho obličej byl naprosto bez výrazu.
Felix se vyhrabal na nohy. Cítil lehkou závrať a obtížně se mu dýchalo. Zakašlal a všiml si, že hleny, které vyplivl, jsou černé. To určitě neznamená nic dobrého, pomyslel si.
„Co se stalo?"
„Oslepil jsi tu nestvůru a ta vyplivla ten nechutný mrak. Pak utekla." Felix sevřel rukou prázdnou pochvu. Jediná zbraň, kterou teď měl, byl nůž. Gotrek si uvědomil, nač myslí, a kývl palcem k podlaze. Felix uviděl svůj lesklý meč.
„Musel vypadnout, když sebou ta obluda zmítala," řekl a šel jej sebrat. Čepel zohyzdily stopy jakési rosolovité látky. Otřel je pruhem uříznutým z pláště a potom vrátil zbraň do pochvy. Opět si pozorně prohlédl okolí.
„Kde jsme?" zeptal se. Trolobijce zavrtěl hlavou.
„Nemám tušení, človíčku. Tyhle chodby nejsou trpasličí práce a smrdí magií."
„Chodby?" zeptal se Felix. Přemýšlel nahlas. Samozřejmě to byly podzemní chodby, jenže z nich měl úplně jiný pocit než z chodeb, které kdy viděl. Spíš jako by byl polapen v ně¬jaké obrovské nepřátelské stavbě, labyrintu nebo bludišti. A bludiště z legend byla vždy plná nestvůr.
„Jo, chodby, človíčku, i když úplně jiné, než jaké kdy trpaslíci vykopali. Pořád je z nich cítit práce s runami. Je sem usměrněna magie, o tom není pochyb."
„Neříkej," pronesl Felix ironicky. „To bych mě nikdy ne¬napadlo, po tom, jak jsme prošli tím obloukem a zmizeli."

Alchymista v Teclisovi byl fascinován. Jed nebo nebo žíravina? uvažoval. Ať už to bylo cokoli, zřejmě to způsobovalo strašnou agónii. Teclis necítil vůči bestiím žádný soucit. Byla to ha¬nebná stvoření žijící jen pro vraždění, mučení a násilnosti. Ať už se jim teď dělo cokoli, nepochybně si to zasloužily.
Obrovská hlava se zhoupla dolů a nestvůra se začala krmit. Teclis od toho odtrhl pohled a pokračoval dál po Stezkách Prastarých. Potřeboval jít po stezce ke zdroji rušení. Vpředu nahoře končila chodba římsou. Tudy musely přijít bestie i ne¬stvůra. Kromě zářícího oblouku tu nebylo nic. Vycítil, že skutečné nebezpečí začíná za ním.